"A nyní, Jisraeli.. " (4,1). - Jasný úsudek a zažitá zkušenost mají Jisraeli umožnit, aby zhodnotil uplynulá léta. 
Jisrael musí sám dospět k pochopení vlastní minulosti a závěry, které při tom učiní, mohou vyjadřovat jediné: Jisrael je se svým Bohem nadále spjat pevným, nezrušitelným poutem. Avšak pozor: aby tento svazek byl skutečně pevný, musí o něj lidé neustále pečovat. 
Právě proto Mojžíš tak často objasňuje životní důležitost upřímného, oddaného a odpovědného postoje, jímž člověk ze své strany propůjčuje svazku pevnost odolávající každé zkoušce. 
"Nepřidáte nic ... neodejmete nic.. " (4,2). - Uvedená věta je bohatá na souvislosti jak z hlediska náboženské praxe, tak i morálky. 
Zmíněný příkaz především jasně naznačuje, že obměňovat, doplňovat či jakkoliv jinak upravovat formu, kterou Tóra dává zákonům, není možné, i kdyby to bylo motivováno sebelépe míněnými pohnutkami. 
Tak například nikdy nelze připustit změny ve způsobu, jakým si navlékáme tefilin, jakým se provádí šchita apod. 
Tato zdánlivá přísnost a neoblomnost však nesmí být označována za "zkostnatělost" či "lpění na přežitcích", jak to často dělají odpůrci judaismu, protože naprostá věrnost Mojžíšovým zákonům není v rozporu se svobodným užíváním lidského rozumu. 
Božímu zákonodárství jde o to, aby lidem poskytlo nejlepší možnost, jak činy naplnit přijaté morální principy. 
Idea nachází své naprosté a úplné uskutečnění v jediném možném způsobu, který nepřipouští ani přibližné odhady, ani dílčí pokusy. 
Judaismus vděčí za svou originalitu a jedinečnost právě tomu, že své učení propojil s pečlivě a důmyslně propracovanými praktickými pravidly, jimž by každá změna odňala jak hodnotu, tak účinnost. 
Na druhé straně - a tuto zvláštnost zdůrazňuje zvláště Maimonides - náš text se se vší vážností obrací na židovské instituce a autority, aby ochranným opatřením, jimiž chtějí "střežit Zákon", daly takovou formu, která by nová ustanovení jasně odlišila od původního celku Tóry. 
Není totiž žádoucí, aby došlo k jakémusi propojení textu zjeveného na Sinaji s pozdějšími zákonodárnými spisy moudrých Jisraele. 
Běžná náboženská praxe má čerpat z výroků moudrých stejně důsledně a věrně, jako by šlo o Zákon v pravém slova smyslu. 
Nicméně Talmud a pozdější komentátoři vždy naprosto korektně a nesmírně pečlivě rozlišovali mezi tím, "co je z Tóry" a slovy moudrých. 
První podmínkou pro věrné naplnění Zákona je poznání. "Abyste živi byli," říká Tóra, neboť život Jisraele může být správně pochopen jen tehdy, když ho nahlížíme jako neustále poznávání Zákona a jeho uskutečňování. 
Jisrael dává smysl svému životu, pokud dává smysl Zákonu - a to je také cíl velkolepé existence Božího lidu: vtisknout Zákonu smysl života a životu smysl Zákona. 
Z dobrovolné věrnosti Zákonu se rodí život. Žít tak, aby člověk nebyl pouhou biologickou jednotkou, ale něčím vznešenějším, je cesta jak obdařit lidský život trvalou, nepomíjející hodnotou. 
Taková hodnota však může vzniknout jen jako plod bytí, které je trvalé a nepomíjející samo o sobě, které je věčně živé. Tím je dána i nutnost usměrňovat lidský 'život. 
Má být veden směrem k poznání Boha a Jeho Zákona. 
"Nic nepřidat a nic neodejmout" nelze považovat za zásadu takříkajíc "technické" povahy. 
Nejde totiž jen o to, že například cicit mohou být jen čtyři, nebo že lulav není možné doplnit pátým rostlinným druhem. 
Uvedená slova se dotýkají samé podstaty židovského myšlení, a mají tedy mnohem hlubší význam. 
Zjevení a Zákon se od sebe nedají oddělit. Kdo by je chtěl pozměnit, třebas se snahou "zlepšit" je, může obojí jen zničit. 
Zákon je svým způsobem velice křehký. Jakýkoliv pokus upravit si ho takovým či onakým způsobem vyvolává okamžitě otázku po původci této změny. Neboť ten, kdo říká "změna", "uzpůsobení", současně dává najevo, že v současnosti máme co činit s určitou nedokonalostí. 
(Vždyť kdyby této nedokonalosti nebylo, nebyla by změna nutná). Kdo však říká "nedokonalost", zpochybňuje Boží původ stvořeného díla, neboť od Boha nedokonalost pocházet nemůže. 
Nyní také můžeme lépe pochopit hluboký význam příkazu zmíněného ve druhém verši čtvrté kapitoly: je třeba respektovat Zákon v jeho formě. Neboť stačí málo - a lidská mysl odsune Boha do pozadí. 
"Hleďte, učil jsem vás zákonům a právům..., abyste je činili ve středu země, kam přicházíte (4,5). 
Tato věta vystihuje povahu Zákona Jisraele a zároveň ho odlišuje od zákonů jiných. 
Vy, synové a dcery Jisraele, jste jediný národ, který obdržel Zákon dříve než zemi. 
Tento Zákon s jeho ustanoveními není prostředkem, který by zaručoval dokonalé bytí národa, ale cílem a nejvyšší inspirací. 
Lidé se stávají národem vlastnictvím země a pro tuto zemi si vytvářejí zákony. 
Vy jste se však stali národem díky Zákonu a pro tento Zákon jste zemi obdrželi. 
Všechny národy odvozují své počátky ze zvláštních podmínek té či oné země a specifických národních rysů. 
Naproti tomu vy jste obdrželi Zákon z rukou člověka - Božího prostředníka - který nikdy nevkročil do země svého lidu a byl pochován na poušti, jako by tak byla symbolicky vyjádřena nepomíjejícnost tohoto Zákona, který nemůže být spojován s jedním místem či dobou. 
Tento Zákon, ústřední bod života duchovních vůdců Jisraele, má v každém okamžiku zaměstnávat i vašeho ducha. Neměl by vás však odvracet od života, protože máte "ze všech sil střežit své duše" (4,15), což podle tradice znamená pečovat o zdraví a obživu. 
Mezi vaším tělem a duší na straně jedné a duší a Stvořitelem na straně druhé totiž existují četné souvislosti, které vás nutí, abyste tělu a duši dopřáli, co jim náleží. 
"Jako Bůh vyplňuje vesmír, duše vyplňuje tělo. Jako Bůh vidí a není vidět, tak duše vidí a není vidět. 
Bůh sytí svět, duše sytí tělo. Bůh je čistý, duše je čistá. Bůh je nedosažitelný a duše je nedosažitelná. 
Ať ten, kdo má duši s pěti vlastnostmi, vzdá poctu tomu, kdo má stejných pět vlastností." 
Takto nás midraš vede k poznání, že mezi Bohem a člověkem existuje pouto, které nic nedokáže zničit. 
Je to pouto, které přesně nevyjadřuje ani slovo podobnost, ani slovo blízkost. 
Je to více než spřízněnost či příbuzenství a méně než totožnost. 
Málokterá část Tóry tak jednoznačným a nesmlouvavým způsobem, s přesnou myšlenkou a bohatstvím obrazů, předkládá téměř úplný ideál judaismu. 
Midraš mohl právem uvést, že jde o Mojžíšovu závěť, v níž bylo každé slovo pečlivě zváženo a každé slovo vyniká. 
Aby tato závěť zůstala v platnosti, musí být něčím jiným než vybranou kapitolkou ze staré židovské literatury. 
Musí se stát vodítkem a každodenním průvodcem každého vědomého člena židovské pospolitosti. 
Musí nás povzbuzovat, abychom dále pokročili ve studiu Zákona i v jeho naplňování. 
Konečně nás musí povzbudit ve chvílích pochyb a obtíží a dát nám jistotu, že "když budeš konat, co je správné a dobré v očích Boha, bude dobře tobě a vejdeš (tam) a zaujmeš zemi krásnou, jak přísahou slíbil Bůh tvým otcům, abys vypudil všechny své nepřátele před sebou, jak mluvil Bůh (4,18 - 19). 
Neboť Bůh si nevyvolil Jisrael kvůli jeho výjimečným vlastnostem nebo velkému počtu, ale pro jeho "svatost". 
Židé mají být "lidem svatým" (7,6). 
Zdůrazněme to: být "svatý" znamená plně se oddat cíli, jejž hlásá Bůh. Svatý - hebrejsky "kadoš" - etymologicky úzce souvisí s jiným hebrejským slovem - "kadeš", což znamená "nemorální", "zvrácený". Pro Židy není střední cesty. 
Buď jsme hodni našeho úkolu, a pak vystoupíme na vrcholky nejvyšších hor, anebo jsme se našemu poslání zpronevěřili, a potom padneme do mořských hlubin. 
"Kadoš", nebo "kadeš" - taková je volba, kterou musí učinit každý v Jisraeli. Vy jste však již řekli: "My pak budeme slyšet a činit" (5,24). A Bůh řekl: "Kéž by jim to smýšlení zůstalo, aby se mne báli a ostříhali všech mých příkazů, po všechny dni, aby jim bylo dobře a dětem jejich navěky" (5,26).

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaele Hirsche přeložil L. P.) Věstník ŽNO 8/XXXXVII

/Převzato z www.olam.cz/