Jakov žil v Egyptě 17 let, celková délka jeho života byla 147 let. Podle tradice měl žít 180 let, ale 33 let života mu bylo odňato za to, že si faraonovi postěžoval (47:9): „…Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování“.
Přísně vzato nelze to nazvat„stížností“, muž velikosti Jakova , který celým svým životem posvěcoval B-ží jméno, by si nestěžoval faraonovi, a navíc ve chvíli radosti, že celá rodina je opět pospolu. Přesto mu za každé slovo byl život o rok zkrácen. Není to příliš přísný trest? Vraťme se o něco zpátky: v 31:32 Jakov říká Lavanovi „U koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu“. Jakov neví, že bůžky vzala jeho žena Rachel, něco takového mu vůbec nenapadlo a svá slova říká s naprostou jistotou, že nikdo z rodiny s tím nemá nic společného. Mýlil se a nevědomky tak odsoudil Rachel k předčasné smrti.
Někdo se může zeptat: kdyby tehdy Jakov neřekl ta slova, jež nakonec vedla k Rachelině smrti, zemřela by Rachel také předčasně? Ramban vysvětluje, že v zemi zaslíbené plnili praotcové všechny micvot- a jedna z nich zakazuje „být ženat s dvěma sestrami současně“ , tedy kdyby Rachel zůstala naživu, Jakov by se octl v postavení toho, kdo porušuje zákaz Tóry, jakmile by rodina překročila hranice země.
A Jakovova slova před Faraónem? Zamýšlel je ke chvále B-žího jména; pohanský vládce by si je však mohl vyložit spíše jako znesvěcení Jména; to si měl Jakov uvědomit, za to také- bez ohledu na dobrý úmysl- mu byl život zkrácen. Ale bylo by tomu jinak, kdyby to neřekl? Pokračoval by jeho život dál, prodloužila by se tím aspoň o těch 33 let snesitelnost egyptského exilu? Vždyť právě Jakovova smrt uvedla do pohybu věci, vedoucí postupně k naprosté změně postoje Egypťanů k Izraelitům. Avšak stejně jako Rachel, i Jakov zemřel , jak vyžadoval B-ží plán. O tom mluví verš žalmu (66:5), když říká: „Pojďte, pohleďte na B-ží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň“.

Vypadá to, jakoby se dějiny odvíjely bez jakéhokoli řízení; lidé mají svobodnou vůli, celý jejich život je neustálé rozhodování mezi možnostmi; ale v konečném důsledku se dějiny posouvají směrem, který určuje B-h. Cesta však může být přímá či spletitá, lehčí nebo krutější.
Když Josef přivedl k Jakovovi své syny, aby jim požehnal, zeptal se Jakov: „Kdo je to?“ Komentátoři vysvětlují, že Jakov byl téměř slepý a nerozeznal jejich podobu. Podle midraše však Jakov prorockým zrakem
uviděl, že z nich v budoucnu vzejdou špatní králové a ptá se otřesen. To je i stálá otázka před námi: Kdo je to-tj. kým budeme, budeme (svým rozhodnutím) posly dobrého nebo zlého? Kdo bude ten, který zotročuje, kdo zachránce? To je naše volba: B-h nás nechává rozhodnout, kým chceme být a jakou cestou půjdeme, abychom se stali tím, kým chceme.

Jakov požehnal Josefovým synům a pak řekl Josefovi: „Tobě dávám o jeden díl víc než tvým bratrům; získal jsem jej z rukou Emorejců svým mečem a svým lukem“. Raši uvádí, že když bratři v odplatu za zhanobení sestry Diny napadli město Šchem, Emorejci, kteří obývali sousední zemi, se pokusili Jakova v oslabení napadnout. Proto Jakov říká, že Šchem získal od Emorejců svým mečem a lukem. Ale Raši a targum Onkelos interpretují slova „meč“ a „luk“ jinak: Raši je vyložil jako moudrost a modlitbu, Targum jako dvojí formu prosby.
Symbolika je jasná: duch předčí svou mocí meč, modlitba je účinnější než výstřel luku. Modlitby svým účinem dopadnou jako úder meče a proniknou přes všechny překážky. Podobně jako vystřelení šípu závisí na síle napnutí tětivy, i účin modlitby závisí na míře soustředění a upřímnosti.
Proč se jeho slova o válečné zkušenosti interpretují jako modlitba? Moudří pochopili, co je nejúčinnějším mečem a lukem Jakova, který úspěšně přežil prostředí u Lavana, zápasil s andělem, čelil tragédii Schemu. Pochopili, že Jakov byl neustále ve spojení se svým Tvůrcem a duchovně rostl. Proto mluvil-li o meči, měl na mysli okamžitý a výrazný účinek modlitby a mluvil-li o luku, mínil pronikavost úpěnlivých proseb. Naši praotcové byli neustále obráceni k B-hu, každé jejich slovo, i profánní, je naplněno duchovním významem. Co z toho pro nás? Abychom to neobrátili opačně a když se modlíme či mluvíme o víře, neměli na mysli naopak meče a šípy.

Jakovova smrt vzbudila v bratrech obavy: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili… Tvůj otec před smrtí přikázal, Josefovi řekněte: Odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu..“. Tóra říká, že Josef se nad těmito slovy rozplakal a řekl bratrům: „…vy jste zamýšleli zlo, B-h však zamýšlel dobro; tím co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se, postarám se o vás i o vaše děti“. Josef byl velkodušný. Možná bratri podvědomě i toužili, aby Josef jim nějak odplatil- je velmi těžké žít celý život s vědomím viny.
V Talmudu se říká: Když někdo musí jíst u stolu druhých, svět se na něj dívá nepříznivě, neboť „Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot“ (Job 15:23). Rabíni učí: Jeden ze tří, jejichž život jakoby nebyl život, je ten, jehož výživa závisí na druhých. V birkat ha-mazon (požehnání po jídle) se říká: „Prosím nedej, abychom byli závislí na darech a půjčkách lidských rukou, ale jen na ruce tvé, plné, otevřené a svaté“.
Z tohoto pohledu je Josefova velkodušnost vlastně tou nejlepší možnou odplatou: stal se jediným zdrojem živobytí svých bratrů, jejich blahobyt závisel na tom, kterého kdysi hodili do studny.

V naší paraši je zachyceno dvojí setkání Jakova s Josefem před Jakovovou smrtí. První, když Jakov povolal Josefa a zapřisáhl ho, aby jej Josef po smrti nepohřbil v Egyptě , ale v Erec jisrael. Druhé, když Josefovi je oznámeno, že otec umírá a Josef spěchá k němu. Ani v jednom případě Josef nebyl u otce, musel být k němu teprve zavolán. Proč? Vždyť by se dalo čekat, že po tak dlouhém odloučení stráví Josef s otcem maximum svého času.
Když se Jakov dověděl, že Josef je naživu, musel si klást bezpočet otázek:: Co se tenkrát s Josefem stalo poté, co byl napaden divou zvěří, jak se dostal do Egypta a proč nedal otci vědět hned, jakmile bylo možno? Proč Josef nejdříve způsobil bratrům takové těžké chvíle, proč uvěznil Šimona a proč trval na tom, aby bratři přivedli Benjamina do Egypta?
Nejjednodušší by bylo říci pravdu- že Josef byl prodán do otroctví a že vše B-h připravil tak, aby se splnilo proroctví „budou zotročeni“. Jakov by pochopil, že Josef chtěl dát bratrům příležitost vykonat tšuvu. Pak by Jakov mohl svým synům odpustit, že prodali Josefa do otroctví a způsobili tolik zármutku. Místo toho však byli všichni bratři - i Josef a Benjamin- ba i Jicchak zavázáni přísahou k mlčení. Nikdo Jakovovi neřekl, jak to bylo ve skutečnosti.

V předchozí paraši Tóra obšírně popisovala Josefova opatření, která učinil před příchodem bnej jisrael do Egypta (tj. do exilu a budoucího otroctví) a která vedla k transformaci celé egyptské společnosti. V paraši Mikec se líčilo Josefovo obratné jednání s bratry, aby navodil odpuštění. Josef vskutku byl, jak řekl faraon, „moudrý a zkušený“ jako nikdo jiný.
Ale i když byl Josef velký taktik a stratég, Jakov-Josefův učitel- jej předčil. Vždyť Jakov již ve svých 15 letech pochopil, kdo je Esav, dokázal odolat špatnému vlivu Lavana a uchovat, ba zvýšit duchovnost svou i své rodiny. Prorocky chápal, co od něho očekává B-h. Tušil, jak to bylo opravdu s Josefovým zmizením; proto nyní čas společně. Josef se zabýval vladařskými povinnostmi, Jakov se soustředil na to, aby dal svým potomkům pevný základ pro budoucí život-přežití otroctví a vysvobození z Egypta.

V požehnání nazývá Jakov Jehudu „mládě lví“ a pokračuje „Jehudanikdy    nebude zbaven žezla..“Vysloužil si toto požehnání nejen svými schopnostmi, ale i vlastnostmi přirozeného vůdce: spravedlivost a čestnost prokázal už v příběhu s Tamar-dokázal otevřeněříká v požehnání Šimonu a Levimu „ve svém rozvášnění ochromili býky“ a Raši vysvětluje, že to je narážka na jejich pokus „vyřadit Josefa ze hry“ , zabitím či prodejem do otroctví. Jakov a Josef si rozuměli beze slov, nemuseli trávit  přiznat i skutečnosti pro něj nelichotivé a nedopustit bezpráví, dokázal veřejně říci „ona je spravedlivější než já“. Sebeovládání projevilpři vyjednávání s Josefem o Benjaminovi: nedovolil, aby v něm převládly osobní pocity na úkor dosažení cíle.
Když se Lei narodil první syn Reuven, řekla: „Hospodin viděl mé ponížení; nyní už mě bude můj muž milovat“. Po narození třetího syna Leviho řekla: „Tentokrát už se můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny“- stále se nedokázala povznést nad své osobní pocity, aby vzdala chválu B-hu. Teprve při narození čtvrtého syna Jehudy dosáhla takového stupně pochopení, že dokázala vyjádřit vděčnost B-hu : „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu“. Projeví-li člověk svou vděčnost poděkováním, je to důkaz, že si uvědomuje hodnotu daru a váží si jej, že vidí věci takové, jaké skutečně jsou. Tuto schopnost, nabytou po Jehudově narození, předala Lea svému synovi a díky ní mohl být Jehuda vyvolen k vládě. Midraš říká, že ve chvíli prvního shledání s otcem reagoval Josef impulsívně- rozplakal se, kdežto Jakov se ovládl a začal odříkávat Šma . Proč? Josefova reakce je lidsky pochopitelná, poddal se síle přítomné chvíle. Jakov však pohlížel dál- nechtěl, aby v jeho synech znovu vzklíčila nedůvěra, žárlivost, obavy, jež byly před lety důvodem k pokusu odstranit Josefa. Nechal si pro sebe veškeré otázky. Uznal svrchovanou moc B-ží nad vším, co se stane. Tím i svým požehnáním, jež uděluje synům před smrtí, jim říká, že každý z kmenů má svou svébytnou úlohu při budování národa, podle konkrétních schopností a vlastností, ale specifičnost jejich rolí je nerozděluje, naopak stmeluje, tak jako paprsky kola, jež sice míří do různých směrů, ale všechny jsou součástí jednoho kola a zcela nezbytné pro jeho funkci. Jakov tak naznačuje svým dětem, jak důležité je, aby zůstali jednotní. Jen tak budou plnit své poslání sloužit B-hu a oslavovat Jeho jméno, jen tak si zaslouží konečné vykoupení. Co z toho pro nás: abychom hledali vždy spíše to, co nás spojuje, než hloubali nad tím, co rozděluje.

www.olam.cz