Sidrou Pekudej se končí druhá kniha Tóry.
První dvě z knih Mojžíšových se přes svůj různý obsah vzájemně doplňují.
Pokusme se ukázat, jakým způsobem a jakými běžnému oku nepostřehnutelnými nitkami jsou k sobě poutány sidra Berešit a poslední oddíl Šemot.
Jinými slovy: budeme se snažit poukázat na spojitost mezi příběhy Stvoření světa a zbudováním svatyně.
Použijeme při tom výsledků zkoumání prof. M. Bubera, jak je podává ve svém článku Člověk dneška a hebrejská Bible.
V úvodu Geneze se vypráví, že svět byl stvořen v šesti dnech, v nich vzniklo všechno konkrétní a vnímatelné.
Sedmý den Hospodin odpočíval a učinil stvoření jiného druhu - všem bytostem, i člověku, byla přidána zvláštní duše.
V Exodu se opět mluví o šesti dnech a o Jedinečném sedmém, který po nich následoval.
"A Mojžíš vystoupil na horu, a horu přikryl oblak.
A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaj a oblak ji pokrýval po šest dní.
A sedmého dne zavolal na Mojžíše z oblaku" (Ex 24,15-17).
Šest dní Mojžíš v tichém sebezapření a s ostražitostí očekává okamžik, kdy mu Stvořitel oznámí jeho úkol.
A hle, opět sedmého dne přijde příkaz, aby vzniklo nové stvoření.
Svatý, budiž požehnán, vyzývá: "Ať mi dělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich.
A uděláte všechno podle toho, co ti ukážu, podle vzoru svatého příbytku a vzoru jeho předmětů" (Ex 25,8).
Tentokrát dílo provádí člověk; vyvolený lid je oprávněn k tvoření, k tomu, aby prací svých rukou zdokonalil svět.
Stvořená bytost se stává společníkem Stvořitele. A vybraný z lidského pokolení" - Mojžíš - je povolán, aby dal k dílu příkaz a aby na ně dohlížel.
Vztah mezi stvořením světa a budováním svatyně je patrný jak z obsahu obou vyprávění, tak z použitého slovního vyjádření.
Vedle zřetelných podobností se však objevují i významné rozdíly.
Při podrobném zkoumání zjistíš, že se v sidrách věnovaných postavení svatostánku ani jednou neobjevuje slovo "bara" - stvořil.
Toto slovo, které označuje stvoření z ničeho, se v Tóře vyskytuje pouze při líčení počátku světa; je vyhrazeno svrchované Boží akci.
Vše, co lidé dělají, nepatří do oblasti stvoření "beria", ale do oblasti "činění" - "asija".
V kapitolách, věnovaných svatyni, se proto pro akt lidského tvoření užívá pouze slovesa "asa" - učinil, udělal.
Tóra vypráví, jak Hospodin zhlédl, posoudil a hodnotil to, co vytvořil.
Šestkrát se píše "A viděl Bůh, že to je dobré."
Posedmé, po stvoření člověka, čteme:
"A viděl Bůh všechno, co učinil, a hle bylo to velmi dobré... a požehnal Bůh sedmý den."
Kdo čte pozorně příběh postavení svatyně, nalezne opět obdoby i odlišnosti.
Říká se, že potom, co lid dokončil své dílo, byl svatostánek i jeho náčiní přineseno k Mojžíšovi.
Podrobné líčení všech činností a prací se zakončilo slovy:
"Všechnu práci vykonali synové Izraele tak, jak to Hospodin Mojžíšovi přikázal" (Ex 39,42).
Hodnocení a požehnání připadlo na Mojžíše, prostředníka mezi Bohem a Izraelem.
"Mojžíš celé to dílo prohlédl, a hle, vykonali je tak, jak Hospodin přikázal.
A Mojžíš jim požehnal" (Ex 39,43).
Pouze Bůh může říci o dílu svých rukou, že je dobré nebo velmi dobré; takový soud o své práci nemůže člověk vyslovit nikdy, i kdyby ji dělal s největší možnou zbožností, spolehlivostí a přesností.
Svět byl stvořen a v něm jako jeho součást i člověk.
Ten ale nezůstal pouhým stvořením; získal podíl na zjevení Tvůrce světa Mojžíšovi a dostalo se mu milosti zúčastnit se zbudování symbolu svatosti.
Ke stavbě svatyně není určen pouze Mojžíš a několik vybraných jedinců, obdařených schopností provést všechny řemeslné a umělecké práce.
Tóra se obrací k lidu a zdůrazňuje jeho účast na díle, jak při zadání celého úkolu, tak při popisu jeho provedení.
Při popisu úkonů, jež je třeba provést, se neustále opakuje "a udělají" - tj. synové Izraele.
Povinnost spočívá na celém společenství. Až po ukončení všech pokynů se teprve zmíní přední umělci.
"Pohleď, povolal jsem jménem Becalela, syna Urího, syna Chura z kmene Judova a naplnil jsem ho duchem Božím, moudrostí, důvtipem a znalostí ve vší práci...
A přidal jsem mu Oholiaba, syna Achisamacha z kmene Danova, a do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby udělali všechno, co jsem ti přikázal" (Ex 31, 2-6).
Tóra vypráví o dobrovolných darech, které jeden každý z Izraele přinášel.
Jmenovitě vyznamenává ženy, které darovaly svá drahocenná měděná zrcadla, z nichž se vyrobilo umyvadlo pro očišťování kněží (Ex 38,8).
Připomíná též práci žen při tkaní purpurových, rudých a karmínových látek a jemného plátna (Ex 35,25).
Zvláštní hodnotu společné práce celého lidu zdůrazňuje autor spisu "Or chajim".
Písmo stanoví vzájemný závazek naplňování slov Tóry, synové Izraele ho musí být hodní.
Tóra se uskutečňuje v úplnosti Izraele. Každý činí to, čeho je schopen... a tak naleznou uspokojení.
Není člověk, který by mohl sám naplnit všechna přikázání. Srovnejme kněží, levity a laické Izraelce a ženy.
Jsou příkazy pro kněze, které nemůže plnit laik a naopak. To platí i pro levity a ženy.
Společná stavba svatyně dává potřebná poučení o nutnosti vzájemné odpovědnosti, o závazku jedince k celku.
Na konec našich poznámek uveďme slova knihy "Jakut šimoni" (380b).
K verši Ezechiela 43,10 "Ty, synu člověka, popiš domu Izraele chrám" říká midraš toto:
"V hodině, kdy se Svatý, budiž požehnán, zjevil a ukázal Ezechielovi plán chrámu a Jeho rozvržení, Ezechiel mu řekl: můj Pane, zda ho stavějí již nyní?
Řekl jsi "Budou se držet jeho podoby a všech jeho zákonů a budou je plnit" (Ez 43,11).
Odpověděl mu: ne, budou číst o podobě chrámu, třebaže ho nyní ještě nestavějí, a Já jim to přičtu k dobrému, jako by se skutečně věnovali jeho stavbě."

/Převzato z www.olam.cz/