Sidry, které čteme v měsíci září, tvoří závěr knihy Devarim. 
První, kratší část sidry Ki tavo, navazuje obsahově na předcházející oddíly, v nichž jsou předpisy sociálního, právního, etického a rituálního charakteru. 
Její druhá, delší část, patří již k závěrečným řečem Moše rabbenu. 
Ty pak pokračují v dalších sidrách a končí 34. kapitolou, jakýmsi epilogem, který tvoří závěr sidry Ve-zot ha-beracha, v němž se líčí smrt Mošeho před vstupem Jisraelitů do Zaslíbené země. 
Vraťme se nyní k začátku první sidry měsíce září, Ki tavo, jímž končí ustanovení Tóry s rituální tematikou. Jedná se o přinášení obětí prvotin - bikkurim a desátku pro chudé - maaser ani. 
Mnoho exegetů se snažilo nalézt vztah mezi poslední částí předcházející sidry Ki tece: 
"Pomni co ti učinil Amalek na cestě, když jste táhli z Egypta... Nezapomeň!" (Devarim 25/17-19) a mezi začátkem sidry Ki tavo "Staň se, až přijdeš do země, kterou Hospodin, Bůh tvůj, dává ti v úděl a zaujmeš jí a budeš v ní bydlet, tu vezmeš z prvotin všeho plodu půdy, který budeš svážet ze své země ... (Devarim 26/1-2). 
" Abraham ibn Ezra ve svém komentáři k Tóře poznamenal, že existují micvot, které předcházejí výroku "Staň se, až přijdeš..." a teprve po nich přichází příkaz oběti prvotin, desátku chudých a další. 
RaŠi vyvozuje ze slov "Staň se, až přijdeš...", že příkaz oběti prvotin začal platit teprve poté, kdy Jisraelité dokončili obsazení a rozdělení země. 
Rabbi Jaakov ben rabbenu Ašer ben Jechiel, zvaný Baal turim (1269-1343) upozornil na to, že Jisraelité museli nejprve splnit příkaz boje s Amalekem, aby mohli vstoupit do Zaslíbené země a plnit všechny micvot, včetně oběti prvotin, související s osídlením země. 
Někteří autoři, opírající se o výklady Umberta Cassu-ta (nar. 1883), se pokoušejí dokázat, že příkaz o obětování prvotin je dokladem toho, jak Tóra přebírala některé zvyky pohanských národů, ale jejich formu přizpůsobovala judaismu. 
V tomto smyslu dodala Tóra starému zvyku přinášení prvních plodů pohanským božstvům úplně jinou symbolickou podobu a jeho prostřednictvím prosazovala i centralizaci bohoslužby do Jeruzalémského chrámu a oddělení židů od různých místních modloslužebných kultů. 
V sidře Ki tavo je o přinášení bikkurim prostě řečeno: 
"Vezmeš z prvotin všeho plodu půdy... (26/2). 
" Mišna v traktátu Bikkurim v komentáři ke slovu "vezmeš" vykládá okolnosti, za jakých se vybíraly prvotiny: 
"Jakým způsobem se oddělují prvotiny? 
Když někdo přijde na pole a spatří tam první zralý fík, hrozen nebo granátové jablko, zaváže je rákosem a řekne: Hle, to jsou prvotiny l" 
Slova Tóry "Vezmeš z prvotin všeho plodu půdy... vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, Bůh tvůj, aby tam dal přebývati svému jménu a přijdeš ke knězi..." vykládají naši učenci jako individuální a ne kolektivní micvu, kterou musel vykonat každý sám, a teprve po splnění všeho, co Tóra předpisuje, mohl stanout před knězem a pronést příslušnou modlitbu, spojenou s přinášením prvotin (26/5-11). 
V této modlitbě máme jeden z mála případů, kdy se v Tóře nachází přímo text liturgické skladby. 
Jiným takovým příkladem je Birkat kohanim v Bemidbar 6/22-27). 
Úvodní slova modlitby při oběti prvotin "Arami oved avi" jsou vlastně jakousi historickou identifikací každého jednotlivce, který přinesl do Chrámu prvotiny. Ani jedno z uvedených slov není v tomto kontextu jednoznačné. "Arami" obvykle znamená Aramejec; "oved" může znamenat ztracený, ztrácející (cestu), tedy bloudící, ale také způsobit, aby někdo byl ztracen, tedy zničit někoho; konečně "avi" znamená jednak můj otec, ale také můj předek. 
Běžný překlad "Aramejec bloudící byl můj otec" by se mohl vztahovat na praotce Abrahama, kterého lze považovat za Aramejce, protože odešel z Háránu, mohl by se ale také vztahovat na Jaakova, který prchl před Labanem. 
Problém však spočívá v tom, že Abraham nebyl uprchlík a Jaakov nebyl Aramejec. 
Začátek modlitby je však možno přeložit i "Aramejec se pokusil zničit mého otce", jak to chápe pesachová hagada. 
Podle tohoto překladu je Aramejcem míněn Laban a otcem Jaakov, kterého chtěl Laban zničit. 
Tóra se zde vyjadřuje, podobně jako i na jiných místech, úmyslně mlhavě. 
Celý obřad oběti prvotin musí tkvít svými kořeny v minulosti se všemi jejími světly a stíny. 
Hrozba záhuby, ať v dávné, či zcela nedávné minulosti, musí být přítomna v paměti obětujícího, aby si uvědomoval, že minulost zasahuje do přítomnosti a Hospodin neustále opakuje v každé lidské generaci své činy spásy. 
Mezi chasidy je zdůvodňován přítomný tvar participia "oved" tím, že je jím naznačeno, že pronásledování židů není pouze něčím, co patří do dob dávno minulých. Vidíme tedy, že nejasnost tohoto místa v Tóře je pouze zdánlivá, a že nám naopak Tóra chce pouze zabránit v tom, abychom ho chybně neidentifikovali jen s naší dávnou minulostí, ale uvědomovali si, jako naši předkové při oběti prvotin, jeho trvalou platnost. 
Ve zmíněném mišnickém traktátu Bikkurim se nachází i líčení cesty poutníků s prvotinami do Jeruzaléma: 
"Jak se obětují prvotiny? 
Ze všech míst jedné oblasti se shromáždí ti, kdo přinášejí prvotiny, v jednom městě a přenocují tam, ne v domech, nýbrž na ulicích. 
Ráno je probouzí člověk k tomu určený voláním: 
Kumu ve-naale Cijjon el beit ha-Šem Elokeinu. 
A tak začínají svou pouť do Jeruzaléma. 
A před nimi kráčeli hráči na flétny a býk s pozlacenými rohy a věncem z olivových ratolestí. 
A tak šli až dorazili do blízkosti Jeruzaléma." Tato část sidry Ki tavo o přinášení bikkurim končí slovy: 
"A budeš se radovat ze všeho dobra, které dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a domu tvému, ty i levita a cizinec, který je ve středu tvém." 
K tomu poznamenal Raši: 
"Dobou přinášení oběti prvotin je pouze od Šavuot do Sukkot, neboť v tomto období zraje mnoho plodů" a je možno splnit příkaz Tóry o radosti z darů, kterými nás Hospodin ve své nekonečné dobrotě obdaruje.

/Převzato z www.olam.cz/