Mojžíš, věrný sluha Boží, káral před svou smrtí lid.
Potom, co k němu mluvil jasně a důrazně v dlouhých řečích, ukončil svůj úkol karatele ve verších - písní "Slyšte" (Haazinu).
V Gemaře (Roš hašana 31) se říká, že tuto píseň zpívali levité v době přinášení sváteční oběti musaf.
Rambam poukazuje na obyčej zařazovat tuto píseň jako součást každodenní modlitby.
Jsou místa, kde mají ve zvyku číst každý den po požehnání "Jištabach" (Budiž požehnáno) a "Šírat hajám" (Píseň moře).
Potom následuje požehnání před čtením "Šema" (Slyš).
Na jiných místech říkají místo "Šírat hajam" píseň "Haazinu".
Někteří jednotlivci čtou obě písně. Vše závisí na místním zvyku (Halachot tefila 7,13).
O zvláštní povaze této písně píše v závěru svého komentáře Ramban následující slova:
"Hle, tato píseň, která je nám pravdivým svědectvím, podává výklad našeho původu a osudu.
Připomíná nám chvalozpěvem milost, kterou nám učinil Svatý, budiž požehnán, tím, že si nás vyvolil za své dědictví.
Dává nám vzpomenout na všechno dobro, které nám prokázal na poušti, i na to, jak nám udělil zemi velkých a mocných národů a v ní vše dobré, bohatství a vážnost.
Klade nám před oči, jak jsme se z přemíry všeho příjemného protivili Hospodinu a sloužili bůžkům a jak nás postihl hněv Boha, který na nás seslal mor, hlad a divokou zvěř a nakonec nás rozptýlil po všech koncích země.
Jak víme, toto všechno se opravdu uskutečnilo.
V písni Bůh slibuje pomstu nad svými nepřáteli a odplatu těm, kteří ho nenávidí.
Neboť oni činili všechno zlé Jisraeli z nenávisti k Svatému, budiž požehnán, a nikoliv z nenávisti k modloslužbě."
Ne vše předpověděné v této písni již došlo naplnění.
Po návratu z babylonského zajetí a při stavbě druhého chrámu se sousedé neřídili Boží výzvou "Národy, oslavte Jeho lid!"
Naopak se vysmívali:
"Co to ti ubozí Judští dělají?" (Neh. 3,34) ...
Za povšimnutí stojí, že se v písni nemluví o pokání jako podmínce spásy.
"Píseň je listinou svědectví o zlých věcech, které učiníme, o tom, že nás Bůh, budiž požehnán, ztrestá, ale nevyhladí naši památku, že nás utěší a vyrve mečem z moci nepřátel a odpustí nám naše hříchy pro své jméno.
Tato píseň je tak i proti vůli heretiků výslovným ujištěním o budoucí spáse.
Velká je tato píseň, ve které je přítomnost, minulost, budoucnost a svět příštího věku spásy."
Ramban se zabývá podrobněji problémem odplaty nepřátelským národům.
Nabízí se otázka, jak je možné trestat ty, o nichž je dosvědčeno, že jsou nástrojem Božího hněvu?
Ramban odpovídá, že tyto národy působí zlo a utrpení lidu z nenávisti pramenící právě z toho, že Jisrael lpí na Hospodinu a ne proto, že by chtěli zkrušit boží lid za vzpurnost proti Němu.
Ovadja Sforno objevuje v této písní ideální členění, které souhlasí s talmudskou tradicí.
"Po dokončení předmluvy se Mojžíš zabývá vymezením minulosti a budoucnosti.
Zaprvé zvěstuje Boží úmysl dosáhnout svého cíle v každém lidském rodě, v letech každého pokolení a ukazuje mocné skutky, jimiž započal dílo spásy.
Zadruhé připomíná, jak dal lidu příhodné místo, aby Mu radostně sloužil, ale on byl neposlušný, odplatil dobré zlým a zaslouží tudíž za svůj hřích trest.
Zatřetí předvídá, jak pro velikost hříchu upadnou do nástrah nepřátel a že jejich úplnému zániku bude zabráněno jen proto, aby zkázou vyvoleného lidu nebylo zlehčeno jméno Hospodina.

Začtvrté oznamuje příčinu, pro kterou dosáhnou spásy.

Zapáté vyjevuje způsob, jakým se to stane a zvěstuje pomstu nad nepřáteli Jeho národa." Rozdělení na tyto části je naznačeno již ve slovech učenců Talmudu v traktátu Roš hašana, v kapitole 31.
Zajímavý rozbor písně uveřejnil rabi dr. L. Rosenthal.
Podle jeho pojetí se dělí, nepočítáme-li předmluvu a závěr, na tři uzavřené celky.
První část, obsahující verše 4-15, hovoří o vyvolení a obdarování Jisraele, druhá, zahrnující verše 16-27, líčí hřích lidu a trest za něj, a třetí oddíl - verše 28-39 - mluví o záchraně Jisraele ne pro jeho zásluhy, ale kvůli pýše národů.
V básni je nápadná podobnost mezi předmluvou a závěrem (verše 40-43).
Oběma je společné to, že se obracejí k nebesům, je tu však jeden rozdíl - v předmluvě k nim volá Mojžíš a zve je jako svědky:
"Slyšte nebesa, a budu hovořit, a země ušivší slova mých úst... protože budu vzývat jméno Hospodinovo, uznejte velikost našeho Boha."
V závěru písně nebesa neoslovuje Mojžíš, ale Boží přítomnost - Šechina.
Slavnostním hlasem a s přísahou pronáší slova:
"Neboť pozvedám svou ruku k nebesům a řekl jsem - živ jsem na věky."
Šechina pak přikazuje: "Národy, oslavujte Jeho lid!"
Výjimečnost této biblické písně je patrná i v její umělecké formě.
Časté je tu opakování výroků pomocí různých výrazů (paralelismus).
Jak si povšiml ibn Ezra, v předmluvě se jedna a táž myšlenka vyjadřuje čtverým způsobem:
"Hle, důvodem ke zdvojování je, jako ve všem prorokování, zesílení a zdůraznění."
Z jiných stylistických prostředků je si třeba povšimnout používání různých slov odvozených od stejného kořene.
Pozoruhodné je tu časté užití složených slov se záporkou "ne".
Symetrické postavení takových slov v souvětí zdůrazňuje myšlenku odplaty:
"Popouzeli mě k žárlivosti ne-bohem... a já v nich vzbudím žárlivost k ne-lidem."
Nápadné je rovněž mnohonásobné uvádění slova skála v nejrůznějších odstínech jeho významů.
Slovem skála se zabývá Ramban v prvním díle More nebuchim:
"Slovo "cur" (skála) má v hebrejštině mnoho různých významů, je označením hory, těžkého balvanu i pazourku, z něhož se vysekávají brousky."
Může znamenat kámen jako látku a přeneseně i povahu a podstatu.
"Pohleďte ke skále, z níž jste byli vytesání" (Iz 51,1).
Konečně slovem skála pojmenováváme Boha, jako zdroj naší jistoty a bezpečnosti.

Z knihy Jissachara Jakobsona Bine bemikra předložil a upravil APu

/Převzato z www.olam.cz/