·  Pronásledování.

Po noci plné hrůzy i Egypt si uvědomuje, do jaké nové situace se s odchodem Jisraele dostal.
Staletí otroctví zvýraznila rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatel a vládce utvrdila v jejich pohrdání lidskou důstojností i nejzákladnějšími lidskými právy.
Proto se faraón ani po zkáze, kterou Egypt utrpěl, nechtěl zříci otroků.
Jeho úmysl pronásledovat Mojžíšův lid navíc naznačuje, že rány, které na Egypt dopadly, sice vymohly Jisraeli odchod, ale nejhlubší smysl opakujících se pohrom - zvrácenost egyptské společnosti - zůstal faraónovi skryt.
Bůh proto rozhodl, že zničí egyptské vojsko, tento nástroj faraónova útlaku, a tak definitivně odstraní i jeho tyranskou vládu.

·  Lid před Rudým mořem.

Mojžíš řekl:
"Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky (přihlížet)" (14,14).
Lid si však přesto zoufal; přestával věřit ve schopnosti Mojžíše, ztrácel důvěru v samého Boha.
Co to znamenalo?
Že se Jisrael znovu musel učit své víře. Podstatou této víry, největšího darů předků, neotřásly ani nejtěžší zkoušky, ale staletí utrpení ji oslabila.
A je jen příznačné, že Boží čin se neobešel bez činu lidí.
Moře se mělo rozevřít teprve tehdy, až první Žid vloží nohu do vln, a tak dokáže odvahu vydat se vstříc nejistotě.
Právě o takovém činu, činu člověka, na nějž nutně navazuje čin Boží, bude Jisrael vždy znovu a znovu svědčit.
Jeho nejzazším vyznáním, zdrojem veškeré naděje nebude víra v Boha, jež by sama o sobě odzbrojovala ruce násilníka, ale také ne slepá důvěra ve všemocnou sílu vlastních paží a zbraní.

·  Přechod Rudého moře.

Vlny se srazily a Jisrael prošel středem moře.
Když se pak Egypťané vrhli za Židy, vody se opět spojily a zaplavily pronásledovatele.
Není mocnějšího důkazu Boží vlády nad přírodou. Živel, který se měl stát hrobem výkvětu Jisraele, se obrátil proti strůjcům zločinného úkladu.
Znovu - čin za činem. Znovu - spravedlnost ne-li okamžitá, tedy jistě nevyhnutelná.
Jisrael na tento den nikdy nezapomene.
Bude z něj čerpat jistotu, že spravedlnost existuje, že se tato spravedlnost nikdy nemine cílem a že pro ni je Bůh ochoten změnit i podmínky, s nimiž stvořil svět.
Sám svět nestojí na spravedlnosti a Egyptu se dostalo smutné zkušenosti, co stojí vzpoura proti této pravdě.
Ve stejné době Jisrael nahlédl podstatu svého výjimečného poslání - nastolit na Zemi jinou spravedlnost, spravedlnost Boží - a navždy si uvědomil, jakým pevným poutem je s tímto zákonem spjat jeho vlastní osud.

·  Píseň o moři.

"Tehdy zpíval Mojžíš a synové Jisraele tuto píseň Hospodinovu.
Vyznávali: Zazpívám Hospodinu, neboť velmi se vyvýšil, koně a jezdce vrhl do moře (15:1).
Tváří v tvář zázraku, jímž se Boží lid uchoval při životě, zpívá Jisrael se vší oddaností svůj dík a pokoru Stvořiteli.
Jisrael ví, k čemu ho vysvobození zavazuje:
"To je můj Bůh - budu ho velebit. Bůh mého otce - budu ho vyvyšovat," říká.
Tradice předků se stává vlastnictvím synů.
Není to však synovská láska, která zachovává zákon z úcty k předkům, Bůh zjevený v temné minulosti a zbožňovaný z instinktivního strachu, nýbrž jasné a skutečné vyznání Boží existence, jež bude nadále určovat život národa.
"Kdo je mezi mocnými jako ty, Hospodine?"
Který člověk by po Událostech, jaké spatřil, mohl uvažovat o moci silnější než Bůh?
Jistě, na světě existují mohutné síly, jež jako by vše ovládaly, ale i ty jsou nástrojem, kterým Bůh vykonává svou vůli.
"Provázíš milostí tento lid, který jsi vysvobodil, svou mocí ho vedeš k příbytku své svatosti."
Vykoupení z Egypta povede Boží lid přímo do Jeruzaléma a najde své naplnění v Chrámu, jehož ideu v sobě Židé nadále ponesou. "Hospodin bude kralovat navěky a navždy." Svět bude dál existovat, lidé se nejednou pozvednou proti Bohu a Jeho zákonu, ale každá z těchto vzpour vyústí v katastrofu, až opakující se nezdary, provázející celé dějiny, ustanou ve světě sjednocenou vládou jediného Boha.

·  Hořká voda.

Lidská zkušenost svědčí o tom, že je těžší vybudovat svůj život na každodenní víře v Boha, než Mu připisovat zvláštní zásluhy a spásná řešení ve výjimečných okamžicích.
Bůh byl bezesporu pánem moře a strůjcem osvobození.
Zabývá se však běžnými starostmi lidí?
Nebo, jinými slovy: Zasahuje jen v "historických" chvílích, nebo je při člověku, společenství stále?
Právě tuto otázku přinesly těžkosti v Mara a odpovědí na ni byl zázrak, jímž hořká voda zesládla.

·  Mana.

Národu se dostalo nového ponaučení: v nehostinné poušti, která by sotva mohla uživit dva milióny lidských bytostí.
Bůh stvořil pokrm, který dříve nikdo nespatřil.
Mana umožnila Židům přežít, ale jejím sesláním Bůh současně ukázal, že těžkosti existenční, materiální povahy nemohou být řešeny pouze "věcně", ale že poslední, rozhodující instancí je vždy On a Jeho čin.
Mana poskytla lidu potravu na každý den, ale nikdy jí nespadlo více než právě na tuto dobu.
Ti, kdo se snažili udělat si zásoby, nazítří zjistili, že se mana nedá jíst.
Ti, kdo věřili, že každý den postačuje k naplnění úkolu, ale že každý den bez výjimky vyžaduje, aby byl tento úkol splněn, našli šestého dne dvojnásobné množství many, aby vystačila i na sabat.
Tak to, co se v dané chvíli zdálo být jen výsledkem zázraku, obsahovalo již rysy, jež by měly charakterizovat plody lidské práce obecně: dostatečnou a nikoho nezkracující odměnu, úctu ke dni odpočinku i jistotu, že člověk týdenní prací zabezpečí své potřeby.

·  Amalek.

Všechny zkoušky, kterými Jisrael prošel od svého příchodu na poušť, ukazovaly jeho budoucí postavení ve vztahu k přírodě; Boží lid se učil, že je na ní nezávislý, pokud se podřídí Boží vůli.
Jedna zkušenost však Jisraeli chyběla:
Jaké bude jeho místo mezi ostatními národy?
Jak jeho budoucnost ovlivní lidé? Této zkušenosti se Jisraeli dostalo v Refidím prostřednictvím Amaleka. Amalek, Ezaův potomek, se proti Jisraeli vrhl stejně, jako se anděl jeho předka vrhl proti Jákobovi.
Jisrael bojuje o svobodu, jež by posvětila Boží moc nad Zemí.
Amalek, ztělesnění síly a nadvlády zbraní, nemůže takovou výzvu, směřující proti samému principu jeho života, snést.
Na světě nemohou existovat dvě tak protikladné koncepce a Amalekův útok proti Jisraeli nebyl poslední toho druhu.
Krátkost boje však byla výjimečná.
Bůh osvědčil svou vůli postavit se proti všemu, co by se příčilo Jeho vizi, jak lidem přinést věčný mír.
Amalek správně vidí v Jisraeli toho, kdo přichází zničit jeho válečnický ideál, instinktivně chce zahubit sémě lidí, jež mu jednou vnutí svůj zákon.
Tento zákon však už nebude sloužit k ovládání, ale bude zákonem nejvyšším, zákonem věčné Boží morálky, jejímž cílem je mír v Bohu.
Na vrcholu hory, podpírán Áronem a Chúrem, Mojžíš s rukama zvednutýma k nebi sleduje boj a jeho prst směřuje k Tomu, v jehož jménu Jisrael bojuje a jenž mu dá zvítězit.
Nepřítel je poražen a Mojžíš slavnostně prohlašuje:
"Je (vztažena) ruka nad Hospodinovým trůnem.
Hospodin (vyhlašuje) boj proti Amalekovi do posledního pokolení" (17:16).
Ruka nad Božím trůnem; ruka - symbol Božího činu, trůn - symbol absolutna, konkrétní výraz poslání, jehož se Židé ujali.
Boj ve jménu Boha, úplný, všude, ze všech sil, proti zákonu síly, hmoty, sobectví.
Z generace na generaci, bez ustání a oddechu, dokud Jisrael naplněním svého poslání nepřinese trpícímu lidstvu uzdravení Božím duchem.
"A země bude plna poznání Boha, jako vody zaplňují moře."

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L.P.)
Věstník ŽNO 1/XXXXVI

/Převzato z www.olam.cz/