Na počátku sidry Cav (3.M. 6,2) Tóra podobně jako v samém úvodu Třetí knihy Mojžíšovy vyjmenovává oběti počínaje celoobětí, zvanou hebrejsky ola. Kult obětí, jak o něm Tóra zpravuje, jasně naznačuje, že mohl být určen jen národu vysoce mravně vyspělému, který si navíc vytkl směřovat k ještě vyššímu stupni. Motivy kultu obětí v judaismu ničím nepřipomínají cíle, jimiž se inspirovala pohanská náboženství: oběti nesloužily k utišení hněvu bohů, získání jejich přízně, ani neměly dát rozhřešení za zločiny, jichž se lidé dopustili. Židovské obětní kategorie nacházejí svůj účel v zcela jiné rovině. Dříve, než si blíž povšimneme smyslu oběti, podívejme se na obsah některých dalších druhů obětí vyjmenovaných v naší sidře, jež smysl ola dotvářejí.
Oběť smírná (hebrejsky šlamim - 3.M. 7,11) představuje oběť, předloženou Hospodinu při příležitosti slibu učiněného na jeho počest (neder ve-nedava), jež byla výrazem díkuvzdání za dobrodiní, kterého se člověku dostalo . Šlamim však také bylo možno přinášet při oslavě poutního svátku nebo na konci období nezirutu.
Oběť za vinu (hebrejsky ašam - 3.M. 7,1) doprovázela odčinění svatokrádežného činu nebo křivé přísahy vztahující se k ukradenému, zpronevěřenému nebo uchvácenému předmětu. Za určitých krajních okolností se ašam obětovala i při pochybách, byl-li zločin spáchán či ne, došlo-li ke sňatku židovského otroka s kenaanejskou otrokyní, která nebyla zcela propuštěna, nebo stal-li se nazír nečistým a malomocný se očistil ze své nemoci.
Oběť za hřích (hebrejsky chatat -3.M. 6,18) byla vyhrazena pro případy, kdy ke zhřešení došlo neúmyslně - omylem či nedopatřením - a provinila se zvláštní osoba: král, člen Sanhedrinu, hodnostář, velekněz apod.
Již tento stručný výčet (stranou byly ponechány obětí moučná - hebrejsky mincha - a zápalná - hebrejsky išá) umožňuje docenit vysokou mravní a náboženskou hodnotu, kterou židovský Zákon propůjčil obětnímu řádu. Oběti na jedné straně vyjadřují city vděčnosti jednotlivce i národa vůči Prozřetelnosti. Na straně druhé usmiřující hodnota oběti byla omezena na případy předpokládající zvýrazněnou lidskou odpovědnost k Bohu a bližnímu. Řecká mytologie nás zpravuje o trestu za zločin bez přihlédnutí ke stupni odpovědnosti přestupníka. Tóra nabízí rozlišení. Pokud se však člověk dopustil hříchu vědomě, na základě předchozí rozvahy, pouhé obětování zvířete v Chrámu k prominutí nestačilo. Ortel byl v takovém případě vyhrazen nebeskému soudu, Hospodinu, a ne lidem. Rabi Akavja, jehož cituje Talmud (traktát Roš Hašana 18a) soudí, že život ve shodě s Tórou, naplněný modlitbou a dobrými skutky, mohl prominutí přivodit. To však nic nemění na tom, že oběti se zásadně vztahovaly k hříchům způsobeným nevědomostí, opomenutím, pochybou o charakteru činu, k skutkům na hranici dobra a zla nebo k těm, kterých se člověk dopustí pouze v mysli.
Právě k odčinění těchto posledně jmenovaných poklesků sloužila celooběť ola. Jednoznačně je tím zdůrazněna důležitost, jakou Tóra přikládá mysli ve vztahu k činu, mravnímu aspektu našeho konání. Hodnota činu nezávisí jen na jeho výsledku: i neuskutečněná myšlenka může z mravního a náboženského hlediska pošpinit duši.
K vlastnímu popisu celooběti ola - oheň na oltáři nechť plane (6,2) - se vyjadřuje Zohar v souladu s Šimonem bar Jochajem, podle něhož jde v daném případě o odčinění nečistých myšlenek: /tato myšlenka/ se pozvedne (hebrejský kořen tvořící slovo ola - ajin, vav, lamed, he - je možno číst i jako ole a překládat pak pozvedá se) do sfér Čistoty celonočním obětováním na posvátném oltáři (neboť v noci obvykle vznikají nečisté myšlenky).
Oheň oltáře je přitom narážkou na plamen Tóry (viz 5.M. 33,2), zvláště na Zákon ústní, zjevený Mojžíšovi v noci a předurčený k nočnímu studiu (Jore Dea, par. 246,33). Intenzívně studovat Tóru v noci je tedy podle ústní tradice nejlepší prostředek k rozptýlení špatných myšlenek.
Š. Ben Attar a další myslitelé nicméně vidí ve 2. verši 6. kapitoly narážku na dlouhé noci exilu, vnucené židovskému národu, a na oběti, jež nepřestal přinášet na oltář Smlouvy. Jak poznamenává Talmud, od zničení jeruzalémského Chrámu přináší archanděl Michael oběti na oltáři izraelského národa, a tosafisté doplňují, že oběťmi jsou duše spravedlivých. Právě na tyto oběti činí narážku naše každodenní bohoslužba větou: "...a oběti Izraele přijmi v lásce".
Na tomto místě je třeba zaznamenat koncepci rabího Pinchase Meira, jak ji zachytil ve svém midraši. Soudí, že impulsem k oběti za hřích (chatat) je bázeň před Bohem. Kategorie obětí smírných (šlamim) se týká těch, kdo chtějí předložit Bohu svou žádost.
Avšak ola - celooběť - je důkazem lásky obětujícího. Vyjadřuje jí svou vůli pozvednout se až k Bohu, a tak mimo jiné ukazuje, že pro Boží lásku je ochoten se každý den obětovat. Schopnost napravovat zbloudilé myšlenky tak v konci konců spočívá v lásce, jakou viník osvědčuje vůči Bohu. Modlitba, jež byla ustavena místo obětí, jasně odráží Boží lásku, která stojí v jejich základu. Proto obrat b-ahava, v lásce, se tak často vrací v souvislosti s provoláním víry Šma Jisrael, Slyš, Izraeli.
Ben Attar vysvětluje obrat celou noc do rána ještě dalším způsobem: oběti ola budou trvat, dokud nenastane úsvit doby Mesiáše. Ve svém midraši dokonce přinesl výpočet, stanovující konec našeho exilu a počátek Božího království na druhou polovinu 6. tisíciletí (připomeňme, že podle židovského letopočtu jsme v roce 5753). Ben Attarův výpočet nepřesahuje rámec stanovený Talmudem v traktátu Avoda zara 9a, a není ho proto možné řadit k těm, na něž se vztahuje zákaz našich moudrých (viz traktát Sanhedrín 97b). Rabi Jehuda ha-Chasid takové výpočty později zapověděl s obzvláštní přísností: Spatříš-li někoho, kdo pronáší proroctví o Mesiáši, věz, ze upadl do kouzelnictví a styku s démony; či spíše tvoří část těch, kdo se snaží zapřísahat Božím jménem (Sefer chasidim, par. 112).
Odejme popel (6,3). Moudří Talmudu z tohoto každodenního ranního očišťování oltáře vyvodili, že každý Žid má svůj den začít péčí o tělo, jak to naznačují příslušná požehnání, provázející naše první kroky po procitnutí (al netilat jadajim, ašer jacar).

S.R.Hirsch ale soudí takto: Jestliže odnímání popele uvádí službu nového dne ve vztahu k činnosti předcházejícího večera, má nás to poučit, . že každý nový den naplňuje novým duchem všechny Židy, kteří se předtím provinili. To nás vede k tomu, abychom příkazy vykonávali zcela nově, jako bychom tak nikdy v minulosti nečinili. K povinnostem, jež nás každý den čekají, musíme přistoupit se stejným pocitem radosti, jako by byly úkoly dne prvního.

(Z francouzského originálu Elie Munk: La voíx de la Thora, Le Lévitique vybral a přeložil Leo Pavlát.)

/Převzato z www.olam.cz/