Jaakov svolal své syny a pravil: „Sejdětese a já vám povím, co se vám přihodí koncem dnů.“ (1M 49,1)

Poutavá kniha Berešit (Genesis) vrcholíve chvíli, kdy se kolem umírajícího Jakoba shromáždí všichni synové – každý je vůdcem jednoho z dvanácti kmenů izraelských – a s očima na jeho rtech vyčkávají na předsmrtné požehnání a slova o dědictví, které jim zanechává. Scéna u smrtelného lože je vyvrcholením minulých sporů a bojů, odmítání, obětí a úspěchů, ježvedly k vytvoření zárodku národa, jenž přijal Boží výzvu a zavázal se šířit etický monoteismus. Jakobova poslední vůle a testament odkazuje spíše prorocká slova nežli předměty a půdu a obsahuje nástin programu a cílů, k nimž měl nový národ směřovat.

V této mistrně provedené finální scéně je však jedna věc poněkud zvláštní: Jakob před tím, než požehná vlastním dětem, žehná svým vnukům, Efraimovi a Menašemu. Proč?

Řekl bych, že požehnání vnoučatům je ten nejvhodnější úvod k požehnání dětem.

Když Jakob žehná Josefovým dětem, pravou ruku vloží na hlavu mladšího Efraima a levou ruku na hlavu staršího Menašeho. Pak jim udělí společné požehnání, z něhož je jasné, že zatímco staršímu se dostane slávy, mladší bude ještě významnější a jeho sémě„bude plné národů“ (1M 48,19).

Osobnosti a cíle Josefových synů vysvětluje midraš, jejž cituje ve svém komentáři Raši. Menaše byl Josefovou pravou rukou při jednání s národy, jež prchaly do Egypta, aby získaly obilí (Rašiho komentář k 1M 42,23).

Když stařičký patriarcha Jakob přišel do Egypta, šel s ním Efraim, aby se od děda poučil a aby mu pomáhal; proto mohl právě on otci sdělit, že Jakob je nemocný (1M 48,1). Menaše byl politik, zdatný hospodář, který si dokázal poradit s událostmi ve světě; Efraim oddaný student Tóry, jenž zasvětil život studiu tradic svých předků. Jakob vložil pravou ruku – na znamení udělení prvorozenectví a náboženského vedení – na Efraimovu hlavu, a levou – žehnající k prosperitě národa – na hlavu Menašeho. Rozpoznal, že každá z těchto dovedností má svůj význam, a proto jim požehnal současně.

Tím určil, že v budoucnu každý Izraelita bude žehnán společným požehnáním Efraima a Menašeho. Toto požehnání vkládají rodiče na hlavu svých dětí při každém začátku šabatu.

Myslím si, že Jakob tehdy cosi instinktivně pochopil: že ani jedno dítě nemusí být vyvolené, že každému lze přát to, k čemu je povolané. Tak se zamezí nepřátelství a žárlivosti, tak se zajistí, že potomci spolu budou usilovat o jednotný národ.

Jakob toto poznal ve chvíli, když společně žehnal vnukům. A díky tomu mohl pak učinit nejvýznamnější krok života – požehnání, jež udělil svým synům. K odkazům, jimiž jednotlivě požehnal každému vůdci kmene, dal nejštědřejší požehnání Josefovi, krásnému a úspěšnému architektovi egyptské ekonomiky a znalci mezinárodní politiky. Právo prvorozenectví, výsadu odpovědnosti za shromáždění národů, které nakonec přinesou světu etický monoteismus, udělil Jehudovi.

Požehnání a právo prvorozenectví mohou být uděleny různým bratrům, aniž by byl kterýkoli vyloučen. Jen tak se zajistí jednota rodu i budoucí vývoj národa.

(Z komentářů rabína Šlomo Riskina vybrala a přeložila A. Marxová. Biblické citáty jsou převzaty z překladu rabína K. E.Sidona.)