"Sim na jadecha tachat jerechi" - "Vlož ruku pod má bedra". 
Abraham se rozhodl poslat svého sluhu - Eliezera - do Aram Naharajim, ke své rodině, aby tam našel vhodnou nevěstu pro syna Jicchaka. 
Zapřísahá ho a přísahu stvrzuje obřízkou, která byla první specifickou micvou, kterou dostal Abraham a jeho rod. 
(Je to podobné, jako v dnešní době se bere u soudu do ruky Bible.) 
Vyplývá to ze starobylého židovského zvyku, kdy každá přísaha musí být potvrzena něčím konkrétním, svatým - dojde k posvěcení slibu. 
Proč si zvolil právě tento druh přísahy? 
Chtěl tím ukázat, že co dělá jeho a po něm celou rodinu vyvoleným, není nějaká zvláštnost rasy. 
Židé nejsou výjimeční ve svém narození. Musí udělat čin, kterým se přihlásí ke zvláštní smlouvě s Hospodinem. 
V případě Abrahama to byla obřízka, ke které se později přidala celá Tora se svými příkazy. 
Všichni lidé se narodili k obrazu B-žímu, a jen naše činy nás přibližují nebo oddalují od Hospodina. 
To chtěl Abraham naznačit svému sluhovi. 
Neposílá ho do Aram Naharajim proto, že jsou tam lepší lidé svým původem (jeho rodina), ale protože jsou lepší lidé svými činy, ve svých vlastnostech a víře v B-ha. 
To je i důvod, proč Abraham nechce pro Jicchaka kenanské ženy. 
Je zde ještě jeden pragmatický důvod, proč nemůže oženit Jicchaka s Kenaankou. 
Abraham dostal zaslíbení Svaté země pro sebe a svou rodinu (přesněji - pro potomky Jicchaka). 
Kdyby dovolil, aby si vzal Jicchak Kenaanku, dal by tím legitimaci Kenaancům k jejich případnému nároku na zemi.

"Terem kila ledaber..." - "Dřív než domluvil...". 
Když přichází Eliezer do Aram Naharajim, žádá znamení od Hospodina, podle kterého pozná "tu pravou". 
Je to vůbec správné? 
On, který pochází z domu Abrahama - prvního čistého monoteisty, kde je odporné doptávání se různých znamení, což je cesta pověr a kouzel? 
Jedna možná odpověď může být, že tento zákaz není absolutní, v určitých chvílích, pro důležité potřeby je možno žádat o B-ží znamení. 
Zde to nejsou běžná kouzla, kde se člověk ptá, co ho čeká, čeho se má vystříhat, apod. (vzpomeňme na - "Jáchyme, hoď ho do stroje"). 
Takovýto druh "navigování" životem je špatný, ale v našem případě chce Eliezer jen potvrzení vlastního úsudku. 
On stanovuje pravidla výběru nevěsty - taková, která bude ochotná ho spolu s velbloudy napojit - tj. někdo, kdo se obětuje pro druhé (na úkor vlastního času a sil) a okamžitě spěchá pomoci, což jsou vlastnosti nejvíce potřebné v domě Abrahama a Jicchaka. 
Klíčovým bodem je schopnost Eliezera správně analyzovat potřeby a priority - definuje, na co bude soustřeďovat svou pozornost při výběru nevěsty, a žádá Hospodina, aby mu dal moudrost (oči), to rozpoznat. 
Je to vlastně obecná pravda fungování života. 
Když budu správně chápat své potřeby, správně je definovat a o ně usilovat, pak B-h "pošle znamení", a věci mnou hledané naleznu. 
Je to proto, že jsem ztotožnil svoji vůli a rozum s B-žím, tudíž chci věci, které jsou pro mne připravené, a ke kterým mne chce B-h dovést. 
(Toto tvrzení nikterak nepopírá svobodnou volbu člověka.) 
Důkazem této hypotézy je samotný verš, ve kterém se praví - "dříve než domluvil". 
Eliezer ještě neskončil s definicí a Rivka již vychází. 
Kdyby to bylo kouzlo, musela by přijít teprve po pronesení "zaříkávadla". 
Tím, že je psáno - "dříve" - vidíme, že věci již byly v pohybu (Rivka již byla v "akci" - připravila si nádoby, a vycházela), a do nich pronáší Eliezer své přání o znamení. 
Jen se spojil s B-žím duchem, který zde řídí určité dění, a Eliezer se jím nechává unášet - říká ve správnou chvíli, správné slovo, aby věci šly co nekratší a nejsprávnější cestou. 
To dosvědčuje i jeho obdarování Rivky. Aniž by věděl, kdo je, dává jí velice cenné dary, které přivezl pro nevěstu. 
On již teď "ví", že ona bude nevěstou, a on - Eliezer jen hraje roli v B-žím "filmu", jehož scénář a režie jsou už dané. 
Přichází ověřující otázka - "Kdo jsi a z jaké rodiny?" 
A Rivka odpovídá - dcera Betuele syna Milky manželky Náchora (což je bratr Abrahamův), což je přesně rodina a dívka, za kterou byl poslán. 
Eliezer byl výjimečný sluha i v jiných ohledech. 
Hned, jak přichází do domu Betuele, a lidé mu vzdávají velkou úctu, okamžitě uvádí věci na pravou míru a prohlašuje - "Jsem otrokem Abrahama". 
Nenechává ani na vteřinu lidi v omylu, že je důležitým pánem. 
Nechce předstírat a vydávat se za někoho, kým není. 
Všichni se můžeme od něho tuto vlastnost učit. Jak rádi si hrajeme na něco, co nejsme!? 
Alespoň na chvilinku se cítit někým jiným - důležitějším, bohatším, úspěšnějším, šťastnějším, než ve skutečnosti jsme - to je myslím problém většiny z nás. 
Nejsme "sžiti" (smířeni) se sebou samými a chtěli bychom být někdo jiný, někde jinde. 
A není to jen problém "puberťáků" (být slavným hercem, zpěvákem, nebo sportovcem). 
I dospělí jsou většinou v zakletí svých fantazií a představ. 
Ty samy o sobě nejsou špatné (člověk musí mít vize a touhy něčeho dosáhnout), stávají se špatnými ve chvíli, kdy dojde ke klamání druhých, před kterými si hrajeme na něco, co nejsme. 
Eliezer nemá tuto potřebu - je věrný sluha svého pána - Abrahama, který je vtělená pravda, proto i on je takový. Když člověk něčím doopravdy je - je sám sebou - ovlivňuje druhé, kteří se mohou od něj učit a stát se dokonalejšími (každý má něco, co se od něj ten druhý může naučit a obohatit se). 
Přestože by mohl Eliezer "sabotovat" své poslání (když nenajde nevěstu, bude zbaven přísahy a může Jicchakovi "podstrčit" svoji dceru - což bylo jeho skrytým snem), místo toho se maximálně angažuje a snaží se přesvědčit rodinu Rivky, aby mu ji dali. Líčí nejprve ohromné bohatství ženicha, a poté i duchovní stránku "šiduchu" - vypráví zázrak, který Hospodin učinil, aby mu pomohl najít tu pravou pro Jicchaka. 
V tomto příběhu je zajímavé i chování Rivky. Když si jí chce Eliezer okamžitě odvést, začínají její bratr Lavan a její matka "hrát o čas" - chtějí u sebe dívku co nejdéle zadržet. Jelikož však slíbili, že mu jí dávají (vždy je lehčí něco slíbit, než dodržet), chtějí to "shodit" na Rivku. Říkají - ať se rozhodne ona sama, a předpokládají, že se jí nebude chtít opustit rodný dům. Jaké je jejich překvapení, že okamžitě souhlasí a bez bázně prohlašuje - "Půjdu". Ona jako jediná skutečně chápe velikost jejího vyvolení B-hem - být partnerkou pro Jicchaka, pokračovatele požehnané rodiny, z níž vyjde v budoucnosti velký a požehnaný B-ží lid. 
Ona jediná je schopná nahradit Jicchakovi Saru a být mu oporou v uskutečňování B-žího plánu. 
Midraš vypráví, že po smrti Sary zmizely z domu tři věci, které symbolizovaly svatost a požehnání - oblak "šchiny" nad stanem, požehnání světla (svítilo od šabatu do šabatu) a chaly (chleba). 
Žena je srdcem rodiny a přináší požehnání a teplo domova, což tyto věci symbolizují. 
Sara byla rovnocennou partnerkou Abrahamovi, a nyní se hledá vhodná partnerka pro Jicchaka. 
Rivka dokázala ve své nevědomé zkoušce, že má velké srdce a může vyplnit místo po Saře. 
Midraš končí vysvětlením verše - "A uklidnil se po smrti své matky" - že s příchodem Rivky, se všechny tři atributy do rodiny vrátily. 
Z toho poznal Jicchak, že je tou pravou a "uklidnil se". 
Pro židovský národ je životně důležité udržet kontinuitu předávání duchovní tradice. Slovy Midraše - "Než zašlo světlo Sary, vyšlo světlo Rivky" - čímž objasňuje, proč bezprostředně po smrti Sary, následuje pasáž o zrození Rivky. Tato nepřerušená kontinuita duchovnosti je podstatou celého našeho národa.

"Vajikach iša ušma Ketura. - "Vzal si ženu a její jméno (bylo) Ketura". 
Naši vykladači říkají, že ženou, kterou si Abraham vzal po svatbě Jicchaka byla bývalá služka Hagar. 
Proč se rozhodl si ji znovu vzít za ženu? 
Vysvětlení je v jejím novém jméně - Ketura, což se vysvětluje ze slova "kšura" - svázaná, což znamená, že mu byla po celou dobu odloučení věrná, neměla žádného jiného muže. 
Proč ji Abraham vzal zpět po tak dlouhé době - 37 letech? 
Poté, co Jicchak prošel "akedat" - obětováním na hoře Moria, ve které ukázal naprostou oddanost B-hu, nemohl mít na něj více vliv její syn Jišmael, který se v mládí pokoušel Jicchaka svést k modloslužbě. 
To byl také jeden z důvodů, proč Sara trvala na tom, že Hagar s Jišmaelem musí odejít. 
Po "akedat" je Jicchak imunní proti všem druhům duchovních nebezpečí, jen ne proti zlé ženě, a proto poslal Abraham pro Rivku. 
Ve chvíli, kdy má Jicchak "cadkanit" - spravedlivou Rivku, je imunní také proti tomuto vlivu. 
Je zajímavé, nakolik vykladači vyzvedávají vliv zlé ženy na muže. 
Je silnější, než jakákoli jiná síla, dokonce silnější než modloslužba. 
Učili se toto pravidlo z příběhu krále Šloma (Šalamouna), o kterém je psáno, že měl tisíc žen, a na konci jeho života odklonily jeho srdce od Hospodina. 
To sice neznamená, že by zcela propadl kultům cizích božstev, ale už to, že toleroval svým mnohým manželkám jejich pochybné praktiky, ho velice poškodilo v očích Hospodina. 
Myslel si, že díky své obrovské moudrosti se dokáže ubránit škodlivým vlivům, a neposlechl slova Tory, která říká, že král nebude příliš množit ženy. 
Na něm se učíme, že se nevyplatí "chytračit" proti slovům Tory, která je naším návodem k nejlepšímu způsobu života. 
Proti zlé ženě ani ten nejchytřejší a nejsvatější muž neuspěje. 
V Talmudu je krátká pasáž, která na dvou příkladech ukazuje toto pravidlo. 
Byla spravedlivá žena, která měla za muže "raša" - darebáka. 
Po určité době se její muž změnil a stal se dobrým člověkem. 
Druhý příběh je opačný. Byla zlá žena a měla spravedlivého manžela. 
Po určité době se její muž stal darebákem. 
To je stručné konstatování Talmudu, které však s sebou nese velkou životní moudrost - žena hýbe mužem a muž hýbe světem - záleží na tom jakým směrem. 
Zlá žena je ta nejstrašlivější síla ve světě, proti které nepomůže ani Šalamounova moudrost.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/