Podle známého chasidského příměru se měsíc elul podobá útočištnému městu. 
Písmo (viz Maimonides, Sefer hamicvot, Ase 176) vykládá úvodní verš naší sidry "ve všech svých branách, které ti Hospodin, tvůj Bůh, pro tvoje kmeny dává, si ustanovíš soudce a správce" ve smyslu "všech míst, kde sídlíš", tedy i těch, která jsou mimo území Jisraele. 
Výklad pak pokračuje: bylo by se možno domnívat, že útočištná města mohla také existovat mimo vlastní Jisrael. 
Tóra však používá přesného vymezení - "tato jsou útočištná města" - právě proto, aby naznačila, že mohla vzniknout pouze uvnitř Jisraele. 
Písmo současně uvádí (4.M. 35,13), že ten, kdo se provinil neúmyslným zabitím mimo Jisrael a uchýlil se do jednoho z útočištných měst, má tam zajištěnu bezpečnost. Je tedy zřejmé, že na území Jisraele byla vázána pouze sama existence měst, zatímco lidé, které chránila, mohli být i odjinud. 
Skutečnost, že tóra navozuje srovnání mezi "soudci a správci" na straně jedné a útočištnými městy na straně druhé, naznačuje, že mezi nimi existuje vztah. Jeho povaha je tato: správci, kteří vykládali zákon, a úředníci, kteří rozhodnutí uskutečňovali, neusilovali o potrestání viníka, ale pouze o jeho napravení. Posláním útočištných měst bylo poskytnout uprchlíkovi místo k pokání (viz Makot, 10-b) - pokání, při němž výčitky zahlazující zločin vedou viníka k tomu, že se ve svém nitru znovu dostává do shody s Boží vůlí (Tanya III., 1. kapitola). 
Na tomto základě bychom si mohli myslet, že jestliže útočištná města, tato místa k pokání, vznikla na svaté půdě Jisraele, musela být mnohem nezbytnější za jeho hranicemi, kde bylo snazší dopustit se přestupku. 
Přesto mimo Jisrael směli být pouze správci a úředníci - vykonavatelé zákona - zatímco vlastní útočiště zde místo nemělo. 
Tešuva neboli pokání má dvě části: výčitky, způsobené spáchaným činem, a rozhodnutí jednat v budoucnu jinak (viz Maimonides, Hilchot tešuva, kapitola 2:2). Obě tyto části jsou nerozlučně spjaty. 
Jediným důkazem upřímnosti výčitek je životní rozhodnutí chovat se napříště ctnostněji. 
Projevovat lítost nad vlastní minulostí a přitom neměnit chování je prázdné gesto. 
Z tohoto důvodu se útočiště nacházelo pouze na území Jisraele. 
Člověk by se totiž nemohl kát, kdyby zůstal spjat s prostředím, které ho ke hříchu dovedlo. 
Mohl by mít výčitky; ale nemohl by udělat rozhodný krok, kterým by se oddělil od své minulosti. 
Proto se musel uchýlit na půdu Jisraele - rozumí se k svatosti. 
Tam, v posvěcené zemi, mohla jeho předsevzetím naplněná touha po lepší budoucnosti nalézt skutečnou sílu. 
Správci naproti tomu měli být jmenováni mimo Jisrael, jak je řečeno: "Nesuď svého bližního, dokud jsi nestál na jeho místě" (Pirke avot, 2,5). 
Soud sídlící v Jisraeli nemohl poznat všechny příčiny a svody míst za jeho hranicemi, těžkosti, které Žid věrný své víře musel v exilu snášet. 
Jisrael je zemí, na níž "oči Hospodina, tvého Boha, jsou neustále upřeny, od začátku roku až do konce" (5.M. 11,12). 
Je to země Boží přízně. 
Podle jejích měřítek není možno soudit člověka, který žije mimo její ochranu. 
Proto také správci měli pocházet ze stejného prostředí jako ten, koho měli soudit. 
Měli nejen vědět, čím se provinil, ale také z vlastní zkušenosti znát povahu prostředí, které viníka vedlo k jeho činu.

Rabi Dov-Ber (Miteler-rabi, druhý rabi lubavičského chabadu), jednou přijímal návštěvy (jechidut), když tu se náhle odmlčel. 
Udělal v řeči přestávku, a teprve potom pokračoval. Později se ukázalo, že muž, kterého Dov-Ber na jeho naléhavou žádost přijal, se dopustil ošklivého činu a rabína prosil, aby mu ho pomohl napravit. 
Dov-Ber objasnil, že dříve, než někomu můžeme pomoci léčit jeho hřích, musíme v sobě nalézt jemu podobný rys, i kdybychom ve srovnání s hříšníkem stáli sebevýše. 
Při přijetí se tedy krátce odmlčel proto, že se sám v sobě pokoušel nalézt místo, umožňující mu ztotožnit se s hříšníkem (viz Sefer hamaamarim kuntresim, strana 712). 
Právě tato zásada stála za Božím příkazem, když si Židé zhotovili zlatého býčka. "Jdi," řekl Bůh Mojžíšovi, "sestup dolů, tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy" (2.M. 32,7). 
Do tohoto okamžiku se Mojžíš nalézal na hoře Sinaj na výšinách ducha, bez jídla a pití, oddělen od světa. Když však Bůh řekl "tvůj lid", spojil Mojžíše a jeho lid poutem, díky jemuž mohl Mojžíš lid Jisraele hájit. 
Přestože se útočištná města měla nacházet v Jisraeli, nebyla všechna na stejném území. 
Přímo v Jisraeli - ve Svaté zemi - byla tři. Tři stála v Předjordánsku, tedy tam, kde "vražda byla běžná" (Makot, 9-b). 
V budoucím životě, až "Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé území" (5.M. 19,8; Jerušalmi Makot, 2:6), vzniknou tři jiná útočištná města v nově obývané zemi. 
Znamená to, že každá úroveň lidského ducha má své vlastní útočiště - od Předjordánska, země relativně bez práva, po Svatou zemi; dokonce i v budoucím životě budou útočiště existovat. 
To, co platí duchovně, platí také geograficky. V náboženském životě každého člověka jsou chvíle možného ochabnutí, kdy útočiště a pokání jsou nezbytná. 
Dokonce i když se člověk nikdy nezpronevěřil Boží vůli, nemusel naplnit vše, co bylo v jeho moci, aby se Bohu přiblížil. 
Takové je poslání měsíce elul: měsíce zpytování svědomí, kdy se každý musí ptát, zda to, co udělal, bylo skutečně vše, co měl naplnit (viz Ketubot, 67-a, 104-a; Sota, 13-b). 
Pokud je odpověď záporná, musí se kát, usilovat v budoucnu o lepší jednání. Vzdělanec stejně jako fyzicky pracující člověk, ten, kdo je znalý světa, stejně jako ten, kdo své dny strávil pod baldachýnem tóry, všichni si mají z elulu udělat dobu zkoušky svědomí, útočiště. 
V civilizovaném světě je zvykem využívat elul, dobu nejkrásnějšího léta, na prázdniny a dovolené. 
Studium je přitom přerušeno. Opak by však měl být skutečností: nade vším má stát vnitřní zkouška, zpytování svědomí vedoucí ke změně chování. 
Místem pro takové jednání, jako bylo ve Svaté zemi útočištné město, je místo tóry. 
Každý Žid by si měl vyhradit celý elul, nebo alespoň posledních dvanáct dnů měsíce, jeden za každý měsíc roku (viz Chaj elul 5703, strana 42), a přinejmenším dny, kdy se čtou slichot, a nalézt v nich útočiště na místě tóry. 
Útočiště je místo, kam unikáme, kam se uchylujeme. Naše minulost zde tedy jde stranou, zakládáme zde nové bytí. 
V elulu pohřbíváme minulost pro lepší budoucnost. Je to měsíc nezbytné přípravy na nebeská požehnání roš hašana, příslib hojnosti a naplnění pro celý nadcházející rok.

(Z francouzského překladu knihy Menachema Mendela Šnersona Réflexions sur la Thora přeložil P.L.)
Věstník ŽNO 8/XXXXIV

/Převzato z www.olam.cz/