"Lo nacham Elokim derech erec pelištim..." - 
"Neposlal je Hospodin cestou pelištejců...". 
Při popisu východu židovského národa z Egypta vidíme, že je B-h vede úmyslně oklikou, a ne nejkratší možnou cestou, do Israele. 
Verš vysvětluje proč. Lidé, kteří žili stovky let, celé generace v otroctví, se nemohou ve chvíli stát "normálními" lidmi. 
Nelze je, okamžitě po nabytí svobody, konfrontovat s drsnou realitou okolního světa. 
Potřebují se napřed zorientovat ve svém novém postavení, postupně pochopit své místo ve světě, a nabrat sil k vypořádání se s ním. 
Otrok je zvyklý se podřizovat, nemá vlastní myšlení, a není zvyklý se rozhodovat. 
Moudrostí vychovatele je, aby dal svému chovanci jen takové zkoušky, na které stačí, a tak postupně roste jeho osobnost. 
Říká se, že B-h nedává člověku zkoušku, v které nemůže obstát, a proto byli vedeni způsobem, aby se vyhnuli konfliktům, na které nebyli, zatím, dostatečně připraveni.

"Chamuším alu bnej Israel mi-erec Micrajim" - "Ozbrojeni vyšli Israel z Egypta". Tento verš se překládá jednoduchou formou jako - ozbrojeni, může však mít i jiný význam. Slovo "chamuším", pochází od kořene slova "chameš" - pět. Na základě toho vykladači vysvětlují, že množství, které vyšlo z Egypta, byla pouze jedna pětina (!) z celého židovského národa. Ostatní se báli, nebo zemřeli při ráně temnoty (jak jsme si vysvětlili minulý týden). Často se, bohužel, stalo v historii židovského národa, že ne všichni pochopili B-ží vůli a následovali jí, a proto se zachránila jen část. (Není to myšleno jako výtka - mnohdy se dá jen těžko poznat, co je B-ží vůle, a co je po člověku požadováno). I v prorocích se hovoří o tom, že i v závěrečném vykoupení s příchodem Mesiáše, bude jen určitá část národa, která se dočká a přežije. Cesty B-ží jsou nevyzpytatelné, a patrně nejlepší rada je, aby se člověk snažil co nejvíce přilnout k B-hu věcmi, o kterých se jasně ví, že jsou ty správné - dobré skutky, micvot, víra a modlitba. "Vajikach Moše et acmot Josef imo" - 
"Moše vzal s sebou kosti Josefovy". 
Ve chvíli vyvedení z Egypta, byl Moše jediný, který si byl vědom starého slibu, kterým je zapřísahal Josef - až budou vycházet do Země zaslíbené, aby vzali jeho rakev s sebou. 
Všichni byli ve chvíli náhlého vyvedení "popleteni" a starali se především o sebe a své rodiny. 
Právě v těchto těžkých situacích se ukazuje, kdo je opravdový vůdce. 
Ten, kdo dokáže v obecném zmatku myslet nejen na sebe, ale i na druhé, a na celou škálu povinností týkající se celku. 
V Midraších se vypráví, že Moše chodil po Egyptě a hledal Josefovu rakev. 
Když přišel k Nilu a volal - 
"Josefe, Josefe" - rakev vyplavala na povrch, a díky tomu jí mohl vzít s sebou. 
Egypťané jí úmyslně ukryli do Nilu, jednak proto, aby se nenašla, ale také chtěli, aby jejich řeka byla požehnaná, a Josef byl známý svou silou požehnání za svého života. 
U spravedlivých se říká, že jejich duchovní síla po smrti ještě více roste, a to Egypt dobře věděl.

"Nevuchím hem baarec" - 
"Bloudí v zemi". 
B-h úmyslně vedl celý národ směrem zpět k Faraonovi, aby ho tím nalákal do pasti. 
Když Faraon viděl, jak se vrací, pomyslel si, že neví kam jdou a vydal se je stíhat s celým svým vojskem. 
Egyptu bylo najednou líto, že jim unikli jejich otroci a chtěli je přivést nazpět. 
Když to viděli Israelci, zpanikařili a vyčítali Mošemu, že je odvedl z Egypta. B-h však chtěl ukázat Israeli, že nejdůležitější je víra v Něj, a proto je podrobil této zkoušce a přislíbil, že On za ně bude bojovat. 
Došli k moři a nevěděli, co dál. 
Před nimi moře, za nimi Egypt. 
Midraš říká, že Nachšon ben Ami nadav se obětavě vrhnul do moře, na B-ží příkaz, moře se rozestoupilo a všichni prošli suchou nohou uprostřed moře. 
Vždy je třeba v kritických situacích někoho, kdo cítí zodpovědnost za národ a je ochoten se obětovat. Díky takové oběti, třeba jen jediného člověka, se pak zachrání celý národ. Poté, co se zaslepený Faraon, s celým svým vojskem, vrhl za nimi do moře, dal Moše pokyn holí a celé moře se za nimi zavřelo. 
I zdánlivě beznadějná situace má své řešení, záleží jen na člověku a míře jeho víry. 
Midraš nám vypráví, že v této chvíli andělé chtěli začít zpívat oslavnou píseň na záhubu Egypta. B-h jim však řekl - 
"Moje stvoření umírá a Vy chcete zpívat a radovat se?" 
Smrt je vždy špatná, přestože se dá vysvětlit její pozitivní smysl, a jako takovou je ji třeba brát. 
Je hloupé se radovat z vítězné války, při které umírají lidé, i když si to zaslouží. 
Někdy se musí zabíjet, ale nikdy se nesmí z toho radovat. 
Utopení egyptských vojsk bylo sedmého dne svátku Pesach. 
Proč zemřeli právě touto smrtí? 
Souvisí to s pravidlem, které jsme již dříve zmiňovali - 
"mida keneged mida" - míra proti míře. 
V našem příběhu, stejně jako trestali Egypťané židovský národ tím, že jim nařídili, aby každého narozeného syna hodili do Nilu, takového se jim nyní dostalo trestu, a všichni pronásledovatelé se utopili. 
Dodnes je zvykem, že sedmého dne svátku Pesach, se o půlnoci shromáždí obce a společně zpívají tzv. "širat ha-jam" - píseň moře, kterou zpíval Moše poté, co se Egypťané utopili.

"Vajar Israel et ha-jad…vajiru ha-am et Hašem" - 
"A viděl Israel ruku…a bál se lid Hospodina". 
V tomto verši je zajímavé, že židovský národ se zde nazývá dvěma jmény. Poprvé - Israel, a podruhé - lid. 
Jaký je k tomuto dvojímu různému označení důvod? 
Na počátku, ve chvíli, kdy B-h svou rukou trestal Egypťany - byli Israel - což je neutrální název pro národ. 
Ale poté, co viděli zázraky na moři - stali se lidem - vzniklo mezi nimi vědomí jednoty. 
Jejich společný osud z nich vytvořil lid - národ vnitřně spojený a stmelený. 
Do této chvíle jim chybělo ono vědomí společného osudu a jednoty. 
Přestože je Faraon už v Egyptě nazýval lidem - 
"Hle, lid synů Israele je početnější a silnější než my" - bylo to vidění z perspektivy Egypťanů, ne však ze strany židů. Oni netoužili a necítili se být sjednoceni. 
To, že měli stejně tragický úděl, z nich ještě neudělalo lid. 
Teprve nyní, kdy se jim stali všechny zázraky a viděli, že jsou střeženi B-ží rukou, pocítili tuto jednotu. 
Vyvrcholením tohoto sjednocení bylo darování Tory na Sinaji, kde jim B-h říká - "Dnes jsi se stal lidem". 
To již byla vyšší forma - intelektuální a náboženská - dostali jednotné Učení. 
Avšak v zázraku rozdělení moře již pocítili jednotu - jednoduchým, prostým způsobem, vědomí společného osudu vysvobozujícího B-ha. 
Ne vnější tlak učiní z lidí - lid, ale jen vnitřní pocit sjednocení, udělá ze skupiny lidí - lid.

"Šam sam lo chok umišpat" - 
"Tam jim dal zákon a pravidla". 
Po jejich zázračném zachránění vyšli Israelci do pouště. 
Hned na začátku se stalo, že po dobu tří dnů nemohli najít vodu k pití. 
Okamžitě si začali stěžovat a "pozapomněli" zázraky, které pro ně byly učiněny. 
Tato historie se ještě v průběhu 40-ti let putování po poušti často opakovala, kdy si lid nepamatoval vše dobré, co pro ně bylo uděláno, a každá "maličkost" byla důvodem ke stěžování si na Mošeho a B-ha. 
Je to špatná vlastnost přirozenosti lidské, kdy člověk nevidí věci v proporcích a objektivně, zapomíná vše dobré a zaměřuje se jen na to špatné. 
Když Moše tuto první krizi vyřešil a osladil jim vodu, která tam byla, B-h začíná dávat svému nevděčnému lidu první micvot. 
Zde jim byly dány předpisy týkající se šabatu, červené krávy (rituální čistota) a pravidla soudců, s výzvou, že když se budou těmito příkazy řídit, nepřijde na ně nic špatného.

"Velaktu dvar jom bejomo lemaan anasenu hajelech betorati im lo" - 
"A budou sbírat každý den pro (tento) den, a vyzkouším (je), zda kráčí podle mých příkazů nebo ne". 
Po několika dnech si lid začal znovu stěžovat Mošemu, proč je vyvedl z Egypta, kde měli dostatek stravy, a v poušti trpí hladem. 
Na to reaguje B-h tím, že jim dává zkoušku. 
On poskytne každý den dostatečné množství "man" (věc, která sloužila místo chleba), a oni se zaváží, že budou dodržovat jeho podmínky. 
Nasbírají každý den jen tolik, kolik potřebují pro tento den, nebudou myslet na zítřek a musí se spolehnout svou vírou na B-ha, že i zítra dostanou najíst. 
Obecně lze říci, že duchovní úroveň, na které žilo pokolení na poušti, byla nesmírně vysoká - absolutní víra a díky tomu mají vše, co potřebují, a současně zde nebylo místo pro materiální přebytky. 
Další podmínkou bylo, že v pátek nasbírají dvojnásobné množství a to jim bude sloužit k jídlu na šabat. 
Také dnes existuje tento příkaz, že všechno jídlo musí být připraveno před šabatem. 
Bohužel, lidé nedokázali respektovat tyto podmínky a snažili se schovat si jídlo na zítřek. 
To, co schovali, se v průběhu týdne zkazilo, ale to, co nasbírali pro potřeby šabatu, zůstalo nezkažené. Lidé přesto i na šabat vyšli, proti B-žímu příkazu, a hledali denní dávku. 
Moše se na ně zlobí a vyčítá jim nedostatek víry, proč se neřídí Jeho příkazy. 
Jejich nadpřirozená existence a smlouva s B-hem vyžaduje i od nich "povznést se" nad přirozené, materiální vnímání světa.

"Švu iš tachtav al jece iš mimkomo" - 
"Seďte, (každý) muž tam, kde sedí a nevychází z místa". 
Tento verš nám v jednoduchém výkladu popisuje, že se Moše zlobí na ty, kteří přes zákaz nehledat "man" na šabat, vyšli a hledali. 
Současně však verš slouží jako základ k předpisu, který nás učí - zákaz vycházení na šabat. 
V Toře není stanovená přesná míra tohoto zákazu. 
Rambam (Maimonides) se učí ze slova "mimkomo" - z místa, že místem je považováno vše , co je v dosahu 12-ti kilometrů od okraje města. 
Tvrdí, že to je vzdálenost, kterou stanovila Tora, ale poté přišli Naši Moudří a stanovili tzv. "gader" (dosl. plot - přídavné omezení), že dovolená vzdálenost vyjití z města bude jen "alpajim ama" - 1 kilometr od hranic města. 
Tímto zákazem si připomínáme, že B-h stvořil svět a stanovil sedmý den za svatý, vyhraněný k odpočinku, a člověk, který půjde na šabat velkou vzdálenost, nebude odpočívat. 
Tento příkaz platí i dnes, a v dřívějších dobách, ten, kdo překročil tuto hranici, byl potrestán bitím (což byla jedna z forem trestů rabínského soudu). 
Ramban (Nachmanides) se pře s Rambamem a tvrdí, že zákaz vycházení není z Tory, že je to tzv. "derabanan" - rabínské nařízení, a náš verš učí něco jiného - zákaz vynášení. 
Tento zákaz stanovuje, že člověk nemůže na šabat vynášet na veřejné prostranství (tzv. "rešut ha-rabím") nic ze svého domu. 
Jedině, v případě, že bude bydlet mezi samými židy a budou mít společné oplocení kolem těchto ulic, vznikne tím jakoby velký společný dvůr, v kterém pak budou moci přenášet věci z domu do domu. 
V galutu je to prakticky nemožné, ale v Israeli jsou všechna místa osídlení tímto způsobem ohraničena. 
Tyto zákazy se mohou zdát omezující, ale slouží k tomu, aby člověk mohl naplno prožít šabat jako den odpočinku, a účelem je posvěcení a výjimečnost tohoto dne.

Šabat šalom 
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/