Dvar Tora k Jom kipuru

Zítřejším půstem končí 10 dnů tešuva. Hledáme či si spíše přiznáváme vše, čím jsme se zpronevěřili Hospodinovi. Cosi mi říká, že nestačí pouze si napsat soupis svých nedobrých skutků, podtrhnout je a uzavřít: „Uznávám, tohle vše nebylo správné.“ Ne že by každý snadno přiznával své chyby, ale na Jom kipur, během tešuva ani to nestačí. Je nutno přidat ještě něco pod onen soupis svých PROVINĚNÍ. To je zřejmě to správné slovo – provinění. Neboli na svůj seznam smím zapsat jen své špatné skutky, v jejichž důsledku se dostaví autentický pocit viny doprovázený obavou z možného následku, chcete li trestu. V našem běžném světě pozemských zákonů zpravidla při spáchání něčeho trestného se strach z trestu dostaví samovolně, neboť ty činy snadno rozpoznáme a stejně dobře známe formy následného trestu.

S Hospodinovým zákonem, smlouvou, kterou s ním uzavřeli naši prapředci, to tak snadné připustit si vinu být nemusí. Nemáme zde žádný soud, žádné hmatatelné rozsudky, žádné odsouzené, abychom dovedli rozlišit, co je špatné a co bude následovat za náš špatný skutek. Židovství a explicitně Jom kipur stojí na odpovědnosti za svůj život a na milování Hospodina každým jedním samostatně, každou jedinečnou židovskou duší. Každý sám za sebe je svým soudcem, každý sám za sebe musí uznat svoji vinu a každý sám za sebe si určí trest, který povede k nápravě a k jeho zahlazení. Takové pokání skutečně není snadné a bez uznání a poznávání Hospodina to je nemožné.

Musím se přiznat, že jsem v tomto smyslu zatím nedokázal na svůj soupis špatných kousků zapsat žádnou položku. Každý rok se sice peru se svým hladem a žízní, ale provinění rozpoznat neumím. Zcela jistě to není proto, že by mé špatné skutky neexistovaly. Kdyby mi byl soudcem někdo jiný, jistě by mi na sepsání jeho seznamu 10 dnů tešuvy nestačilo, já je ale prostě neumím poznat. Je tím proviněním, že nevyvíjím dost snahy, abych dodržoval kašrut, nebo že si vyjdu či dokonce na kole vyjedu v sobotu na výlet nebo že jsem rozplakal vnučku hloupým žertem? A mohl bych pokračovat. Někdy vinu poznám a stydím se, jenže nevím, jedná li se o provinění proti Hospodinovu zákonu. Jindy ale jenom vím, že bych to či ono dělat neměl, ale pocit viny a studu a strachu z trestu nikde. Zde si neumím být soudcem, ale spíše advokátem.

Znovu a znovu přemýšlím o základním přikázání, které čtu v Šema Israel (Devarim 6, 5, překlad rabín Sidon): „Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svojí duší a ze všech svých sil.“ Něco mi říká, že tato slova by měla být klíčem, zda mé provinění patří na jomkipurový seznam, či nikoliv. Rozumím ale těmto slovům? Hned to první slovo „milovat“. Dnešní svět je tímto slovem zcela zahlcen. Valí se na nás z písniček, divadel, filmů nebo obrazů a tak, ať chceme nebo nechceme, podřizujeme naše bytí moci cítit, moci říkat, moci slyšet ono „miluji“. Chceme zažít tu opravdovou lásku a rozkrájet se pro ženu, muže, dítě nebo rodinu a prožívat přitom sladkost štěstí a čekat stejnou záři od toho druhého.

Nemyslím, že Hospodin nám nařizuje právě tento obsah a tento prožitek slova „milovat“. Zdráhám se totiž uvěřit, že Hospodin nám nařizuje, abychom se pro něho rozkrájeli, měli svůj život jen k němu a prožívali při tom sladkost štěstí. Takovou schopnost nám Hospodin nedal, tudíž nám ji jistě nemohl nařídit.

Jakým jiným slovem ale nahradit slovo „milovat“, aby jeho obsah odpovídal co nejlépe Hospodinovu příkazu „milovat budeš Hospodina“. Nacházím náhradou dvě slova, a to VĚRNOST a VDĚČNOST: „Buď věrný a vděčný Hospodinu, Bohu svému celým svým srdcem, celou svojí duší a ze všech svých sil.“ Tak slovo „milovat“ interpretuji a myslím, že tak to umím. Jediný Bůh je pevným bodem, kotvou našich životů v rozmanitosti a šíři světa. Platí to ale jen tehdy, jsem li věrný a vděčný celým svým srdcem neboli odhodláním a vůlí, celou svou duší neboli svojí jedinečností a odpovědností a všemi svými silami neboli svými mentálními a fyzickými schopnostmi. Slovo CELÝ a VŠEMI neznamená, že na jiné už mi tyto tři věci zbýt nesmí, znamená to, že se nesmí dostat na falešné bohy. Jenom tak se naplní má věrnost a vděčnost. Snad s tímto vědomím půjde snadněji rozpoznat špatné činy, poznat vinu a předstoupit před Hospodina s pokáním a upřímnou vůlí začít znovu s čistým štítem.

Bůh je nekonečno, Bůh je sice s námi zde, kde jsme my, ale Bůh je i tam, kde my nejsme a nikdy nebudeme. Někde tam mimo nás se rodí vůle tvořící náš svět a také se hodnotí, jak jsme věrní a vděční. Toto bytí mimo nás nelze poznat, lze se k němu ale přibližovat. I v matematice pracujeme s pojmem nekonečna, například s nekonečným počtem čísel. I v matematice je nekonečno označeno symbolem, nikoliv slovem Bůh, nýbrž symbolem ležaté osmičky. Toto pozemské matematické nekonečno slouží jen k poznávání pozemských věcí stvořených Hospodinem, ale jeho pojetí má souvislost i se svátkem Jom kipur. Nekonečno si nejen v matematice umíme představit jen tak, že když jsme někam došli, můžeme vždy dojít ještě o kus dál. Vzpomeňte, jak někdy říkáme, že ta cesta je nekonečná. Jom kipur na začátku každého roku je vždy to místo, kam jsme DNES došli a vyjadřuje hodnotu naší věrnosti a vděčnosti Hospodinu DNES. Jom kipur je ale současně příkazem najít v sobě ještě více odhodlání, více odpovědnosti a více sil, zkrátka vyšší hodnotu naší lásky k Bohu.

Šana tova a gmar chatima tova Vám přeje,

Michal Hron

https://www.facebook.com/kehilaliberec