Písmeno He ( Hej), páté písmeno hebrejské abecedy. Je složeno vlastně ze dvou písmen z  Dalet a Jod.
Na stromu života odpovídá sefiře Gevura, což znamená soud, síla, spravedlnost a moudrost. Pod tímto pátým písmenem se také skrývá jedno z B-žích jmen, Elohim Gibor, nebo-li B-h trestající zločiny bezbožných. Minule, v souvislosti s rozjímáním nad písmenem Dalet jsem uváděla, že toto přísluší k sefiře Chesed – milosrdenství. Na první pohled spolu tyhle dvě věci vůbec nijak nesouvisí, ale právě opak je pravdou. Pro milující B-ha je požehnáním mít schopnost soudu.
Je korekcí našeho jednání, bez ní bychom byli snadno oklamáni. Bez Gevury bychom nebyli schopni se rozhodovat, určit nepřítele.
Pro náš život je nezbytné mít schopnost úsudku, protože jinak bychom byli uvláčeni svými emocemi. Mít dar soudu znamená mít moudrost, být schopen ohleduplného pozorování a porozumění. A z toho vyplývá, jak úzce souvisí Soud s Milosrdenstvím. Soud, o kterém je zde řeč, tedy neznamená v žádném případě nějaké sudičství, proti kterému tak razantně ve svých slovech vystupuje Ježíš, když zdůrazňuje „n e s u ď t e“. B-ží soud je něco zcela jiného! Je to Právo a Pořádek.
To obojí pak působí Pokoj a Mír. B-ží soud napravuje narušené vztahy mezi lidmi, dává věci do pořádku. Není přece v pořádku, aby byl chudý, slabý a bezmocný utiskován, aby jeden druhého podváděl a nenáviděl. Říká-li tedy Hospodin: „Budu soudit“, znamená to: přijdu na pomoc, přinesu vysvobození, úlevu od nespravedlností. Taková vize B-žího
soudu a jeho přínosu pro lidstvo je zapsána u proroka Micheáše v kap. 4, verš 3: „ On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se už cvičit v boji.“ Kdyby byl B-ží soud stejný, jako jsou soudy lidské (s jejich nekompetentností a nespravedlivými rozsudky se setkáváme dnes a denně), nevolali by po něm proroci už odedávna a velmi často David ve svých Žalmech. Kupříkladu celý žalm 119 je jednou velkou oslavou B-žího soudu. Co ještě dodat ke slovu žalmisty ve zmíněném žalmu: „V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době“, nebo „Chválím tě sedmkrát za den za tvé spravedlivé soudy“.

Číslo pět se prakticky ve všech kulturách těšilo velké oblibě. V náboženském výkladu čísel, v židovsko-křesťanské tradici, je především pět knih Mojžíšových, tedy Tóra – Zákon. Také v islámu má číslo pět důležité postavení. Zbožní muslimové jsou vázáni pěti pilíři své víry (vyznání víry, povinná modlitba, dodržování půstu v době ramadánu, odevzdávání almužen a pouť do Mekky). I jejich každodenní modlitba musí být vykonána pětkrát za den. Pěticípá hvězda – pentagram je pro nás, kteří jsme zažili období budování komunismu, znak neblaze proslulý, ale jinde, v jiných filozofiích, národech a náboženstvích je symbolem harmonie, rovnováhy, zdraví a blaha. Například Pythagorejci ctili pentagram jako symbol plnosti. Člověk má pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat a ty nám pomáhají orientovat se ve světě; proto se říká, že blázen nemá „všech pět pohromadě“, jinými slovy, nelze jej brát vážně. Také přece máme pět prstů, to už ví každé malé dítě, proto o vychytralci, který se tváří nevinně, říkáme „vypadá, jakoby neuměl napočítat do pěti“.

V jistém smyslu můžeme říci, že Hospodin měl stvoření světa rozdělené také do pěti fází. Nejprve stvořil svět jako neživou nerostnou realitu, potom to byl svět rostlin, dále svět zvířat a nakonec jako koruna tvorstva – člověka. Teď si říkáte: ale to jsou čtyři fáze vývoje světa; tady ovšem nastává čas pro pátý krok – utvoření vztahu mezi člověkem
a Stvořitelem, a to je ten pátý rozměr, který je tím nejnádhernějším završením stvoření, jehož tajemství nám zůstává skryto. Snad i proto v pohádkách, starobylých bájích a pověstech čteme o hledání „kamene mudrců“ – pátého elementu. Zaznívá z nich sobecká lidská touha, která chce uchopit B-ží tajemství pro sebe, je to touha po věčném životě bez B-ha. Jak pošetilé! Abychom pochopili aspoň něco málo z B-žích tajemství, je potřeba mnoho pokory a postoj trvalé vděčnosti, neboť Mesiáš, který sestoupil do nížin člověčenství, nám otevřel cestu vzhůru
k Otci a možnost trvalého spojení s Ním.

Na některých středověkých obrazech je Kristus znázorněn, jak sedí na trůnu uprostřed a okolo něho ve čtyřech rozích čtyři bytosti, které se vykládají jako symboly čtyř evangelistů :člověk, lev, býk a orel. Inspirací bylo umělcům zřejmě Ezechielovo vidění. Spolu s Kristem uprostřed tak tvoří pětici a tím je vyjádřena plnost a dovršení.

Marta Srbová

Ezechielovo vidění