"Vajetar Jicchak laŠem." - "A modlil se Jicchak k Hospodinu". 
Teprve Jicchakova modlitba pomohla Rivce, aby měla děti. 
Síla modlitby je veliká, což vidíme právě z našeho verše. 
Nestačilo přirozené úsilí manželského páru - kdyby to šlo přirozenou cestou, verš by řekl "vajeda" - "poznal" svou ženu (jak je to psáno např. u Adama, nebo Elkany). 
V jejich případě bylo třeba výjimečné intervence u Hospodina. 
Poté, co byly vyzkoušeny všechny přirozené metody, přichází chvíle na modlitbu, která má schopnost změnit "přírodní zákony". 
O Rivce je psáno, že byla "akara" - neplodná, a proto je nutnost mimořádného zásahu - síly modlitby, aby změnila tuto její přirozenost. 
Jakým způsobem bylo třeba změnit přirozenost Rivky? Vykladači říkají - stačil "malý zásah" - v prvních třech dnech po styku se Jicchak modlil, aby došlo k oplodnění, což se podařilo a narodila se dokonce dvojčata. 
Neplodnost byla u našich Pramatek pravidlem - Sara - Hospodin jí musel změnit jméno, a tím se jí změnil i osud, Rivka - cestou modlitby a Rachel - modlitba a různé druhy léčby (viz "dudaim"). 
Ukazuje se nám tím určitý princip, že by přírodní, přirozenou cestou židovský národ nevznikl. 
Celá naše existence byla a je založena na "intervencích" u Hospodina - modlitbách, a Jeho zásahem do přirozenosti věcí. Duchovní kořen našeho národa je mimo přírodu, jak říká i výrok Našich Moudrých - "Am Israel mial ha-mazal" - "Lid israelský je nad osudem" (myšleno - nad vlivem hvězd a jiných "energií", které existují ve fyzickém světě a ovlivňují lidské životy). 
Proč musela Rivka žádat Jicchaka, aby se za ni modlil? I ona byla přece "cadkanit" - spravedlivá, a byla na vysoké duchovní úrovni. 
To jsme viděli v minulé paraše, když přišla do stanu Sary a přinesla sebou stejnou míru duchovnosti  - oblak, světlo, chala. 
A přesto - teprve, když se modlil Jicchak, byla modlitba vyslyšena. 
Čím byla mocnější jeho modlitba? 
Vykladači říkají pravidlo, že není na stejné úrovni modlitba spravedlivého, jako modlitba spravedlivého syna spravedlivého. Jicchak byl "cadik", a také jeho otec byl "cadik", kdežto Rivka přišla z "normální" rodiny. 
To je i jeden z důvodů, proč se klade v tradičním židovství důraz na "jichus" - z jaké rodiny kdo pochází, kdo byli jeho předci. 
V dnešní době se k tomu již méně přihlíží, ale v principu je to velmi důležitá věc, která má velký vliv na atmosféru v rodině. 
(Proto se například v Talmudu říká rada pro ženicha - "Podívej se na bratry své budoucí ženy, takové budeš mít syny".) 
Existuje "něco" (dnes bychom patrně řekli "genová informace"), co se přenáší z generace na generaci. 
Proč se modlil Jicchak až po dvaceti letech manželství? 
To nám koresponduje s další otázkou - Když byla Rivka dvacet let neplodná, proč se s ní Jicchak už dávno nerozvedl? 
Toto pravidlo jsme se učili u Abrahama se Sarou, která mu po deseti letech své neplodnosti (počítáno od doby, kdy přišli do Svaté země, protože předtím se její neplodnost mohla vysvětlit jinými vlivy), dala svoji otrokyni Hagar, aby s její pomocí zrodil potomka. 
Z toho se učíme, že v případě, když je žena neplodná více než 10 let, se má muž s ní rozvést a vzít si jinou, jestliže nemá žádné potomky (je zde micva - "perů ve revů"- ploďte se a množte se, což je povinností muže). 
Jak je tedy možné, že Jicchak čekal 20 let? Možná odpověď je podle Midrašů, v kterých se říká, že Rivce byly v době sňatku tři roky (což se učíme z veršů o "akedě" - obětování Jicchaka). 
Tudíž prvních 10 let byla ve stavu, kdy nemůže rodit, a teprve od svých třinácti let čekala dalších 10 let na potomka.
Nyní vypršelo oněch 10 let, a proto se Jicchak modlí za Rivku, protože jinak by jí musel propustit a hledat si jinou ženu. 
Ve všech příbězích Praotců jsme svědky nesmírných komplikací, jak těžce vznikal židovský národ (a koneckonců i později - v Egyptě, apod.). Je to právě pro jeho "nepřirozenost" ve světě, nezabydlenost, jakoby nepatřičnost, jelikož svým duchovním jádrem nepatří do tohoto světa.

"Vajazed Jakov nazid." - "A uvařil Jakov jídlo". 
Proč si Jakov připravoval "nazid" - jídlo (podle výkladů to byla čočka) sám? 
Jistě to nebylo nic běžného, vždyť měl matku Rivku, která mu běžně připravovala jídlo, jelikož syn "jošev ohalim" - sedí ve stanu, což znamená - učí se Toru. 
Tudíž lze předpokládat, že toto jeho vaření bylo účelová, předem promyšlená "akce" na polapení Esauových žádostivostí. 
Uvařil něco speciálně lahodící oku a nosu, aby Esav nemohl odolat. 
Byl to jeho plán, kterak získat prvorozenství Esava pro sebe. Je správné použít "nekošer" metody k získání prvorozenství? 
A o jaký druh vůbec šlo? 
Jsou dva druhy prvorozenství:
a) prvorozenec "lenachala" - v dědictví - což je zvláštní právo, kdy prvorozenec dostává z majetku zemřelého otce dvakrát tolik, co ostatní bratři; 
b) prvorozenec "lekeduša" - ve svatosti - což znamená, že má vyšší duchovní status, v dřívějších dobách (před hříchem "zlatého telete") byl prostředníkem mezi B-hem a rodinou (jako kněz provádějící bohoslužbu a oběti. Tuto funkci později převzal levitský rod). 
O jaké prvorozenství šlo Jakovovi? Nemohlo jít o prvorozenství "lenachala", protože to by mu nestálo za námahu a nebezpečí s tím spojené. 
Mít více nebo méně peněz, či dalších statků, není dostatečný důvod pro Jakova vymýšlet léčky a ohrožovat se. 
Také verš, který popisuje souhlas Esava s "prodejem" prvorozenství ho popisuje slovy - "Vajivez Esav et ha-bechora" - "A opovrhl Esav prvorozenstvím", což by se neřeklo na nevážení si majetku. 
Naopak bychom to mohli kvitovat a říci, že není materiálně založený, apod. 
Tudíž nám z veršů vyplývá, že šlo o prvorozenství "keduša" - svatosti, což nám i dobře zapadá do celkového obrazu jejich osobností. 
Jakov - duchovní učenec, toužící po co nejvyšším stupni zasvěcení a bohoslužby; Esav - opovrhující zvláštním statusem prostředníka s B-hem, jelikož je - "iš sade" - muž pole, milující lov a divoký život venku. 
To nám také vysvětluje lehkost, s jakou se vzdal svého privilegia. 
Nemá smysl pro duchovnost, je to pro něj takový "čestný doktorát", který ztrácí ihned na ceně ve chvíli, kdy cítí, že o něco přichází (i když je to taková maličkost jako čočka). 
Cena života - "užívání si" - má pro něj mnohem vyšší cenu, než nějaká abstraktní "svatost". 
Říká - "Na co je mi svatost, když zemřu"?
Zní to logicky, ale není to správné (v očích Hospodina), a proto si vyslouží hanlivé - "a opovrhl prvorozenstvím". 
Jakov uvažuje přesně naopak. 
Tím, že chystá léčku pro Esava, přivádí se do ohrožení života - kdyby to Esav "prokoukl", dlouho by neváhal s trestem. Přesto stojí za to Jakovovi nasadit život pro získání svatosti - dalo by se parafrázovat větu Esava a říci - "Na co je mi život, když nemám svatost". Dnes nám bude tento způsob myšlení vzdálenější, máme více tendenci uvažovat v Esavových termínech, než v Jakobových. 
Avšak to, co nám prezentuje Jakov, je správné vnímání života - "K čemu je život, jestliže ho nepoužíváme ke svému duchovnímu sebezdokonalení!?". 
Ve světle tohoto vysvětlení je nám srozumitelnější i pozdější "podvod" Jakova, kdy se po výzvě své matky vydává "do jámy lvové", a velice nebezpečnou cestou podvodně vyloudí Esavovo požehnání od Jicchaka. 
Je to příběh nesmírně napínavý, kde mu hrozí několikrát odhalení, jak ze strany otce Jicchaka - sahá na něj, "očichává ho", tak ze strany Esava - "jeden vyšel a druhý vešel". 
Je to skutečný "thiller", kdy Jakov dává v sázku svůj život i svou čest (v případě, že ho otec odhalí - "přivedu na sebe prokletí a ne požehnání"). 
Musí to ale podstoupit, aby získal prvorozenství nejen "de facto" (to jen Jicchak neví, že Esav prodal své prvorozenství), ale také "de jure". 
To vše je součástí B-žího plánu, což máme potvrzené později i ve verších, kde se Jicchak dozvěděl o záměně. 
Čekali bychom, že strašlivě odsoudí svého syna - Jakova, a anuluje všechna požehnání. 
On však překvapivě prohlašuje - "Ten, koho jsem požehnal, také bude požehnaný". 
Jicchak ve své svatosti okamžitě zpětně pochopil, že je zde B-ží vůle, aby požehnaný byl Jakov (i když se k tomu dostal "pochybnou" metodou). 
To je fenomén, který vidíme často u klíčových momentů v židovské historii, že se události odvíjí zvláštními cestami - Josefovo vyvolení, narození Perece, jmenování králů Šaula i Davida, a koneckonců i příchod Mesiáše v budoucnosti. 
Je to určitý princip, že věci svaté a důležité pro svět musí přicházet "postranními uličkami", musí se nenápadně "propašovat" do světa, jelikož normální cestou by se neprosadily.

"Vatikhena ejnav mereot" - "A zakalily se jeho oči k vidění". 
Jicchak ke konci života oslepl. 
Midraše vypráví, že důvodem toho byl pláč andělů, kteří se dívali na jeho obětování a plakali, přičemž mu spadly jejich slzy do očí a po létech způsobily, že přišel o zrak. 
Jak je možné, že jeho odevzdanost při obětování mu způsobila potažmo škodu? Dá se to vysvětlit jeho "přílišným zápalem" pro své obětování. 
Různé Midraše popisují, jak aktivně pomáhal svému otci - Abrahamovi, v jeho činu. 
Člověk by měl vždy držet v životě "rovnováhu" a snažit se jít "zlatou střední cestou" - být odhodlán na "mesirut nefeš" - obětování se, ale neobětovat se příliš "radostně". 
Z jeho příběhu se učíme této zdravé proporci, které je třeba v našich životech, a to především ve "svatých věcech". 
Aby se člověku nestalo, že upadne do falešného "svatého vytržení", které není to, co B-h doopravdy chce. 
Tím se dá vysvětlit i Jicchakův "trest". Lze se však ptát - byl to vůbec trest? 
Vždyť jen díky jeho handicepu ve vidění mohly uspět plány Rivky a Jakova, kdy provedli výměnu, a dosáhli toho, aby požehnání přešlo na toho, kdo si ho skutečně zaslouží - Jakova. 
B-ží plány jsou nesmírně složité a našim zrakům skryté - co je pro dobro člověka, co je trest a co odměna.

Šabat šalom

Rabi Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/