"Pinchas...hešiv et chamati...hineni noten lo et briti šalom" - "Pinchas...odvrátil mou zlobu...hle, dávám mu smlouvu pokoje". 
Proč Tora rozdělila vyprávění o Pinchasovi do dvou parašot? Chtěla nám tím zdůraznit problematičnost tzv. "kanaut" - žárlivost (pro B-ží věc). 
Být žárlivý pro B-ha je ošemetná záležitost. 
Může být požehnáním, a může být prokletím. 
Tím, že se vymyká běžným pravidlům zákona, je těžké ji posuzovat a porozumět, zda je v dané chvíli správná, nebo ne. 
Člověk, který je "žárlivcem", je ve velkém nebezpečí, že podlehne svým subjektivním soudům, a tak nebude dosaženo skutečné nápravy věcí. 
Jen žárlivost, při které se odpoutá od své subjektivity a celá jeho angažovanost je motivována pouze snahou o prosazení B-ží vůle, má šanci být požehnáním. 
Proto nyní, na začátku naší paraši, promlouvá Hospodin, posvěcuje čin Pinchase a odhaluje nám tím, že Pinchas dokázal v této těžké zkoušce obstát, a že i jeho vnitřní vůle (podvědomí) byla čistá od jakýkoliv postranních úmyslů. 
A jen díky tomu se mu podařilo napravit situaci. 
Člověk by se měl v životě střežit "žárlivých" reakcí, protože jsou skoro vždy motivovány jeho vlastním egem a proto je nedělá pro slávu B-ží a nápravu světa. 
Další otázka, která se zde vynořuje - proč s ním B-h uzavírá zvláštní smlouvu za to, že potrestal zlo, a tím zachránil celý národ od pohromy. 
V Toře vidíme minimálně další tři paralelní příběhy podobného chování, ale v nich nedochází ke zvláštní smlouvě s B-hem. 
Jednou v našem příběhu, kdy Moše nařídil starším kmenů, aby vyšli a potrestali (zabili) ty, kteří se odklonili od B-ha a začali sloužit modloslužbu božstvu Peor. 
Podruhé při hříchu zlatého telete, kde se vypráví, že po návratu Mošeho z hory se shromáždil celý kmen Levi, prošel táborem a zabil ty, kteří sloužili zlatému teleti. 
Potřetí v příběhu s Dinou, kdy její bratři - Šimon a Levi - vzali své meče a vybili celý Šchem, třetího dne po jejich obřízce, kdy byli všichni neschopni se bránit. 
V žádném z těchto příběhů, kde šlo o "správnou žárlivost" není psáno, že by za to B-h s nimi uzavíral zvláštní "smlouvu pokoje". Čím se tedy Pinchas od všech těchto případů liší? 
Podstatným rozdílem mezi ostatními příběhy a Pinchasem je, že on realizoval svou "žárlivost" naprosto osamocen, bez toho, aby mu byl někdo oporou. 
Sám nesl svou "kůži na trh", a sám na sebe vzal veškerou zodpovědnost za svůj čin. 
To je úplně jiný druh hrdinství, než v ostatních případech. 
Lidé potřebují v životě cítit oporu druhých, být částí nějakého většího celku, který jim dává morální podporu. 
(A k tomu stačí třeba jen dva lidé - viz Šimon a Levi.) 
To, že je zde ještě někdo jiný, kdo dělá to samé, dává člověku pocit legitimity. 
Verš říká - "Muž pomůže druhému, a bratru řekne - buď silný" (Iz. 41,6). 
Lidská psychika potřebuje druhého jako zrcadlo svého sebepotvrzení, bez toho člověk skoro nemůže existovat. 
To byla výjimečnost Pinchase, jeho vnitřní síla a odhodlanost nést zodpovědnost za něco, co cítí, že je správné, přestože fakticky stojí proti celému světu, aniž by mu někdo jeho "vnitřní hlas" potvrdil a legitimizoval. 
A proto přichází nakonec B-h sám, uzavírá s ním smlouvu - stává se jeho ručitelem, a ujišťuje ho o správnosti jeho činu. 
To je jeden z největších B-žích darů - přichází k lidem v jejich samotě ve chvílích, kdy si nejsou sami sebou jisti, nabízí jim své přátelství a vnáší do jejich zmatených duší smlouvu pokoje. 
Ve slově "šalom" - pokoj, mír - je písmeno "vav" přerušeno ( ve svitku Tory, který se předčítá v synagoze a je ručně opisován z pokolení na pokolení podle tradice). 
Proč? 
Protože u lidí jsou dvě ústřední hodnoty - 1. šalom - pokoj, 2. emet - pravda. Zatímco na pojmu "šalom" se všichni shodnou, všichni si ho přejí a souhlasí, že musí být absolutní, u "pravdy" je situace komplikovanější - je subjektivní a částečná. 
Prokletím dnešní postmoderní doby je, že - "Každý má svou pravdu". 
Samotný výrok je asi v pořádku, ale jeho interpretace se dnes rozrostla do obludných rozměrů, a mnohdy zpochybňuje i základní hodnoty v životě a společnosti. 
Je psáno, že pravda, která způsobuje zlo člověku, není pravda. 
A lež, která pomáhá druhému, není lží. 
(Již jsme to zmiňovali v příběhu Aharona - Talmud říká - "Člověk může pozměnit, pro mír mezi lidmi".) 
Proč ve střetu "šalom" proti "pravdě", má přednost šalom? 
Protože je lepší lež, která způsobuje šalom - pokoj, než pravda, která přináší rozbroje. 
U lidí neexistuje absolutní pravda (ta je jen u B-ha), ale vždy jen subjektivní. 
A proto je lepší absolutní šalom, než relativní pravda. 
Jsou však lidé - jako Pinchas, kteří dokáží rozpoznat absolutní pravdu - Vůli B-ží. 
Pro ně pak má prioritu pravda před pokojem. 
Proto ho také B-h jmenoval navěky do kněžské funkce (Pinchas byl z levitského rodu, nebyl však, do této chvíle, posvěcen s Aharonem do funkce kohena). 
Kohen není jen ten, kdo obětuje v Chrámu, je také "šofet" - soudce. 
A nejlepším soudcem může být ten, kdo dokáže vidět absolutní pravdu. 
Proto je slovo "šalom" - pokoj, u Pinchase přerušené - v jeho případě je pravda důležitější, a je požehnáním pro celé společenství, které se díky jemu dostává na "pravdivou" cestu.

"Uvnej Korach lo metu" - "A synové Koracha nezemřeli". 
Najednou se v paraše objevuje drobný verš, který čtenáře musí zmást, neboť se v něm tvrdí, že synové Koracha nezemřeli. 
Jak je to možné? Sami jsme byli před třemi týdny svědky toho, že Koracha s celou jeho rodinou spolkla země. 
Jak tedy rozumět tomuto verši? Naši vykladači vysvětlují, že v počáteční fázi byli spolknuti zemí (nikde není zmíněno, že někdo zůstal ušetřen), ale pak byli z nějakého důvodu ušetřeni - nezemřeli. Kde tedy jsou a zač byli ušetřeni? 
Midraš konstatuje, že ve chvíli sporu "hirheru betšuva" - přemýšleli (v srdci) o své nápravě, a proto se jim udělalo vyvýšené místo v "gehinom" - pekle, a tam se usadili. 
To znamená, že se dostali do zvláštního stavu bytí - na jednu stranu zůstali naživu, na druhou - žijí v pekle - trestu se nezbavili. Proč se dostali do tohoto mezistádia? 
Protože jen přemýšleli o nápravě. 
Hospodin vidí do srdcí všech, tudíž ve chvíli, kdy začali uvažovat jinak o celé vzpouře proti B-hu a Mošemu, tím si zasloužili záchranu života (nebo spíš duše). 
Praktický trest však dostali, protože v sobě nenalezli dost vnitřní síly, aby se veřejně vyznali ze svého hříchu - vzpoury. 
Pro úplnou nápravu je třeba se veřejně vyznat ze svých hříchů, a tím ukázat všem, že "tudy cesta nevede". 
K tomu je však třeba odvahy a pokory, přiznat svou chybu přede všemi. 
Toho oni nebyli schopni - chtěli si uchovat "image"- vnější důstojnost, a tak museli být potrestáni. 
Tímto malým veršem nám dává Tora nahlédnout do hlubin B-ží spravedlnosti. 
Vše je považováno za "polehčující okolnost", ale pro úplnou nápravu musí člověk obětovat mnohem víc ze svého ega a nestydět se před světem. 
Nestačí být "věřící v srdci" - to stačí jen na záchranu před "peklem", což je špatná zpráva pro ty, kteří rádi takto alibisticky argumentují. 
Na druhou stranu je zde i dobrá zpráva - stačí si i v poslední vteřině svého života uvědomit pravdu, a lze si tak zasloužit "věčný život". 
(Jen nezapomeňte, že každá vteřina může být tou poslední!!)

"Vatikravna bnot Clofchad" - 
"A přistoupily dcery Clofchada". 
Při rozdělování israelské země jednotlivým kmenům se vynořila sporná otázka, zda i dcera má nárok na dědictví. 
Přišlo pět dcer Clofchada a vymáhaly podíl země, na kterou měl právo jejich otec. 
Moše se dotázal B-ha a ten stanovil posloupnost dědických práv - syn, dcera, bratři a nakonec zbylí příbuzní. 
Dnes nám to přijde samozřejmé, ale v perspektivě doby, kdy byly tyto zákony stanoveny (před 3300 lety), to byla revoluční myšlenka rovnosti mezi mužem a ženou. 
(Židovství není šovinistické, tak jak to někteří rádi tvrdí). 
Proč vůbec Moše předal toto rozhodnutí Hospodinu? 
Podle normální logiky věci je samozřejmé, že nejbližší rodina (v našem případě dcera), dostane dědictví po otci. 
Důvodem bylo, že ve hře byla další neznámá. 
Hovořilo se o rozdělení země jednotlivým kmenům, každý musel dostat přesně stejný podíl. 
Ve chvíli, kdy dědictví přejde do rukou dcer, a ony se později vdají, automaticky bude přeneseno dědictví kmene do jiného - podle příslušnosti manžela. 
Tím dojde k nerovnováze podílů jednotlivých kmenů. 
Jedině v případě, že by se dívka provdala ve svém kmeni, nedošlo by k tomuto narušení. 
A to byla věc, kterou si netroufal Moše sám rozhodnout - omezit volbu žen v případě jejich manželských protějšků. 
Proto šel za B-hem, který potvrdil, že přesně tak se musí v takové situaci postupovat - dívky dostanou svůj dědický podíl, ale musí se provdat jen za muže z jejich kmene. 
Toto nařízení platilo jen v prvním pokolení dělení země jednotlivým kmenům. 
Později omezení pozbylo platnosti, jelikož se postupně kmeny mezi sebou promísily.

"Vajifkod Hašem elokej ha-ruchot lechol basar iš al ha eda" - "Ať Hospodin, vládce celého světa živých, jmenuje někoho nad shromážděním". 
Tuto žádost pronáší Moše bezprostředně po případu dcer Clofchada. 
Naši Moudří vysvětlují, že soud dcer ho přivedl na myšlenku, aby požádal o převedení vůdcovství národa na své syny. 
Viděl, že dcery Clofchada dostaly své dědictví, přestože nebyly účastny při dobývání země. 
Moše si to vysvětlil tak, že se jim toho dostalo díky B-ží milosti - nezasloužily se o to aktivně - bojem. 
Zrovna tak uvažoval o svých synech, o kterých věděl, že ze sebe samých nemají zásluhy na vedení národa (lidské kvality jsou nepřenosné), ale B-h jim je může svou milostí dát. 
A tak požádal B-ha, jestli by daroval jeho synům schopnosti k vedení národa, a pak by jim on - Moše mohl předat velení. 
Na to mu bylo odpovězeno - "Vezmi si Jehošuu, syna Nuna, v kterém je (Můj) duch, a požehnej ho". 
Hospodin nesouhlasil s variantou Mošeho, že se lze pouhou milostí stát vůdcem, neboť je k tomu potřeba osobních duchovních kvalit, které si každý musí sám vybojovat a vypěstovat, a jen tak může být hodným kandidátem na post vůdce. 
(I dnes by bylo pro společnost zdravější vybírat své kandidáty do různých funkcí podle vlastností a duchovních kvalit, a ne podle schopnosti " bezpáteřné šmelinářské vychytralosti" - B-h nás chraň od takových vládců.) 
Moše, kterému vždy šlo o blaho celku a ne o osobní ambice, okamžitě akceptoval tuto volbu a jmenoval Jehošuu na své místo.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/