Stvoření.
- Na počátku svaté knihy stojí tvrzení o stvoření ex nihilo (z ničeho) a o zásadě Boží svrchovanosti nad zákonem příčiny a následku.
Přitom je zřejmé, že se text velice málo snaží odhalit tajemství utváření podstaty hmoty a bytostí (rozum žádného člověka nikdy nepojme všechny způsoby tohoto formování), ale že nám pouze co možná nejjasněji dává na vědomí, že stvoření bylo.
Tento poznatek se rozhodně staví proti myšlence věčnosti kosmické hmoty, která stojí v základu vědy, myšlence, skvěle upotřebitelné - ovšem až počínaje stvořením.
Kdyby totiž Bůh čelil již existující hmotě, byl by ve svém rozhodování omezen, a svět, jenž by z jeho díla vzešel, by nebyl dokonalým stvořením.
Nedokonalosti hmoty a nesvobodě Stvořitele by pak nutně odpovídala i veškerá nedokonalost fyzická a duchovní.
Tvrzení o stvoření ex nihilo naproti tomu vyjadřuje naprostou svobodu Stvořitele a současně dokonalost podstaty stvořeného díla.
V důsledku toho se člověk nemůže odvolávat na vrozenou špatnost.
Člověku se fyzicky i duchovně dostalo takových ů, které nejsou nejlepší možné, ale jediné dobré schopna dosáhnout dokonalosti a v jeho vnitřním uspořádání jsou přítomny všechny prvky, které k ní přispějí.
Člověk je má určit, uvést v činnost, a tak završit dílo šesti dnů.

Stvoření člověka 
- Dvacátý sedmý verš bývá překládán "I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej", ale nezakrýváme, že běžný překlad nejednou zavádí.
Hebrejské slovo "celelm" (=obraz) znamená přesně "provedení" "rozmnoženi" jako když je například u uměleckého díla dokonale ztvárněna předem utvořená představa.
To je i případ našeho textu: Člověk, jak byl stvořen, jak se jeví se svými přednostmi i nedostatky, člověk jako celek je uskutečněním Božího záměru.

Ustanovení šabatu. 
- Šest dní stvoření je završeno.
Příroda, mohutný rytmus vesmírného uspořádání, do budoucna zůstává na místě převratných, po sobě následujících stvoření.
Pán zmizel za svým dílem.
Velikost věčného zákona přírody však přináší pro lidského ducha i jedno velké nebezpečí - nebezpečí zmizení Boha.
V tom tkví celý omyl pantheismu i positivismu.
Uprostřed přírody bylo třeba uchovat připomínku na dobu stvoření.
Prvních šest dnů se bez sabatu mohlo obejít - tehdy se Bůh soustavně, viditelně projevoval.
Jakmile však jeho dílo dospělo do konečného stadia, jakmile získalo nezměnitelné rysy, přichází sabat, který v lidské paměti uchová to, co pouze Adam částečně viděl na vlastní oči.

Provinění.
- Celé první kapitoly tóry jsou úvodem, mohli bychom přímo říci výkladem o historii lidského rodu.
Který prvořadý problém, zásadní pro lidské poslání, bude muset každý člověk dříve nebo později vyřešit?
Bezpochyby jím je vztah k morálce.
Jinými slovy: Vymezí si člověk nadaný všemožnými schopnostmi intelektu takové normy chování, které se nebudou řídit jen jeho osobními pohnutkami, ale jež se podřídí principům Dobra přijatého a povýšeného na hlavní zásadu?
Judaismus soudí, že stěžejním úkolem člověka právě je podat nejvyšší důkaz vlastní svobody a nezávislosti tak, že všechny své síly podřídí službě Dobru, které mu Boží moudrost ve své milosti ukázala.
Je však skutečně nezbytné hledat toto Dobro mimo člověka?
Nestačilo by jen pozorně naslouchat "hlasu svědomí" a podle něho určovat správnou cestu?
Bezpochyby nestačilo, protože nemohou být dvě Dobra, jako nemohou být dvě Pravdy.
První člověk se před tímto problémem okamžitě ocitl.
O co šlo?
Neměl jíst plody, neměl tedy být poslušen popudu přírody, "výzvy očí", a to z jediného důvodu: protože Boží vůle byla jiná.
Had vybízel: Klidně jezte, plody jsou sladké a dobré.
Had nemohl jednat jinak a v tom zosobňuje zvíře jako takové,neboť to nikdy nebude s to určit užitečnost činu jinak než podle uspokojení, které přináší jeho instinktivním potřebám.
Dokáže se však člověk postavit instinktu? - taková je otázka.
Odpověď známe, Adam a Eva Boží zákaz přestoupili.
Jakkoli se však dopustili závažného přestupku - a jeho důsledky okamžitě pocítili - jejich chyba nebyla taková, aby byli od Boží tváře definitivně zapuzeni.
Potrestání. - "Adamovi řekl: ...zlořečená země pro tebe; s bolestí jísti budeš (z) ní (po) všechny dny života svého" (1.M., 3:17).
Boj o život, který následuje po bezstarostném životě v zahradě Eden, Adama nutí, aby přemýšlel o úsilí, kterým by uskutečnil své pravé poslání.
Naznačuje to jedna téměř neznatelná, ale výmluvná drobnost v citovaném verši.
Je totiž řečeno "zlořečená země pro tebe", doslova "ve tvůj prospěch".
Boj, k němuž je muž nadále přinucen, mu ukáže, že úsilí je nezbytné.
Život na této zemi muže naučí, že to, co je sladké pro oči, nebude dobré, a že to, co se těžce dosahuje, představuje skutečnou cenu života.
"Ženě (pak) řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé ... s bolestí roditi budeš děti" (1.M., 3:16).
Zralost a nekonečná moudrost, která z ženy činí mužovu nerozlučnou družku, přicházejí pouze s dítětem.
Mezi ženu a dítě je však položena těžká zkouška porodu.
Dlouhými měsíci obětovat vlastní pohodlí, podstoupení bolesti pro lásku k ještě neviditelnému dítěti poznává žena to, k čemu Eva zůstala hluchá.
Dobro se dosahuje jen zřeknutím se sobeckých instinktů součástí boje, který se vede o skutečné štěstí, musí být vítězství nad sebou samým a přijetí ideálu stojícího mimo člověka, neboť jen tak se lidská bytost může přesáhnout.
Můžeme tedy shrnout: žádný z uvedených Božích soudů ve skutečnosti nehovoří o zlořečení.
Žádné Boží slovo člověka neodsuzuje k existenci, která by mu zabraňovala dospět k dokonalosti.
Právě naopak: Díky naučením, kterých se člověk v nové existenci dostane, bude schopnější poznat smysl svého vnitřního poslání.
Slovo hada již na něj nebude působit.
Je zbytečné zdůrazňovat, jak daleko jsme od "prvotního hříchu" a jak judaismus rozhodně odmítá zlořečení ve smyslu definitivního pádu.
Veškerá vykupitelská síla je plně přítomna v samotném člověku.
Jeho moc zůstává stejně velká jako prvního dne stvoření a víra v příchod Vykupitele, Mesiáše, vyjadřuje přesvědčení, že dlouhá zkouška boje o život přinese plody.

Vzývání Boha.

- Lidské společenství se viditelně a stále rychleji blíží k hroznému konci, k němuž dochází v době Noachově:
Kainovo násilí, utrpení vnucené celému lidskému rodu, jsou snad tím, co neblahou cestu urychlilo.
A přece uprostřed úpadku září jako maják věta: "Tehdy začalo vzývání jména Hospodina" (1.M. 4,26).
Je to jako volání o pomoc, jako nejzazší pokus přehradit cestu rozpínajícímu se zlu.
A naši moudří nacházejí v těchto slovech první narážku na nejvlastnější poslání Židů: v prostředí oddaném přízemním, materiálním zájmům, uchovat plamen Božího jména.
Určité skupině lidí bylo třeba svěřit gigantický úkol - být od jednoho. konce lidských dějin k druhému zárukou poznání Boha.
Je to poznání, při němž člověk musí vždy znovu pochopit, že minulost popsaná ve Svaté knize má od prvních dnů jen lépe ilustrovat reálnou hodnotu našeho úsilí.
Znovu to zopakujme:
Tóra není ani v nejmenším historickou knihou v tradičním slova smyslu.
Pojednává o dějinách Jisraele?
Jistě, o dějinách světa?
Odpověď náleží historikům.
Pro nás, židy, však z tóry vyplývá jediná pravda: být v popředí lidství, aby Boží jméno bylo jediné, jako Bůh je jeden.

/Převzato z www.olam.cz/