O CHARAKTERU TÁMAR

Ve vyprávění o nenávisti bratrů k Josefovi vynikají dva z nich. 
Radí, jak se bratrovi pomstít, pomýšlejí však na záchranu jeho života. 
Prvorozený Reuven navrhuje:

Neprolévejte krev, hoďte ho do cisterny! 
Jehuda bratry mírní jinak:

Co z toho budeme mít, zavraždíme - li svého bratra, ať se ho naše ruce ani nedotknou. 
Je to přece náš bratr, naše tělo. 
Jehudův návrh pak zní

Pojďme, prodejme ho Jišmaelitům! 
Josef je opravdu prodán a zavlečen do Egypta. 
Biblické líčení nyní Josefa opouští a věnuje se Jehudovi. 
Osudy jeho rodiny jsou naplněny tragickými událostmi. 
První syn Er umírá bez potomstva. 
Smrt stíhá i druhého syna Onana, který zhřešil tím, že opovrhl zvyklostmi levirátního práva a odmítl s Támar, vdovou po svém bratru, zplodit potomka. 
Tato povinnost přechází na třetího syna. 
Jehuda však Támar svému synovi nedal. 
Tamar se ale nevzdává. 
Převlečena za nevěstku svede Jehudu a otěhotní. 
Když se Jehuda dozví o snašině těhotenství, chce ji potrestat jako cizoložnici. 
Poznává ale věci, které dal neznámé nevěstce do zástavy, a pochopí pak svůj omyl. 
Jehuda Támar odpouští a těší se z narození dvou synů Perece a Teracha. 
Z literárního hlediska se může zdát, že zařazení kapitoly o Jehudovi a Támar sleduje jen uvolnění napětí v Josefově příběhu. 
Josefa prodávají Putifarovi, každý je zvědav na pokračování dramatu a hle - vypravěč se obrací k tématu, jež s Josefem nesouvisí. 
Již naši talmudští učenci znali jiné - etické vysvětlení. 
Mezi příběhy Josefa a Jehudy je vnitřní vztah. 
Projevuje se v některých podobnostech, na které nás přivádí použití obdobného slovního vyjádření. 
O Támar vracející zástavy se píše:

A poslala je svému tchánovi... a řekla: poznej tedy, komu patří to pečetidlo, šňůra a hůl. 
A poznal Jehuda a řekl: 
Je spravedlivější nežli já.

V líčení toho, jak bratři podvedli otce podvržením zkrvaveného šatu, stojí:

A poslali pestrou suknici a řekli: poznej tedy, je to suknice tvého syna, nebo.ne? 
A poznal ji a řekl: je to suknice mého syna. 
Těžko se můžeme domnívat, že by taková nápadná paralela mohla být dílem vypravěčovy libovůle. 
Josefa prodali na radu Jehudy. 
Ten se pak s bratry podílel na triku s oklamáním otce. 
Jákob uvěřil, že jeho milovaný Josef byl rozsápán dravou zvěří. 
Utrpení otce bylo nezměrné. 
Slovy Támar nyní Soudce vší země Jehudovi připomíná muka, která způsobil svému bratru i starému otci. 
Zaprodáním Josefa se začal sled událostí, který vedl k utrpení samého Jehudy. 
Jákob byl donucen v žalu poznat suknici Josefa, Jehuda je nyní donucen poznat své věci v hanbě a ve studu nad svými činy. 
Největší postavou Jehudova příběhu je Támar. 
Z mála náznaků si můžeme vybavit její vztah k Jehudově manželce. 
Obě ženy, které měly takový vliv na osudy Jákoova domu, stojí v protikladu. 
Vidíme to již na způsobu, jakým je Tóra pojmenovává. 
Jméno Jehudovy ženy je zamlčeno, je určena pouze svým postavením v rodině. 
Mluví se o ní jako o dceři kanaanského muže, o dceři Šuově, jinde se nazývá ženou Jehudovou. 
Jinak je tomu u její snachy, její jméno Támar se ve vyprávění mnohokrát vrací. 
Nikde se ale nehovoří o jejích rodičích. 
Tamar je sama sebou i bez své rodiny. 
První, jakoby anonymní, je pasivní. 
Splní své poslání a porodí tři syny. 
Trpí ranami osudu a o dva z nich přichází. 
Nakonec sama v žalu umírá. 
Támar je naproti tomu symbolem nezávislosti a opovážlivosti. 
V tom se podobá naší pramáti Rivce, která se nezalekla ani lsti, jen aby získala požehnání pro toho syna, který si to podle jejího soudu zasluhoval. 
I Támar se vydala cestou lsti, aby dosáhla svého cíle - spojení s věčně trvajícím domem Jákobovým a jeho potomstvem. 
Ze slov Rašiho - její jednání bylo ve jménu nebes,

vidíme, jak si naše tradice Támar považuje. 
Mnoho pochvalných slov o ní nalezneme v midráších. 
Podle nich se modlila u hrobu našeho otce Abraháma a prosila za to, aby se jí poštěstilo mít muže z jeho potomků a aby mu mohla porodit syny. Abychom docenili velikost Támar, nemusíme sahat jen k psychologickým rozborům a k slovům midráše. 
Vždyť již Písmo samo poskytuje zřetelné svědectví o úctě, jaké se těšila u následujících pokolení. 
Mezi požehnáními, jimiž je v knize Rút žehnán Boaz, stojí i toto - Buď tvůj dům jako dům Perecův, kterého porodila Támar Jehudovi.

Na konci této knihy nalezneme rodokmen končící králem Davidem. 
Tento rodokmen nezačíná, jak bychom očekávali, Jákobem nebo Jehudou; na prvním místě je zde Perec, syn Támar. 
Zastavme se na chvíli u podobnosti Támar a Rút. 
Beno Jacob, který se touto otázkou zabýval, říká: 
Obě střeží s největší rozhodností vztahy, které je váží k domu Jisraele. 
Obě přitom pocházejí z pohanských národů. 
Rút byla Moabitka, a Támar, jak se jeví z prostého významu znění Písma (pešat), byla stejně jako dcera Šuova Kanaanka. 
Tamar a Rút nepohnula k jejich činům pouhá touha po dětech, ale především poznání Jediného Boha, Boha Jisraele. 
Co měla i Támar na srdci, vyjádřila Rút slovy krásnými svou silou: 
Tvůj lid - můj lid, Tvůj Bůh - můj Bůh. 
Tamar je ve srovnání s Rút samostatnější, ale i ona uměla být odevzdaná. 
Projevila sílu zvláštního druhu - sílu pasivní. 
Člověk nadaný touto silou pramenící z mravního poznání musí být schopen velikého sebezapření. 
Jehuda rozkáže, aby jeho cizoložnou snachu vyvedli a upálili. 
A ona, místo aby Jehudu veřejně obvinila z hříchu, nechává rozhodnutí v jeho rukou. 
Jehuda se může dobrovolně doznat k svému činu a osvobodit ji, může ji ale i nechat zahubit a skrýt tak přede všemi své provinění. 
Jen proto Támar vyjevuje svému soudci pravdu pomocí předmětů. 
Její vzkaz je pro všechny kromě Jehudy nesrozumitelný. 
Tamar se tím stává matkou židovské mravní tradice. 
Jedna ze vznešených zásad naší morálky říká: 
Pro člověka je lépe být sražen do planoucí pece, než zahanbit bližního před očima mnohých" (Berachot 43) 
Vykladače Písma vždy zajímalo, z jakého titulu a podle jakého zákona chtěl vlastně Jehuda svou snachu soudit. 
Ramban uvádí tři možné výklady.

První, zastávaný Rašim, vychází z vysvětlení, podaného rabi Meirem v Berešit rabba: 
Támar byla dcerou Šemovou a ten byl kněz, proto měla být odsouzena k upálení. 
Tóra, ovšem po několika stoletích, přikáže upálení dcery kněze, která by zhřešila cizoložstvím. (3. M., 21:9) 
Po podrobném halachickém rozboru Ramban toto zdůvodnění vyvrací. 
Poukazuje zejména na to, že dcera kněze, očekávající uzavření levirátního sňatku, v případě cizoložství trestu smrti vůbec nepodléhá. 
Když zdůvodňuje druhý možný výklad, říká toto:

Zdá se mi, že Jehuda byl světským hodnostářem a strážcem pořádku. 
Zcizoložila-li jeho snacha, bylo s ní naloženo jako s těmi, kteří se dopustí urážky vladaře.

Podle třetího výkladu chce Jehuda vynést trest odpovídající obyčejům jiných národů. 
Srovnání Ramban nalézá ve svém okolí. 
V mnoha krajích Španělska panoval zvyk přivést cizoložnici před jejího manžela, ten pak podle své vůle rozhodl o jejím životě, nebo smrti. 
Jehuda by podle toho při soudu zastupoval svého syna, jemuž byla Támar zaslíbena. 
Nejoriginálnější názor na trest pro Támar cituje Baal Turim: Rabi Jehuda ha Chasid vykládá - Jehuda ji vůbec neodsoudil k upálení, ale k vypálení potupného cejchu na tvář, na znamení toho, že je nevěstka. 
Jakmile se dozvěděl, že je těhotná s ním samým a že je nevinná, nic jí neudělali. 
S tímto vysvětlením souhlasí i Baruch Halevi Epstein. 
Zajímavé je, že stejný trest za podobné přečiny požadoval i Chammurabiho zákoník.

Na závěr dodejme, že i midraše hloubaly nad otázkou, kterou jsme se zabývali na počátku naší úvahy.

Proč je příběh Jehudův připojen k historii Josefově? 
V dějích praotců je i předobraz osudů národa. 
V sestoupení Josefa do Egypta vidíme počátek galutu. 
Následující kapitola vypráví o narození Perece, z něhož pocházel David, Pomazaný Boha Jisraele. 
V tom rozeznáváme příslib vysvobození pro Jákobovy potomky. 
S ohledem na to říká Midráš rabba: za vším byl Svatý, budiž požehnán, který připravuje světlo pro krále - Mesiáše.

Z knihy Jissachara Jakobsona Bina beMikra přeložil a upravil A. Pu. 
Věstník ŽNO 12/XXXXVII

/Převzato z www.olam.cz/