Naše paraša pokračuje popisem věcí, které se používaly při bohoslužbě ve Stánku. 
Začíná příkazem o olivovém oleji, který se bude používat k zapalování světel na menoře. 
Musí to být ten nejčistší olej, jaký je možno vyrobit. 
Naši Moudří vysvětlují, jak bylo vyráběno několik různých druhů oleje. 
Byl vyráběn ve třech fázích sběru, postupně, jak dozrávaly olivy na stromě. 
Při prvním, jemném lisování se vyrobil olej pro menoru, při druhém, silnějším se připravil olej pro oběti - tzv. "menachot", a konečně třetí lisování bylo pro normální použití. 
Přestože i oběti byly pro bohoslužbu,důležitější bylo světlo. 
Je to přesně naopak než v běžném životě, kdy člověk použije ten nejlepší olej k přípravě jídla, a ten méně kvalitní na svícení. 
V Midraších se vypráví o "síle" světla menory, která hořela nepřetržitě celý rok a osvětlovala celý Jerusalem. 
Jiné Midraše říkají, že Israel je připodobňován v Písni písní k holubici, která je symbolem čistoty, bezmocnosti a věrnosti. 
Stejně tak jako olej, který přináší světlo do světa, i holubice přinesla po potopě světu novou naději - světlo. 
Další Midraš zase vypráví, že Šaul se stal prvním židovským králem zásluhou svého děda, který osvětloval ulice města pro druhé lidi. 
Z toho všeho vidíme, jakou důležitost má světlo, které symbolizuje duchovnost a čistotu, což jsou atributy nezbytné k jakékoli bohoslužbě. 
Hned po tomto příkazu přichází výzva pro Aharona s jeho syny, aby předstoupili a byli posvěceni do úřadu kněží. 
Aharon se obával, že není hoden tohoto postu poté, co se spolupodílel na výrobě "zlatého telete". 
B-h ho uklidňuje a neklade mu to za vinu, byl k tomu donucen lidem. 
Naopak ho jmenuje prostředníkem mezi Sebou a Israelem. 
Při jejich zasvěcování byl obětován býk a dva berani. 
Jeden výklad říká, že to bylo na památku Praotců (Abraham, Jicchak, Jakov), jiný vysvětluje - býk - na smytí hříchu "zlatého telete", berani - na záchranu dvou Aharonových synů (jak uvidíme později). 
Oblečení kněží se skládalo ze čtyř druhů oděvu - kalhoty, košile, klobouk, šerpa. 
Všechny tyto oděvy byly ze lnu, kromě opasku, který byl vyšívaný vlněnými vlákny. 
Přestože platí obecný zákaz nošení "šatnezu" (vlna a len promíchané dohromady), v případě kněží jim bylo nošení dovoleno v době jejich služby. 
Z toho vyplývá, že když kněz nesloužil, musel si ihned sundat tuto šerpu. 
Pro velekněze byly určeny ještě další 4 druhy - štít, vesta ("efod"), plášť, čelenka. 
Jedním ze zvláštních oděvů, které měl na sobě velekněz, byl "efod". 
Byl připevněn zezadu a měl tvar suknice. 
Měl popruhy, kterými se připínal na přední část veleknězova oblečení - štítu ("chošen"). 
Na každém rameni měl velký drahokam, do kterých byly vyryty jména dvanácti israelských kmenů (šest na každém rameni). 
Prvních šest bylo na jednom a druhých šest na druhém, přičemž vycházelo 21 písmen na každém rameni. 
Bylo to památkou a připomenutím všech kmenů vždy, kdy velekněz přistupoval sloužit ve Stánku. 
Na hrudi měl připevněn štít ("chošen") do kterého bylo umístěno dvanáct vzácných kamenů ve čtyřech řadách po třech. 
Každý patřil jednomu kmeni, jehož jméno na něm bylo vyryto. 
Štít byl dvojitý a bylo možno do něj vložit kameny - tzv. "urim ve tumim". 
Ty se tam vkládaly ve chvíli, kdy bylo třeba odpovědi "z nebes". 
B-h odpovídal tím způsobem, že se rozzářila písmena na jménech kmenů, a "urim ve tumim" pomohly knězi dešifrovat dané sdělení. 
Kromě toho velekněz jeho nošením snímal případné hříchy s Israele. 
Třetím zvláštním oděvem pro velekněze byl plášť, který byl celý z blankytu. 
V Talmudu se říká - kdo se chce posílit v bohabojnosti, ať se podívá na své "cicit" (třásně, u kterých byla jedna šňůrka barvená blankytnou barvou), to mu připomene moře, to mu připomene nebe a to mu připomene trůn B-ží, který je popisován ve zjevení proroka Ezechiele jako deska v barvě safíru. 
Čtvrtým byl tzv. "cic" - čelenka, což byla destička ze zlata, umístěná na čele velekněze, na které bylo vyryto "Zasvěcený Hospodinu" ("Kadoš la-Šem"). 
Jednou z nejdůležitějších obětí bylo zapalování "ketoret" (kadidlo), které se provádělo na speciálním, malém oltáři ze zlata, který byl postaven těsně před svatyní. 
V Mišně se popisuje způsob losování kněží pro práci v Chrámu, přičemž se píše, že na obětování kadidla se mohl přihlásit jen ten, který ho ještě nikdy nedělal. 
Kadidlo mělo v sobě vysokou "koncentraci" svatosti a způsobovalo zbohatnutí toho, kdo ho obětoval. 
Midraš říká, že jeho název - KTRT - je zkratka slov - Keduša (svatost), Tahara (rituální čistota), Rachamim (milosrdenství) a Tikva (naděje). 
Byl zapalován uvnitř, v těsné blízkosti svatyně, z čehož vidíme, že jeho důležitost byla větší než ostatních obětí. 
B-h říká - nepotřebuji oběti (maso-jídlo), chci libou vůni na Svou počest. 
Chuť pramení z něčeho fyzického - jídlo, kdežto vůně je vjem nehmatatelný, abstraktní, a proto má blíže k Hospodinu. 
Také v historii jsme viděli sílu kadidla, kdy s ním Aharon zastavil epidemii, kterou seslal B-h na Israel za jejich modloslužbu. 
Byl připravován z 11-ti různých bylin (z nichž 4 jsou zmiňovány v Toře a dalších 7 bylo předáváno tradicí). 
Je přísný zákaz jeho výroby a napodobení, když to není pro potřeby Chrámu. 
V dnešních dobách se zmiňuje v pravidelných modlitbách, kdy předčítáme pasáže popisující jeho výrobu.

Šabat zachor Šabat před svátkem Purim je ve zvyku číst parašu zvanou "Zachor" (Deut.25,17-19). 
Je to vzpomínka na první válečné střetnutí, které měl Israel po východu z Egypta, a je současně výzvou k vyhubení Amaleka v každém pokolení. 
O Amelekovi se vypráví, že přitáhl zdaleka jen proto, aby se mohl utkat s B-žím národem a dokázat, že lze proti Israeli bojovat. 
Chtěl přesvědčit celý svět, že B-ží nadvláda (kterou viděli v Egyptě) není absolutní a dá se jí vzepřít. A to i za cenu, že zahyne. 
Je to slepá, nevysvětlitelná nenávist vůči B-žímu poselství a je symbolem totálně negativní síly, která bojuje ve světě proti B-hu. 
Proto se i židovská halacha k němu vztahuje se zvláštními, přísnými předpisy. 
Obecně se říká, že každý, z jakéhokoliv národa, může konvertovat na židovství, kromě toho, kdo pochází z Amaleka. 
Není pro něj nápravy, je ztělesněním zla. V dnešní době není tato halacha uplatňována, jelikož nevíme, kdo odkud pochází. 
Čtení této pasáže se koná za přítomnosti všech, jelikož je to micva přímo z Tory (napsaná ve verši). 
Proto jsou názory, že také ženy mají tuto povinnost, přestože je to micva "še zman grama" - podmíněná časovým omezením.

Purim 
Svátek Purim se nazývá podle slova "pur" - los, který dal vrhnout Haman, aby věděl, kdy je ten nejvhodnější čas, k jeho zvrhlému plánu vyhubit všechny Židy po celém království Achšveroše (127 států, což byl vlastně veškerý tehdejší svět). 
Celý příběh a jeho zázračné řešení a vysvobození židovského národa, je dopodrobna rozepsán ve svitku Ester, který se veřejně předčítá na svátek Purim. 
Čte se dvakrát, jednou večer a podruhé ráno před purimovou hostinou. 
Přestože je to svitek, v kterém není ani jednou viditelně zmíněno B-ží jméno, stal se součástí Tenachu (židovského kánonu). 
Skrytou formou se zde B-ží jméno vyskytuje a vykladači si svitek Ester nesmírně cení. 
Nejlépe je zde vystižena "nevypočitatelnost" světa, a že věci fungují jinak, než vypadají na povrchu, řízeny neviditelně rukou B-ží. 
Také ženy mají povinnost slyšet čtení svitku Ester (přestože je to micva "še zman grama"), protože i ony byly součástí zázračné záchrany, a také proti nim bylo namířeno Hamanovo nařízení. 
Haman sám byl potomek Amalekův, proto bylo vítězství nad ním a jeho stoupenci tak důležité pro židovský národ. 
K Purimu se váže několik halachot, jejichž společným jmenovatelem je radost a prohlubování soudržnosti mezi lidmi. 
První z nich je tzv. "mišloach manot" (posílání jídla), přičemž minimum jsou dvě různá jídla jednomu člověku. 
Jídlo by mělo být takové, že je možné ho konzumovat ihned, bez další přípravy. 
Je také důležité, aby to bylo něco hodné hostiny (uvařené maso, víno,chléb, apod.) a slouží na prohloubení přátelských vztahů mezi lidmi. 
Nejlépe je poslat jídlo prostřednictvím jiného člověka. 
Další z příkazů je na Purim věnovat dary chudým lidem (tzv. "matanot leevjonim"). 
Přinejmenším musí dát dvou lidem, každému jeden dar. 
Je ve zvyku dávat buď peníze, anebo jídlo. Je lepší investovat do těchto darů i na úkor vlastní hostiny, kterou člověk pořádá pro sebe. 
Obdarováním druhých se množí radost mezi lidmi, což je podstatou celého svátku. 
Tyto příkazy se týkají jak žen, tak mužů. Správně má vždy posílat muž jinému muži a žena ženě. 
Když se v dané chvíli nevyskytuje v jeho okolí někdo chudý, člověk si ponechá peníze u sebe a při nejbližší příležitosti je daruje. 
Jinou, příjemnou povinností je purimová hostina, která se pořádá v průběhu dne a je správné ji slavit s hojností vína, aby oslavující nerozpoznali rozdíl mezi požehnaným Mordechajem a prokletým Hamanem. 
V průběhu hostiny by se mělo hovořit o purimovém zázraku a vyjádřit vděk za záchranu. 
Ve městech, která byla v době Jehošui při vstupu židovského národa do Israele hrazená města, se oslavuje Purim o den později, na památku města Šušan, kde byla radost nad vítězstvím nepřátel posunuta o den později. 
V ostatních městech se na tzv. "Šušan Purim" také trochu oslavuje a měla by se udělat slavnostnější hostina.

Přeji všem příjemné a radostné prožití svátku Purim, a abychom se již brzy dočkali - "mijagon
le-simcha, mievel le-jom tov".

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/