Jdi na obsah Jdi na menu
 
 

Výklad sidry Vajelech ( Devarim 31,1 – 30 )

1. 10. 2022
Dnešní parašou se blížíme k závěru celého ročního čtení Tóry. Naše paraša začíná slovy : „Mojžíš šel a vyhlásil celému Izraeli tato slova…“ (Devarim 31,1). Mojžíšovi bylo sto dvacet let, věděl, že jeho dny jsou sečteny a vydává poslední pokyny. Právě v této paraše je i poslední micva celé Tóry. Možná tohle přikázání málokdo zná, tak stojí za připomenutí. Tím spíš, že je v Tóře ze všech 613 tím úplně posledním. Celý verš (31,19) zní takto : „Nyní si zapište tuto píseň a nauč ji syny Izraele, vlož ji do jejich úst, aby mi tato píseň byla svědkem v synech Izraele !“
Tenhle verš mluví o povinnosti přepsat svitek Tóry. Tou písní je míněna Tóra. Všechny autority to vnímají jako osobní micvu. Každý Žid má za povinnost přepsat Sefer Tora pro sebe (i kdyby takový exemplář zdědil). A král má za povinnost přepsat dokonce dva exempláře (viz micva č. 503 – Devarim 17,18), vyšší funkce, vyšší odpovědnost, tak by to mělo fungovat. Je jasné, že tím asi neměl Bůh na mysli, aby byla země přeplněná kopiemi Tóry, ale aby tím osobním, vlastnoručním přepisováním se zvětšovalo učení, znalost Tóry. Je v pořádku mít k Tóře patřičnou úctu, ale je stejně důležité se podle ní chovat a proto je tak potřebné ji dobře znát . K tomu má sloužit právě to osobní přepsání. Mně vždy při učení pomáhalo, když jsem si dělal aspoň vlastnoruční výpisky, poznámky. Ta vizuální paměť, spojená i s tělesnou činností – v tomto případě se psaním- mi hodně pomáhala. Ostatně přesně tak působí i ostatní micvy. Když opakovaně vykonáváme – tělesně – nějaký příkaz, ovlivňuje to postupně i naši mysl a pomalu přetváří osobnost. Micva goreret micva- jedna micva přitahuje druhou, což ale platí i v případě hříchu.
Rambam (Maimonides) v Hilchot Sefer Tora (7,1) píše, že každý Žid musí opsat svitek. Když za to zaplatí soferovi (profesionálnímu písaři), aby to vykonal za něj, taky tím splní svoji povinnost, ale když přepíše svitek vlastnoručně, je to tak, jako by obdržel Tóru přímo od Boha.“
I krakovský rabín Remu (rav Moše Isserles, 1525 - 1572) se ve svém díle, halachickém kompendiu Šulchan Aruch (Jore Dea 270,1) drží Rambamova názoru, že každý Žid musí opsat svitek Tóry a uznával, že nejlepší formou splnění této micvy je vlastnoruční přepsání. A když člověk takovou možnost nemá – má koupit svitek, který není kompletní a dokončit práci. Remu sám šel příkladem a vlastnoručně přepsal svitek Tóry. A tento svitek byl s velkou úctou k mudrci Tóry přechováván synagoze Remu až do jeho zničení během II. světové války.
Takže, jak jsme na tom my ? Mám přepsáno ? Máte tuhle micvu splněnou ? Přestože je to micva z Tóry, tak asi těžko. Samozřejmě existují technické těžkosti. Kdo, kromě specialistů, ovládá umění psaní hebrejského písma ketav ašuri, kterým se text Tóry píše ? I ten profesionální písař – sofer- se musí dlouho cvičit v tomto umění. A pak i jemu může přepsání svitku trvat i rok a to při plném nasazení. Dnes se tradičně micva přepsání svitku Tóry plní prostřednictvím spoluúčasti na svitku, který patří určitému společenství – obyčejně tak, že se přispěje určitou finanční částkou na nákup svitku. Takto plněná micva zdůrazňuje koncept jednoty židovského lidu. Prostřednictvím spoluúčasti na úrovni komunity plníme příkaz přepsání svitku Tóry. Mnoho svitků vzniklo právě kvůli této myšlence- spojit jednotlivce při plnění této micvy.
Ještě zmíním jednu věc. Každý Žid je přirovnávaný k písmenku ze svitku Tóry. A stejně jako svitek Tóry musí být košer podle halachy, aby se mohl používat, a každé písmenko musí být zapsáno přesně podle pravidel a nemá být nějak vybledlé, popraskané nebo neúplné, tak i židovský národ, aby mohl plně fungovat jako celek, tak by každý jednotlivec měl naplnit svůj potenciál, který v něm dřímá. Jestli je nějaká jednotlivost neúplná nebo trpí, tak to zkrátka ovlivňuje celek.
Tóra je náš společný poklad a nejlépe jí vzdáme čest a úctu tak, že ji budeme studovat, znát ji a poslouchat. Není třeba, abychom se neuměle snažili přepisovat text Tóry přesnými hebrejskými písmeny. Mně osobně se líbilo, když jsem v jedné polské synagoze viděl prázdnou knihu, do které příchozí návštěvníci měli možnost připsat další verš z Tóry, která ležela vedle. Dovedu si něco takového představit i u nás a moc by se mi to líbilo. Text Tóry není něco mrtvého, žije a stále plní svoji funkci, jen si toho musíme všimnout. Není modlou sám o sobě, je prostředníkem k pochopení Božího myšlení. Proto se při vší úctě připouští i tři možnosti, kvůli kterým je možno Tóru prodat . Tou první je přispět chudé dívce, aby se mohla vdát a mít vlastní rodinu a děti, pak kvůli studiu Tóry a tou třetí možností je- kvůli vykoupení Žida z otroctví. Život, moudrost a svoboda.
A to je ode mě vše k poslednímu přikázání Tóry, k osobnímu přístupu k Tóře, k přepsání Tóry do našich životů.
Pavel Avraham Vrátný