Následující komentář se vztahuje ke knize a sidře Bamidbar.

Talmud a midrašim přirovnávají zanícené studenty Tóry ke statečným lidem, kteří se vydávají na dlouhou a namáhavou cestu plnou překážek v naději, že na jejím konci najdou bohatý poklad a poznají tajemství věčného života.

Všechna varování před možnými obtížemi na své cestě důrazně odmítají - a ve svém záměru dojít k vytčenému cíli se nedají zviklat.

V naší epoše jsme my, současní čtenáři sider Tóry, oněmi poutníky, kteří si zapamatovali Ben Bagbagova slova, jenž pravil: "Obracej ji (Tóru), neb vše je v ní. Přidržuj se jí a stárni a scházej při ní a od ní neustupuj, neboť není statek lepší nad ni" (Pirké avot 5-25).

Šťastně jsme dokončili četbu tří knih Tóry, a zejména knihy třetí, Vajikra, která nás poučila hlavně o obětních řádech a bohoslužebních rituálech ve svatyni (a později v Chrámu).

Nyní otevíráme knihu čtvrtou, abychom s ní a skrze ni opět navázali na dočasně přerušenou "červenou nit" historie Izraele a dějin vytváření základních etických zákonů jeho budoucího společenského života.

Naši dávní předkové tu stojí na prahu nové etapy svého vývoje.

Židé ještě nevědí, že jejich putování a pobyt v poušti potrvá čtyřicet let, a že než jejich "generace dvacetiletých" zestárne, dopustí se několika dalších protispolečenských přestupků - a nikdy nespatří Zaslíbenou zemi, oplývající mlékem a medem, jak jim to laskavý a dobromyslný Móše často sliboval.

Příkaz Hospodinův v provedení nového sčítání synů Jákobových je vyjádřen v úvodních větách naší sidry:

"I pravil Hospodin Móšemu na poušti sinajské ve stanu úmluvy, prvního dne druhého měsíce (v ijaru) ve druhém roce po odchodu dětí Izraele ze země egyptské, a řekl: Zjistěte (Móše a Áron) počet celé obce dětí Izraele podle jejich rodin, podle domů jejich otců, počítáním jmen všechny mužského rodu podle jejich hlav (nepočítali je čísly, ale podle vhozených mincí do urny) (l;l,2,3)".

Zvláštní důraz klade příkaz na sčítání dvacetiletých, kteří byli povinni vojenskou službou.

Již sama formulace příkazu a přesné stanovení doby provedení úkolu naznačuje, o jak dalekosáhlý plán dalšího vedení putujících Židů sinajskou pouští tenkrát šlo.

Celý průběh i této historické události je dalším příkladem veliké státnické moudrosti duchovního velikána Móšeho, jenž na Sinaji položil základy nové společenské soustavy, která názorně ukázala, jak mají býti lidé organizováni, silou Božího Slova sjednocováni
a cílevědomě vedeni k pevnému etickému a plodnému životu.

Móše přistoupil k realizaci Božího příkazu, přičemž si plně uvědomil, a další běh událostí mu plně dal za pravdu - že v souboji se žhavým pískem pouště a divokými kočovnými kmeny může obstát jen společnost maximálně ukázněná a vzdělaná, uvědoměle se podrobující vyšší vůli:
Jedinému Neviditelnému Všemohoucímu Bohu a jeho zákonům, které dobrovolně přijala pod Orebem, Od této chvíle počínajíc je nové sčítání lidu prováděno důsledně bod po bodu: všechny kmeny delegovaly ze svých rad pomocníky sčítání a zvolily své hlavní a pomocné velitele.
Kmeny poněkud ztratily svoji původní skladbu, proto počínajíce "rodinami a domem otců" se znovu formují do společenstev podle "jména otců".

Kmen Lévi není sčítán s ostatními izraelskými kmeny a podle přání Hospodinova jej Móše přiděluje veleknězi Áronovi a jeho synům, budoucím kněžím "kohanim" jako pomocníky při bohoslužbách, přenášení, rozebírání, skládání a ochraňování svatostánku během táboření nebo při pochodech.

Na doplnění počtu kmenů jsou jménem "domu Josefa" kooptovány Josefovy děti Efraim
a Manasee, přičemž hlavou dvanáctého kmene je jmenován kmen Efraimův, když Móše respektoval rozhodnutí umírajícího praotce Jákoba, jenž před svou smrtí (proti vůli otce) požehnal Efraimovi před Manaseem.

Od oněch dob člení židovské obce své příslušníky na "jisrael", potomky dvanácti kmenů bez kmene Lévi, "levita" - potomek kmene Lévi, a "kohén" (kněz) - potomek Árona nebo jeho dětí.

A takto podnes jsou židé v synagóze o sobotách a svátcích vyvoláváni na alija" ke čtení z Tóry.

Po zformování čtyř hlavních kmenových skupin (degalim - prapory), pochopili Izraelité plně význam "nárameníků" - EFOD a "náprsníku" - CHOŠEN, hlavních součástí svátečního oblečení velekněze při službě ve svatostánku.

Na efodu byly umístěny dva drahokamy tzv. avné šoham, na každém bylo vyryto šest jmen kmenů.

Na chošenu bylo vsazeno dvanáct drahokamů tzv. avné milujim - na každém bylo vyryto jméno jednoho kmene.

Kameny byly seřazeny ve čtyřech řadách pod sebou, na každé po třech kamenech.

Každá řada reprezentovala jeden hlavní "degel" - prapor s třemi kmeny takto: degel Jehudův (první řada) s kmeny Jehuda, Issachar a Zebulon; degel Reubenův (druhá řada) s kmeny Reuben, Šimon a Gad; degel Danův (třetí řada) s kmeny Dan, Ašer a Naftali;

degel Efraimův (čtvrtá řada) s kmeny Efraim, Benjamin a Manasee.

Degalim měly vlastní vlajky s barvami svých kamenů na chošenu.

Při táboření nebo na pochodu řadily se degalim po stranách svatostánku tak, že svatostánek byl chráněn ze všech stran.

Těsně kolem svatostánku se řadily čtyři skupiny levitů a kohanim.

Přístup ke svatostánku byl přísně střežen a bez povolení kněze se nikdo nesměl bezdůvodně k němu přibližovat.

Všichni dvacetiletí se řadili zvlášť v rámci svých degalim, ale v případě potřeby nastoupili i ostatní muži na obranu svatostánku a tábora.

Plného uplatnění se nyní dostalo nařízení o "pidjon" - výkupném prvorozených synů Izraele (4.M. 3,44-51), když po sečtení všech prvorozených jisraelců převyšoval jejich počet nad stavem levitů o 273 osob. Za každého odevzdali rodiče po pěti šekelech stříbra, které Móše vručil Áronovi a jeho dětem, celkem to činilo tisíctřistašedesátpět šekelů. Od těch dob zachovávají Židé krásný zvyk "pidjon habén" - vykupování prvorozeného syna z rukou kohéna, a není-li v obci kohén, pak z rukou levity, když při rituální slavnosti jim věnuje rabínem určenou hodnotu peněz nebo přiměřený předmět.

Podle Rašiho bylo každé sčítání dětí Izraele projevem veliké lásky a péče Všemohoucího.

A my poznáváme ve sčítání našich předků na poušti Sinaj též velikou lásku Móšeho, jež k nám vyzařuje dodnes.

Věstník č. 6. 1986

Převzato z www.olam.cz