Když Mojžíš faraónovi oznámil poslední, desátou ránu - smrt prvorozených - řekl také, kdy Egypt postihne: "okolo půlnoci" (11,4). 
Žádné podobné upřesnění prvních devět ran nepředcházelo; je tedy zřejmé, že mezi ohlášenou smrtí prvorozených a dobou, kdy k ní mělo dojít, existuje zvláštní, významná souvislost. 
Desátá egyptská rána se navíc vyznačuje ještě dvěma okolnostmi, které je odlišují od všech ostatních. 
Především: Židé byli vyzváni, aby krví označili horní trám a veřeje dveří svých domů (12,22), a tak se před zhoubou ochránili. 
Jak dokládají naši moudří, znamení mělo být provedeno krví obřízky a pesachového beránka. 
Současně Židé nesměli až do rána vycházet z domu (12:22), neboť - říká Raši - "jakmile anděl zhouby započne své dílo, nebude činit rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným." 
Proč však Židé museli přijmout právě tato dvě ochranná opatření? 
A proč se vůbec museli chránit, když předchozí rány směřovaly výhradně proti Egypťanům? 
Při hledání odpovědi na naše otázky si nejdříve musíme uvědomit, že předchozí rány nevedly k naprosté zkáze, ale Bůh je omezil na zcela určité škody. 
Tak například kroupy potloukly "len a ječmen..., ale pšenice a špalda nebyly potlučeny, poněvadž jsou pozdnější" (9,31-32). 
Naproti tomu síla, která hrozila prvorozeným, neměla být ničím omezena, a proto se před ní musel chránit i Jisrael. 
Důležitá je přitom ještě jedna okolnost: Prvořadým cílem prvních devíti ran nebylo ničit, ale poučit Egypťany o moci jediného Boha (viz 7:17). 
Proto také Egypťané, na které rány dolehly, nezemřeli, protože jinak by Boha Jisraele nepoznali. Desátá rána však měla usmrcovat. 
Tentokrát nešlo o to Egypťany poučit, ale potrestat. 
Některé komentáře na tomto místě uvádějí, že z hlediska přísné spravedlnosti si trest zasloužil i Jisrael, protože nadlouho propadl modloslužbě a mravně poklesl. 
To byl také důvod - pokračují naši moudří - proč anděl zhouby hrozil i Židům a proč před ním hledali útočiště. 
V domech označených předepsaným znamením se od Egypťanů oddělili, a proto zde byli v bezpečí. 
Tím ovšem celý problém není rozřešen. Z hlediska přísné spravedlnosti bychom se totiž mohli ptát dále: Jaký je rozdíl mezi Egyptem bez Boha a Jisraelem, který se oddává hříchu? 
A jak pouhé znamení mohlo vystihnout povahu tohoto rozdílu? 
Odpovědí je, že desátá rána byla přímým Božím dílem - projevem Boha v jeho nejvlastnější podstatě a slávě. 
Takto působící Bůh překonává své jednotlivé atributy, je povznesen nad nejpřísnější spravedlnost, a její obvinění proto ztrácejí na účinnosti. 
Nyní také můžeme pochopit souvislost mezi desátou ránou a půlnocí. "Střed noci" je podle tradice okamžikem, kdy se naplno vyjevuje Boží tvář. 
Půlnoc pojí dvě poloviny noci. První, která vede od světla ke tmě, je symbolizována přísností, odstupem, strohostí (Gevura). Druhá, směřující od tmy ke světlu, znázorňuje dobrotu, obdarování (Chesed). 
O půlnoci se však obě části Božího působení harmonizují, jejich protiklady se rozplývají a Bůh se vyjevuje nejúplněji, "nejopravdověji". 
Jestliže tedy Bůh spojil desátou ránu s půlnocí, ukázal tak hloubku své lásky k Jisraeli - lásky, která ve své nekonečnosti nedá na obvinění hlasu spravedlnosti. 
Když spravedlnost protestuje: 
"Což nebyl Ezau Jákobův bratr?" (nejsou tedy oba stejní?), Bůh odpovídá: "Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím" (Malachiáš, 1:2-3). 
Neboť Bůh miluje Jisrael stejně jako otec své děti: "Děti jste Hospodinu, svému Bohu" (5.M., 14:1). 
A právě tato bezpodmínečná Boží láska, která se vyjevila, když Hospodin o půlnoci vystoupil ve své plné síle a nádheře, Jisrael zachránila. 
Zbývá objasnit povahu znamení, kterými Židé v Egyptě označili své domy. 
Především: Proč vůbec potřebovali znamení? 
Protože člověk, který touží po Božím Zjevení, musí Stvořiteli sloužit podle Jeho přikázání. 
Tak i ničím neohraničená, nepomíjející Boží láska k Jisraeli vyžaduje, aby na ni Jisrael o své vůli odpověděl, protože jenom tak se může Boží lid dočkat velkého dne Zjevení. 
A protože Boží láska je nekonečná, nesmí být ani odpověď Jisraele ničím podmíněna, musí překonat všechny hranice, dokonce i ty, které vymezuje racionalita. 
Znamení krví obřízky a pesachového beránka mělo právě tuto povahu. Obřízka - symbol smlouvy - se u židovských chlapců vykonává osmý den po narození, tedy v době, kdy jejich rozumové schopnosti nejsou ještě zdaleka vyvinuty. 
Oběť beránka se pak v daných souvislostech přímo rovnala obětování sebe sama (mesirat nefeš), neboť jehně nepředstavovalo nic menšího než egyptské božstvo. 
A Jisrael tato posvátná zvířata nejen obětoval, ale dokonce je již čtyři dny před obětí držel ve svých domech - to vše na očích Egypťanů! Proto tyto činy oddanosti Bůh odměnil. 
Uprostřed noci ukázal zotročenému lidu svou lásku - lásku rozumem nepostižitelnou, vyvěrající z nejvyššího a nejčistšího božství -a Jisrael zachránil. 
Vysvobození Jisraele z egyptského otroctví má podle některých našich moudrých zdánlivě protikladné důvody. 
Na jednom místě se komentátor odvolává na Tóru: "A lid uvěřil. Když slyšeli, že si Bůh vzpomněl na syny Jisraele a že viděl jejich bídu, poklonili se a klaněli se" (4:31). 
Jinde však čteme, že za východ z Egypta vděčí Židé znamením, která si udělali na dveřích: 
"Ve své krvi žij!" (Ezechiel, 16:6). 
Ve skutečnosti oba citáty tvoří jeden celek. Znamení vypovídají o poutu mezi Bohem a Jisraelem a nedají se čistě rozumově vyložit. 
Rovněž víra v prorocké poslání Mojžíše a přesvědčení, že Jisrael bude vysvobozen z Egypta, přesahují rozumové chápání. 
Byla to však právě víra Jisraele, která v Bohu vzbudila lásku k Jeho lidu, a vytvořila mezi nimi nerozlučitelné pouto. 
Židé setrvalost tohoto svazku posléze vyjádřili znameními na svých dveřích a Bůh jim na jejich čin odpověděl sesláním osvobozující lásky. 
"Jako za dnů, kdy jsi vycházel z egyptské země, ukážu (lidu) podivuhodné věci," říká prorok Micheáš (7:15). 
Znamená to, že budoucí vykoupení se vyrovná minulému. 
Osvobození z egyptského jha bylo odměnou za neochvějnou víru - a takové bude i příští vykoupení. 
Odměna za přesvědčení, které neochabuje zkouškami galutu a pevně věří v příchod Mesiáše.

(Z knihy M. M. Schneerson: Réflexions sur la Thora přeložil P. L.) 
Věstník ŽNO 1/XXXXVIII

/Převzato z www.olam.cz/