V tomto šabatu budeme číst dvě krátké části Tóry, Nicavim a Vajelech. Ty uzavírají Mojžíšovu zdlouhavou řeč, která dominovala většině knihy Deuteronomium. Jsou také začátkem příprav na Mojžíšův nadcházející odchod z tohoto světa a jeho rozloučení s dětmi Izraele před jejich vstupem do země – po cestě, kterou vedl během jejich 40 let v poušti. Když se Mojžíš připravuje na rozloučení, předpovídá budoucí vyhnance a konečné shromáždění vyhnanců doprovázené duchovním povznesením:

„...a navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš ho poslouchat, ty i tvoji synové, celým svým srdcem a celou svou duší podle všeho, co ti dnes přikazuji, změní Hospodin, tvůj Bůh, tvůj úděl, slituje se nad tebou a shromáždí tě zase ze všech národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. Kdybys byl zapuzen až na kraj světa, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud shromáždí a vezme tě odtamtud. Hospodin, tvůj Bůh, tě uvede do země, kterou obsadili tvoji otcové, a ty ji znovu obsadíš a on ti bude prokazovat dobrodiní a rozmnoží tě víc než tvé otce…“ (Dt 30, 2-5).

Následně čteme o dalším budoucím duchovním povznesení židovského národa:

„Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ. ...“ (Dt 30, 6).

Obříznout si srdce? Metafora „obřízky“ je v tomto kontextu zajímavá. Záměrem Tóry je, aby se od židovského lidu neočekávalo pouze plnění přikázání, ale aby vystoupili na vyšší duchovní úroveň charakterizovanou láskou k Bohu. Tóra však nepoužívá termíny „progrese“ nebo „nanebevzetí“ nebo dokonce „transformace“, ale spíše „obřízka srdce“. Jaký je význam této metafory? Při známém obřadu obřízky, který provádíme u malého chlapce - osm dní po narození odstraníme předkožku a tak odhalíme maso pod ní.  „Obřízka srdce“ vyjadřuje přesvědčení, že duchovní povznesení nevyžaduje celkovou změnu charakteru člověka; spíše vyžaduje odhalení vnitřního dobra skrytého v každém z nás. Čistota existuje v každém jedinci a to, co je potřeba, je pouze odstranění vnějšího obalu. Tato myšlenka je vyjádřena v našich každodenních ranních požehnáních, když říkáme: "Můj Bože, duše, kterou jsi do mě vložil, je čistá." Tato slova může vyslovit kdokoli, bez ohledu na to, co dělal noc před nebo během minulého týdne. Naše činy mohou poskvrnit obal, ale čistota duše zůstává. Jsme povoláni, abychom poznali, že pod přikrývkami sídlí čistá duše. Rabi Nachman z Breslova, chasidský vůdce z 18. století z Ukrajiny, nás učí, že cesta k duchovnímu povznesení není zakořeněna v sebekritice nebo v hledání nedostatků, ale spíše v hledání dobra: I úplní hříšníci mohou vyvinout úsilí a najít v sobě „dobrý bod“, odkud mohou začít proces růstu a nápravy. Hledání „bodu dobra“ v nás samých není jen technika pozitivní psychologie zaměřená na péči o existující dobro. Je to hluboká víra v každém člověku, v každé situaci, že neexistuje nikdo zcela negativní; každý člověk může každé ráno říci: "Můj Bože, duše, kterou jsi do mě vložil, je čistá." Povaha člověka je taková, že když osvětlí tento „dobrý bod“, probudí a ovlivní všechny aspekty jeho života. Stojíme v týdnu před Roš ha-šana, kdy Bůh soudí celé lidstvo pro nadcházející rok, který začíná podle hebrejského kalendáře. Jsou to dny hledání duše a osobního a společenského zlepšení. Neznamená to však, že by se měl člověk zabývat sebekritikou a zoufalstvím. Naopak jsme vyzýváni, abychom se soustředili na dobré skutky, které jsme vykonali, s vědomím, že pod povrchem, někdy ukrytým pod silnými vrstvami, je čistá duše.

RABBI SHMUEL RABINOWITZ

(přeložila Š.K.)