Naším týdenním čtením zahajujeme nový cyklus čtení Tory. Paraša nám na počátku popisuje Stvoření světa, který byl stvořen v sedmi (resp. šesti) dnech B-žím slovem. Prvního dne bylo stvořeno světlo a oddělen den od noci. Druhého dne byly rozděleny vody na dolní (zemi) a na horní (nebesa). Ve třetím dni byla oddělena země od vod (oceánů a moří), a také vytvořeno rostlinstvo na zemi. Čtvrtý den B-h stvořil „nebeská světla“ – slunce, měsíc a hvězdy, s kterými začal rytmus ročních období, dnů a roků. Pátého dne byly stvořeny ryby a ptactvo (nižší živočišné druhy), které byly B-hem požehnány. Z toho vidíme, že živočišná říše, tím, že je na vyšší úrovni, potřebuje kontakt s B-hem (formou požehnání), naproti tomu rostlinný svět není na tomto kontaktu závislý. Poslední den tvoření – šestý – byly nejprve stvořeni vyšší savci, a na úplný konec byl stvořen člověk, jako vrcholné dílo Stvoření, kterému dává B-h „do správy“ celý svět a povolení volného používání všech rostlin a nižších živočichů (ryby a ptáci). V této fázi nebylo dovoleno člověku – Adamovi – jíst vyšší savce, kteří byli stvořeni, spolu s ním, šestý den. Teprve po Potopě světa dovolil B-h lidem jedení masa (savců).
Po dokončení Stvoření B-h shledal svět dobrým a posvětil sedmý den jako den odpočinku – šabat.

Poté se Tora jakoby zdánlivě vrací a znovu, jinými slovy, popisuje Stvoření. Z tohoto „zdvojení“ vzniklo v moderní době mnoho dohadů o tom, že Tora není jednolité dílo, ale že bylo napsáno několika autory. Nemíním se tady teď pouštět do obsáhlé teologické disputace. Na toto téma bylo už napsáno nekonečně velké množství literatury. Upozorním jen na to, že při pečlivějším čtení vidíme, že nejde o „nepovedené zkopírování“ informace, ale více o dva úhly pohledu, přičemž každý zdůrazňuje jiné aspekty, a to je důvodem, proč popis Stvoření byl napsán touto formou. Například v „prvním“ Stvoření“ se nám obecně popisuje řád věcí, jak vznikly, naproti tomu „druhé“ Stvoření zabíhá do podrobností, které mají nepřeberné množství poselství. (Obecně – celá první paraša Berešít v sobě obsahuje veškerá tajemství stvoření světa, jeho fungování, jeho smyslu a účelu – věci příliš vznešené a tajemné na to, abych se pokoušel „fušovat“ do jejich výkladů). Na jednodušší bázi si ukažme tyto rozdíly na několika příkladech. Například „Strom života“ a „Strom poznání“, které se nám v „prvním“ líčení vůbec nevyskytují, jsou v „druhém“ líčení klíčovými pro porozumění poslání člověka na tomto světě. Stejně tak v „prvním“ popisu je psáno obecně o stvoření člověka (muže i ženy), a teprve v „druhém“ popisu je nám dopodrobna vysvětleno jak byl člověk stvořen (muž ze země a později z něj žena), a z toho vyplývajícími poselstvími. Z tohoto podrobného popisu stvoření člověka – Adama, a následného stvoření ženy – Chavy, se kromě jiného učíme, že člověk není podobný jiným živočichům na zemi. Je zde vylíčena úplně oddělená „výroba“ Adama – „va jipach beapav nišmat chaim“ – a vdechl mu (B-h) duši – čímž se liší od všech ostatních živočichů. To lze vidět i z pokračování, kde je psáno, že člověk - Adam - má něco „zvláštního“ – rozum, a proto dostává za úkol střežit zahradu Eden, a také mu B-h dává pojmenovat všechny ostatní stvořené živočichy, což může jen on, díky svému rozumu. Tento rozum ho připodobňuje k B-hu – „be celem Elokím bara oto“ – stvořil ho (Adama)
k B-žímu obrazu. Tím, že pojmenoval všechny živočichy jejich jmény, stal se Adam nad nimi vládcem (definice určité věci dává moc nad touto věcí).

Další zajímavou informaci pak vidíme v pokračování. Zatímco Adam byl stvořen ze země (hebr. adama – odtud pramení jeho jméno), jeho žena Chava je stvořena z něj – z jeho kosti, což nás mimo jiné učí, že žena je méně „pozemská“, nemá vazbu na zemi, ale na muže - Adama, z něhož vyšla. Což nám může dát obecnou charakteristiku ženy – je duchovnější, a na druhou stranu, mnohem víc závislá na muži, než on na ní. Ona je jediným partnerem, s kterým se Adam může oženit, protože neexistuje na celém světě žádná jiná bytost, která by se k němu hodila. Hospodin musel „klonovat“ Adama, aby měl partnerku.

Následující věcí, kterou se učíme z popisu stvoření člověka je, že celá jeho bytost je „společenská“ – nemůže si vystačit sám – „lo tov hejot ha-adam levado“ – není dobré pro člověka být sám (2,19) – potřebuje pomoc, partnera, aby mohl naplno žít. I v pokračování veršů je obsaženo další tajemství života – žena a muž jsou jedno tělo – „basar mi bsari“ – maso z mého masa…, a proto opustí muž svého otce a svou matku, a přilne ke své ženě a budou jedním tělem (2,23-24). V hebrejštině je to dobře vidět z jazyka – muž – iš, žena – iša (z muže). Láska k ženě je silnější, než láska k rodičům, přestože rodiče jsou spojeni mnohem silněji geneticky, společensky i fakticky (více toho pro své dítě udělali).

„Vyprávění“ pokračuje popisem stavu tehdejšího světa – „vajihju šnejhem arumím.. velo jitbošešu“ – oba byli nazí…a nestyděli se (2,25). Což je obrazné líčení toho, že neexistoval na světě hřích, jinými slovy nebyly kategorie – dobré, špatné, slušné, neslušné – celá existence byla v dokonalé duchovní harmonii. Je hodně vykladačů, kteří celý popis této fáze Stvoření vykládají na absolutně abstraktní rovině duchovních světů. Teprve po hříchu Adama se celý svět „propadl“ do fyzických kategorií. Jak k tomu došlo?

Tora nám popisuje obraznou formou příběh s Nachašem (hadem), který byl v tomto ideálním světě ve funkci Pokušitele, který si vybral za svou oběť Chavu, která (přestože anebo právě proto) je náchylnější vznášet se ve světě fantazií, a nabídl jí nesmrtelnost a vševědoucnost (jedením ze Stromů života a poznání). To jí „učarovalo“ a obelhala svého muže, aby jí v této iluzi pomohl. Muž – Adam – jako „pragmatik“ by se nenechal obelhat hadem – ví, kdo je pánem, kdo ho stvořil a jaký je jeho účel – střežit svět, nic víc a nic míň. Slabým místem je tudíž žena, která má sklony nebýt „realistou“. Daří se jí zmanipulovat muže a přivést na sebe, na něj a na celý svět, místo nesmrtelnosti a vševědoucnosti, jen „nesmrtelné“ utrpení a omezené vědění. Proč B-h dopustil, aby mu byl takovýmto způsobem „zhatěn“ celý plán Stvoření?

To je jedna z nejtěžších teologických otázek, kterou se pokusím vysvětlit, pro větší srozumitelnost zjednodušeně (a tak to i berte). B-h ve své dokonalosti je i ve všech svých vlastnostech dokonalý (absolutní). Tudíž, ve chvíli, kdy se rozhodl stvořit člověka „k obrazu svému“, chce mu dát všechny atributy svého B-žství – to je pro člověka absolutní dobro. S tím však také souvisí volba mezi dobrem a zlem, a tato volba musí být absolutně neomezená, aby i dobro bylo absolutní. Tím nastává situace, že i při špatném rozhodnutí člověka – Adama, které mu způsobí sebezničení – B-h nebude zasahovat do takovéhoto rozhodnutí. Maximálně, o co se může pokusit, je dát dobrou radu (což B-h udělal tím, že řekl – „ze Stromu poznání nejezte, protože v ten den zemřete“ (2,18), ale samotné rozhodnutí zůstává na člověku – Adamovi – s absolutní zodpovědností za rozhodnutí. Od chvíle špatného Adamova rozhodnutí se nachází celý lidský druh v nedokonalém, materiálním světě, kde je zlo a dobro v celé své pestrosti, ale přesto B-ží dar „svobodné volby“ nám stále zůstává v rukou. (Pokusil jsem se velmi útržkovitě a neuměle dát určitý nástin věcí – prosím, aby nebyly brány jako „teologie židovství“. Všechny tyto věci vyžadují dlouhé a hluboké studium, protože jsou to „věci, na kterých stojí svět“, a nelze je zbagatelizovat zjednodušeným vyprávěním).

Poté, co Adam překročil zákaz jedení ze Stromu poznání, B-h uvaluje kletbu na všechny zúčastněné i celý svět. Adamovo prokletí je nejmenší (byl do toho nevědomky zatažen) – „země bude prokletá, a ty v potu budeš dobývat chléb (živobytí)“ (3,17-19). Není však postižen fyzicky, má „jen“těžký život. Chava dostala těžší prokletí – „v bolesti budeš rodit děti, budeš toužit po svém muži, a on Ti bude vládnout (3,16). To je již prokletí, které v sobě zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení (tím, že obelhala Adama, zasluhuje si přísnější trest). Nachaš (had) dostává od B-ha nejtěžší prokletí, protože on zinscenoval celou věc – „budeš proklatý ze všech živočichů, poplazíš se po břiše a budeš jíst prach“ (3,14) – což je naprosté ponížení a vyvržení ze světa. Naši Moudří se ptají – jaké je to prokletí, že bude jíst prach, naopak prachu je všude dost, takže má o živobytí postaráno? Odpovídají – dostatek všeho – to je to největší prokletí, není nijak vázán na milosrdenství od B-ha, nepotřebuje Ho – absolutní odtržení od B-ží přítomnosti.

Po hříchu, který Adam spáchal jedením ze Stromu poznání, se snaží schovat před B-hem, který se ho ptá – „Kde jsi, Adame?“ (3,9). Adam mu odpovídá – „Bál jsem se a proto jsem se schoval“. Vidíme, že bezprostředně po hříchu si Adam uvědomuje svou chybu, lituje jí a snaží se ji „schovat“. Později, když jsou spolu s Chavou vyhnáni ze zahrady Eden, rodí se jim dva synové Kain a Hevel. Poté, co synové obětují B-hu oběti – Kain – z plodin pole, Hevel – ze stáda - a B-h přijímá jen oběť Hevelovu, Kain povstává a vraždí svého bratra. Přichází B-h a ptá se ho skoro stejnou otázku, jakou se ptal Adama – „Kde je Tvůj bratr?“. Reakce Kaina je však zcela jiná než Adama – on se neschovává, nelituje a drze odpovídá- „Nevím, jsem strážce svého bratra?“. Na tomto příběhu vidíme důležitý princip ve světě, který se nazývá v židovství – „jeridat ha-dorot“ – klesání pokolení. Děti jsou vždy o stupeň horší a extrémnější než jejich rodiče. Zatímco Adam se styděl a skrýval před svým hříchem, Kain „drze“ stojí proti B-hu a nelituje svého činu. Tento princip vidíme i v pokračování dalších pokoleních – Kainův pravnuk Tubalkain byl řemeslníkem – vyráběl zbraně. Kain zabil beze zbraně a nechtěně, on – Tubalkain – vědomě vyrábí zbraně na zabíjení lidí. Pokolení od pokolení se svět vzdaluje od ideální formy člověka – Adama, stává se krutější a bezohlednější, více se bouří vůli B-ží.

Proč vlastně B-h nerovnocenně přijal oběť Hevelovu a ne Kainovu? Odpověď je vidět ve verších, které popisují jejich obětování. U Kaina je psáno – „Kain přinesl z plodin země oběť Hospodinu“. U Hevela se píše – „A také Hevel přinesl z prvorozených svého stáda“. Rozdíl v jejich oběti byl v kvalitě obětovaného. Zatímco Kain vzal něco obyčejného, co se mu naskytlo do ruky, Hevel dal v oběti to nejlepší ze svého stáda. B-h vyžaduje, aby člověk, který se s Ním chce být v kontaktu – formou bohoslužby, dá to nejlepší ze sebe – jen taková oběť a bohoslužba má cenu. Nedá se k bohoslužbě přistupovat jako k povinnosti, kterou si člověk musí „odbýt“, aby měl splněno. Všichni Proroci hovoří o tomto přístupu, neustále usvědčují lid – B-h nepotřebuje oběti, B-h potřebuje srdce člověka.

Z příběhu Kaina a Hevela se můžeme učit další, neméně důležitý princip, který je v Talmudu nazýván – „Ejn echad nogea bemuchan lechavero“ – nikdo se nemůže dotknout ( myšleno – těžit) z toho, co je připraveno pro druhého. Oba bratři byli se svým „zaměstnáním“ prototypy dvou odvětví obživy. Kain – zemědělec, Hevel – pastevec. Poté, co B-h přijal oběť Hevelovu, Kain ho ze závisti zabíjí, aby se „zbavil konkurence“. Ihned přichází trest od B-ha – prokletí, v kterém je řečeno – „Země Ti nebude dál dávat svou sílu, budeš se potulovat po zemi“ (4,12). Tento trest má své výchovné poslání, B-h mu říká – „nemysli si, že když ses zbavil konkurenta, budeš lépe prosperovat“. Každý má své místo a poslání v tom, co dělá, a záviděním druhému jeho věci, mu nepomůže, aby se prospěch druhého na něj přenesl. Požehnání každého v tom čím je, je nepřenosné, tudíž snaha zmaření úspěchu druhého nezlepší prvnímu jeho život, naopak ztratí i to, co bylo určeno pro něj. Naši Moudří říkají v Pirkej Avot (Výroky Otců), že závist je jedna z věcí, které vylučují člověka ze světa. Stává se škůdcem pro všechny a svět ho vyvrhuje. Život by byl pro všechny mnohem lehčí a lepší, kdyby nebyla závist mezi lidmi, a každý by se spokojil s tím, co mu bylo dáno.

/Převzato z www.olam.cz/