Rabi Levi Jicchak z Berdičeva na jednom místě říká, že šabat chazon (kdy jako haftaru čteme známé Izaíášovo vidění - chazon) je dnem, v němž se nám dostává vize třetího Chrámu, i když ho vidíme jen jakoby z velké vzdálenosti (hebrejské slovo chazon je označením pro vidění "z dálky", vzdálenou vizi, představu). 
Na základě této myšlenky můžeme také pochopit vztah mezi "viděním" haftary a sidrou Dvarim, úseky, jež jsou vždy čteny na sabat předcházející 9. avu. Se sidrou Dvarim totiž začíná "mišne tóra" - Mojžíšovo shrnutí tóry - a celá kniha Dvarim (5. kniha Mojžíšova) se od čtyř předešlých částí chumiše liší tím, že se obrací ke generaci, která brzy stane ve Svaté zemí. 
Tato generace, na rozdíl od předešlých, potřebovala rady i varování. 
Zatímco Židé, kteří putovali pouští, znali Boha bezprostředně - viděli Ho na Sinaji - generace následující, poznamenaná odpovědností ke světu fyzickému, tuto bezprostřednost postrádala: Boha slyšela, ale v nejmenším Ho neviděla - Bůh se k Jisraeli obracel takto: 
"Nyní, slyš Jisraeli..." (5. Mojž. 4,1). 
Mezi viděním a slyšením je následující rozdíl: ten, kdo byl svědkem nějaké události, se ve svém svědectví nedá zviklat; viděl, jak se říká, na vlastní oči. 
Naproti tomu ten, kdo o stejné události slyšel vyprávět, může o svědectví pochybovat. 
Slyšet ještě neznamená mít jistotu. Z toho důvodu generace, jež měla zakrátko vstoupit na území Jisraele, ta, která Boha slyšela, ale nikdy neviděla, pociťovala jako příkaz, že je třeba ze sebe přinést nějakou oběť. 
Pro lid, který procházel pouští, by byl takový příkaz nadbytečný. 
Jak je zřejmé, generace, o níž se mluví v knize Dvarim, určitým způsobem postrádala bezprostřednost duchovního zážitku svých předchůdců. 
Nicméně právě tato generace měla dosáhnout toho, k čemu předchozí generace nedospěla. Jak je řečeno: 
"Ještě jste nepřišli na místo odpočinku, dědictví, které vám dal Hospodin, váš Bůh" (5.Mojž. 12,9). 
Až pozdější generace měla vejít do Šíla a Jeruzaléma, neboť jen sestoupením do materiálních starostí a převedením boží vůle do praktického činu může být "odpočinku a dědictví" dosaženo. 
Stručně řečeno, Dvarim k nám mluví o paradoxu: prostřednictvím sestoupení přichází povýšení; nejvyšších činů ducha se dosahuje na zemi, nikoliv na nebi. 
Takové je i poselství "vidění" při sabatu chazon: přestože je haftara toho dne čtena v období "devíti dnů" smutku, kdy si připomínáme zničení Chrámu, exil, v nějž tyto tragické ztráty vyústily, přinese skutečné vykoupení. 
A neurčitou vizi tohoto vykoupení můžeme, jak říká Levi Jicchak z Berdičeva, spatřit již v samém okamžiku neštěstí. 
Pocit zármutku, toto bytí "v tísni" (Pláč Jeremiášův 1,3; zmíněný verš se podle našich moudrých vztahuje k období "tří týdnů" od 17. tamuz do 9. av), které naši mysl ovládá v době "devíti dnů", kdy vzpomínáme na zničení Chrámu, dokáže nahradit jen radost ze svatého sabatu. 
Ze sabatu předcházejícího 9. avu se dokonce máme radovat více než obvykle, aby se nám podařilo pozvednout z tíživosti dnů, jež toto sváteční odpočinutí obklopují, a abychom nalezli pravý duch sabatu. 
Uvedený příkaz má však i svůj hlubší význam. 
Sabat je odrazem budoucího života - a tento budoucí život bude natolik dokonalý, nakolik vymaže všechny stopy minulého exilu. 
V tento den tedy není na místě si exil připomínat. 
Současně jde ještě o víc: při sabatu se pouze nezbavujeme smutku - znásobujeme vlastní radost. 
Budoucí vykoupení bude duchovně mnohem intenzivnější než všechna, jež mu předcházela. Kdyby mělo pouze nastolit jakýsi "status quo", byl by exil neužitečný. 
Každý exil Židů vyústil v nové možnosti ducha; ve svém rozptýlení byli s to vykupovat, přivádět k boží službě ty, kteří by jinak tóru nepoznali. A závěr této cesty - budoucí život - bude vykoupením bez exilu, stavem naprosté duchovnosti, pro niž jsou nová bloudění zcela nepotřebná. 
Tak sabat, kdy začínáme číst knihu Dvarim, den velice úzce spjatý s exilem, den "vidění" a současně předehra k událostem příštím, naznačuje rozplynutí celého exilu a jeho přetvoření v jednu velkou, ničím nezkalenou radost. 
Šulchan aruch (Orach chajim, 552:10) nám říká, že na sabat chazon je možno zasednout k hostině obdobné té, kterou uspořádal král Šalamoun, abychom předjímajíce budoucí svět získali sílu k přeměně bolesti exilu v radost vykoupení.

(Z francouzského překladu knihy Menachema Mendela Šnersona Réflexions sur la Thora přeložil P.L.) Věstník ŽNO 7/XXXXIV

/Převzato z www.olam.cz/