Svoboda nově formujícího se národa Židů se z nesvobodného faraonova Egypta rodila těžko. Porod byl tak dlouhý, že vydal na dva díly dramatu, které bychom mohli nazvat „Kdo z koho“, neboli kdo má navrch - Hospodin, nebo faraon. To poměřování mělo poměrně stálé schéma. Hospodin přesvědčil, spíše vyzval, Mojžíše, aby s Áronem šli za faraonem, požádali o svobodu pro svůj lid a pohrozili Hospodinovým trestem, ranou, jestliže faraon Židům svobodu nedá. Ten má ovšem „zatvrzelé srdce“ a Židy z otroctví nepropustí. Následuje Hospodinův trest, faraonovo žadonění a jeho slib, že Židy dál zdržovat nebude, a Mojžíšova modlitba, která trest ukončí.

V prvním díle, v paraše Vaera jsme tento proces prožili sedmkrát. Těch sedm Božích ran, které Hana Maxová eufemisticky přirovnala ke kouzelnickým číslům pro děti, byly krev, žáby, vši, mouchy a komáři, mor, vředy a konečně krupobití. Od čtvrté rány už šlo o život, proto Bůh stanovil hranici mezi Židy a Egypťany, aby další rány postihly jen egyptský lid a aby Židé zůstali ušetřeni.

V paraše Bo, v druhém díle dramatu východu z Egypta, jsme svědky nejtěžších ran. Kobylky, které sežerou vše, co zbylo po krutém krupobití, a které byly předzvěstí hladomoru. Tma, která se nepodobá žádné jiné z Hospodinových ran, neboť nepřináší žádné bezprostřední fyzické strádání a utrpení. V Egyptě a pro Egypťany, jejichž nejvyšším bohem je bůh Slunce Ra, byla tma způsobená Bohem Hebrejců porážkou jejich mocného boha. Přesto ani toto znamení faraona neobměkčilo. Nabídnul sice Mojžíšovi odchod všech Židů, ale nedovolil jim vzít s sebou stáda dobytka. Mojžíš odmítnul, byl faraonem hrubě vyhnán a schylovalo se k poslední ráně.

Proč byl faraon tak neoblomný, proč mu nesvoboda Židů byla nade vše, zejména nad utrpení jeho vlastního lidu? Odpovědí na tuto otázku by mohly být věty: „Faraon zatvrdil své srdce“ a „Hospodin zatvrdil faraonovo srdce“. Jiný důvod jsem v textu nenašel. Faraon podle těchto vět nebyl nesmlouvavý, nebyl tvrdohlavý, byl tvrdosrdcý. Lze to číst tak, že mu scházelo srdce, neboť tvrdé srdce je, jako by nebylo. Mít k lidem své říše vztah podle svého srdce si lze představit, že je jim oddaný a věrný. Legitimita vůdce by se neměla odvozovat od získané moci nad osudy jiných, nýbrž od odpovědnosti za dobro lidí jímž vůdce vládne.

Faraon byl vůdce bez srdce. Proto obětoval svůj lid své nezvratné touze setrvat v zotročování Židů. Ať to stojí, co to stojí. Dokonce když se oklepal z poslední rány, kdy Bůh sám usmrcoval všechny prvorozené Egypťany včetně jeho syna, začal stíhat Židy, kterým dal právo odejít, aby je vrátil do Egypta. Takové jednání je vlastní všem tyranům. Právě pohrdání a obětování vlastních lidí v zájmu uplatňování a udržování své moci odlišuje tyrany od špatných vůdců. I špatní vůdci škodí svému lidu, ale není to skrze zatvrzelé srdce, nýbrž skrze nedostatek rozumu a jiných vůdcovských schopností.

Všimnul jsem si, že někdy si faraon srdce zatvrdil sám a někdy mu je zatvrdil Hospodin. Proč Hospodin byl tím, kdo ztěžoval Židům naplnit svoji vlastní vůli? Není to paradox? Troufám si říct, že lze nalézt dva důvody tohoto paradoxu. Tím prvním je sdělení, že i pro faraona titulujícího se jako bůh platí, že jeho existence, jeho tělo i duše je mu dána Hospodinem, tudíž je Hospodinem dáno i jeho zatvrzelé srdce. Hospodin je nade vším, i nad faraonem.

Druhým důvodem je sdělení, že faraon má zatvrzelé srdce navždy, nemůže změnit Hospodinovu vůli žít bez srdce. Právě tento druhý důvod charakterizuje tyrany a odlišuje je od špatných vůdců. Tyrani nikdy nezískají své srdce zpět a proto vždy ženou svůj lid, jemuž mají dobře vládnout, do zkázy. Jejich lidé se utápějí v nuzotě a ve vlastní krvi. Žijí své životy beze smyslu a bez naděje je zlepšit. Lidé tím ztrácejí svoji vůli a schopnost být loajální ke svým mocným, respektovat je i jejich pravidla. Lidé tak přestanou být lidem.

Ještě před poslední ranou nařídil Bůh, aby se Židé chystali na odchod. Ta nařízení byla velmi podrobná a nařizovala to, jak Židé mají navěky uctívat překročení - pesach - židovských domů Bohem a odchod z egyptského otroctví k židovské svobodě. Pesach tak slavíme podle příkazů a zákazů ustanovených v paraše Bo. Mysleme na to při sederové večeři, která nás čeká již brzy, a to večer 14. dne měsíce nisanu, neboli letos 22. dubna.

Šavua tov Vám přeje,

Michal Hron