Vzpoura. - Roky utrpení a odříkání vedou neomylně k tříbení: Na jedné straně stojí výkvět společenství, na druhé slepý a hluchý houf poslušný jakéhokoliv příkazu. 
Období utrpení představuje pro národ nejvyšší zkoušku, utváří jeho pravou podobu lépe než časy hojnosti a bezstarostnosti. Není pochyb o tom, že Korachovo vystoupení znamená pro život Jisraele jeden z rozhodujících okamžiků; tehdy se celá budoucnost národa ocitla v sázce. 
Korachovy námitky proti Mojžíšovi se zdánlivě opírají o naprosto přirozené důvody; je přece zcela oprávněné žádat, aby lid měl právo veřejně vystupovat, a vůdcům se nemá umožňovat, aby se stali tyrany, o jejichž nečestnostech historie beztak podává dost zpráv. Na první pohled bychom tedy Koracha mohli považovat za jednoho z prvních hlasatelů demokratických ideálů, zastánce myšlenek, jež v dějinách často vedly k nejrůznějším střetnutím. 
Podívejme se však blíže na text. Korach říká: "Příliš mnoho si (osobujete). 
Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí" (16,3). 
Již jen tyto věty jasně dokládají Korachovu neupřímnost. Je přece jasné, že společenství Jisraele se zdaleka neskládalo jen ze "svatých". 
Korach chtěl tímto způsobem polichotit nízkosti davu a pod klamnou záminkou skrýt skutečné pohnutky svého počínáni: žárlivost a závist. 
Korach byl blízký příbuzný Mojžíše i Arona, a proto věřil, že má právo na stejné výsady, jaké příslušely jim. Ve skutečnosti Korach zpochybnil i poslání, k němuž byl Mojžíš výslovně předurčen. 
Korach Mojžíšovo poslání neuznával - podle něho se Mojžíš pouze dostal k moci. 
Z tohoto důvodu také celá rozepře přesahuje rámec "politického" konfliktu. Zpochybňovat Boží původ Mojžíšova poslání znamenalo zároveň vztáhnout ruku na posvátný ideál, jenž Mojžíš jako mluvčí vyjadřoval. 
Proto se také Bůh rozhodl, že proti Korachovi zakročí tak výjimečně přísně, jak to dopodrobna popisuje další text. 
Stojí zato blíže prozkoumat prostředí, z něhož vzpoura vzešla. Tři odbojní vůdcové - Korach, Datan a Abiram - pocházeli z kmenů Lévi a Ruben. 
Tyto dva kmeny si z různých, i když závažných důvodů neustále osobovaly právo na vůdcovství v národě. 
Rubenovci se odvolávali na prvorozenství svého předka, Levijci zdůrazňovali svou úlohu kněžského kmene. 
Oprávnění vést lid však Bůh nedal ani Rubenovcům, ani Levijcům. 
Proč, to odhaluje Jákob (viz jeho požehnání ha konci l. Mojž.), ale takové Boží rozhodnutí zanechalo mezi Rubenovci a Levijci určitou hořkost, zvlášť patrnou v duších tak ctižádostivých mužů, jako byli ti, kteří se postavili do čela vzpoury. 
V případě Koracha a přívrženců z jeho kmene nesmíme zapomenout ani na osobité přání připravit Mojžíše o jeho výsady. 
Toto přání, které mělo svůj původ v dávné rodinné rozepři, se nejjasněji vyjevilo právě vzpourou. 
Připočteme-li k tomu - jak to dělají četné komentáře - že kmeny Ruben a Leví tábořily vedle sebe (viz počátek 4. Mojž.), lehce pochopíme, že dva bratři a sousedé mohli spojit své síly, aby uchvátili moc. 
Na druhé straně je pravda, že bychom sotva našli větší rozdíly, než panovaly mezi Rubenem a Levim, ale tu platí, že nenávist spojuje tam, kde moc lásky nestačí. 
Leví je představitelem nejčistší duchovnosti, Ruben ztělesněním prudkosti bez zábran, slepé, neovladatelné síly, o niž nás Tora dostatečné výmluvně zpravuje. 
Boj proti Mojžíšovi však sjednotil všechny nespokojence. Můžeme se ptát, jak generace poctěná Mojžíšovým vůdcovstvím mohla podlehnout tak špatnému rádci, jako je nenávist. 
Teprve nyní lépe pochopíme hluboký smysl sentence našich moudrých, která hovoří o neuvěřitelné síle nenávisti, především "nenávisti neodůvodněné", o zášti, která kvůli malichernosti nebere ohled na nic; nezná respekt k starci ani k učenci, nepřihlíží ke skutečnému zájmu národa, neusiluje o nic jiného než o ukojení vlastní vášně. 
Jak naši moudří říkají, takové jsou tragické důsledky sklonu, který už lidstvo stál mnohé oběti a stále nové způsobuje. 
Korach současně používal všech prostředků, aby na svou stranu získal lid. Midraš uvádí nepřeberné množství příkladů toho, jak si tento licoměrník počínal. 
Připomeňme si jen jedno podání z midraše hovořící o dvou stech padesáti mužích, kteří se před Mojžíšem objevili v šatech zhotovených pouze ze světle modré vlny. 
Korach v čele zástupu se zeptal Mojžíše, zda takové šaty potřebují cicit. Když Mojžíš přisvědčil, Korach zvolal: "Jakže? Bílý oděv se shoduje s předpisy, je-li opatřen čtyřmi modrými nitěmi, a celé šaty zhotovené ve světle modré barvě nepostačují?" 
Poté Korach položil Mojžíšovi další otázku: "Potřebuje dům naplněný svitky Tóry mezuzu na dveřích?" A když Mojžíš opět přisvědčil, Korach se rozkřikl: "Jak to, že přítomnost celé Tóry nestačí k naplnění povinnosti, zatímco několik veršů z Tóry obsažených v mezuze učiní předpisu zadost?" Málokde je rozdíl mezi Mojžíšem a Korachem tak patrný, jako právě v těchto textech. 
Korach se chce přít, snaží se Boží příkazy podrobit zkoušce svého rozumu, pokouší se je zesměšnit poukazem na smyšlené případy, za jejichž nepravděpodobností se špatně skrývá ironie a zlovolnost. 
Mojžíš naproti tomu zná svůj prvořadý úkol: Dodržovat Boží příkazy, ustanovení vyslovená jasně a srozumitelně, jež od člověka vyžadují, aby se jim plně podřídil. 
Korach - duch temný, zatrpklý, závistivý - a Mojžíš - duch čirý, nezaujatý, od základu dobrý - mohou sotva dospět ke sodě. Jednota národa a jeho budoucnost jsou ohroženy a v tomto okamžiku se drama vyhrocuje. 
Na Korachovu snahu vnést do společenství Jisraele rozkol Bůh reaguje s neslýchanou prudkostí. Tento Boží postoj zanechal v paměti Jisraele hlubokou stopu. 
Midraš vypráví, že ve skalách sinajské pouště kočovníci spatřili trhlinu, v ní odbojníci zmizeli, a z hlubin země se ozýval hlas: "Klamali jsme, ale Mojžíš a Tóra mají pravdu." Jediný, kdo, jak se zdá, brzy pochopil Korachův omyl i vážnost situace, kterou vyvolal, byl On, Pelétův syn. 
Je o něm zmínka hned v prvním verši sidry, ale v dalším vyprávění se s ním už nesetkáme. 
Midraš tuto skutečnost vysvětluje tak, že Ona od smrti zachránila jeho žena. Řekla mu: "Jaký budeš mít užitek že svého činu? Jestliže Mojžíš spor vyhraje, sklidíš jeho pohrdání a neúctu, a jestliže bude úspěšný Korach, jistě si přisvojí všechnu moc a ty budeš navždy otrokem popudlivého, ctižádostivého pána." Midraš současně uvádí, že Korachova žena posilovala svého muže v neústupnosti, a tak spoluzavinila jeho zkázu. 
Jak říká Šalomoun: "Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto pošetilá jej vlastními rukama boří" (Přísloví 14:1). 
"Ústa země". - Mezi prohlášením vůdce vzpoury a zázrakem, k němuž Bůh přizval svůj lid, uběhla jediná noc. 
Noc rozjímání, noc očekávání. Tradice nás učí, že množí Korachovi přívrženci ještě dokázali učinit krok zpět, váhali, zda se nedopustí nenapravitelného činu. Byl mezi nimi i vlastní Korachův syn. 
Ráno Korach se svou skupinou předstoupil před Mojžíše. Ten ve vchodu svatyně promluvil k lidu, oznámil mu, že odbojníky stihne nadpřirozená smrt: Země rozevře svá ústa a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí" (16,30). 
Zastavme se na chvíli u těchto slov. Počínaje stvořením představuje smrt přirozenou hranici existence každého lidského Bytí. Jako život je součásti přírodního zákona, zdá se být mimo dosah jakéhokoliv činu; vždyť "nic není silnější než smrt". 
Bůh však Koracha a jeho stoupence nechal zaniknout zcela neobvyklým způsobem, a tak vyjevil svou svrchovanost, svobodu a neustálou přítomnost ve světě, který stvořil. Byl to mocný projev stejného Boha, který neméně svobodně, pouze podle vlastní vůle, vybral uprostřed svého stvoření bytosti, jež měly naplnit jeho vizi. 
Poslání Mojžíše a Korachova smrt promlouvají o stejné skutečnosti: o svobodném, vědomém činu Nejvyššího bytí. V tomto smyslu také musíme chápat známý výrok z páté kapitoly Pirke ávot, v němž se mezi deseti věcmi stvořenými za soumraku v předvečer prvního šabatu uvádějí ústa země, jež pohltila Koracha a jeho společníky. 
Tato slova jen dokládají, že Boží stvořitelská vůle, která stála na počátku prvních šesti dnů světa, nadále působí na celou přírodu, důsledek stvoření.

(Z úvah náboženského myslitelé 19. stol. S. R. Hirsche přeložil L.P.) 
Věstník ŽM0 8/XXXXVI

Převzato z www.olam.cz