"Vehaeš al ha-mizbeach tukad bo lo tichbe" -
"Oheň bude na oltáři, (nikdy) nezhasne".
V naší týdenní paraše se nachází hodně předpisů, které se týkaly obětí v dobách Chrámu a mnohé z nich jsou dodnes aktuální.
Je zde popsána ve stručnosti služba kněží - požadavky na ně, řád jejich denní bohoslužby a hlavní druhy obětí, které byly pravidelně obětovány.
Jedna z hlavních prací, která byla prováděna na oltáři, bylo udržování "věčného" ohně.
V Talmudu Naši Moudří vysvětlili, že přestože oheň sestupoval z nebes, byla micva pro lidi - kněží, aby i oni přinesli oheň z vlastních zdrojů.
To symbolizuje jeden ze základních principů v židovství.
Je třeba, aby se člověk aktivně podílel, podle svých sil, na svatých věcech a nápravě řádu světa.
Také nás to učí cestám Hospodinovým, které jsou skryté a je žádoucí, aby svět fungoval zdánlivě přirozeným způsobem.
Podobně tomu bylo i při rozestoupení se moře, které je popisováno jako přírodní úkaz silného větru, který "naoko" způsobil rozdělení moře.
B-h nemá v úmyslu přesvědčovat lidstvo velkými zázraky, a tak dokazovat svoji všemohoucnost.
Demonstrativní ukázkou síly a vlády nad světem by bylo z lidí sňato svobodné rozhodnutí.
Svobodná vůle musí být zachována, aby se člověk dobrovolně, na základě víry, rozhodl, zda se chce podřídit B-žímu zákonu a Jeho vládě nad světem.
Jen ve výjimečných situacích byla tato přirozenost světa prolomena a byl udělán viditelný zázrak, na důkaz B-ží vůle.
Tak tomu bylo například v případě Eliáše v jeho boji s falešnými proroky, kdy sestoupil oheň z nebes.
Na oltáři bylo několik ohňů (jsou názory, že byly dva, tři nebo čtyři), které byly průběžně udržovány, a z nich každý měl svůj účel.
Kromě "praktického" ohně, na kterém se spalovaly oběti, zde byl i oheň, který měl symbolizovat požehnání pro lidský rod (podobný důvod byl i u chlebů, které se přinášeli do Chrámu).
Po celou dobu, co tento oheň hoří, mají i lidé v sobě "oheň", což je jejich aktivní energie.
Člověk byl stvořen ze 4 základních ingrediencí, z kterých byl stvořen i svět - oheň, voda, země a vzduch.
Každá tato složka postihuje určité vlastnosti lidské.
Na jedné straně je ohně třeba, aby jím byl zachován lidský život, na straně druhé, jeho přebytek může způsobit i zkázu. To jsme viděli v příběhu dvou synů Aharona, kteří přinesli "cizí" oheň (navíc, ze svého) a místo požehnání jim to způsobilo smrt.

"Uchli cheres ašer tevušal ba jišaber…nechošet..vešutaf bamajim"
-"Hliněná nádoba, v které se vařil, se rozbije..měď..se umyje vodou".
Všechny nádoby i oblečení, které přišli do styku s obětí za hřích (tzv. chatat), musely být očištěny, jelikož do sebe "nasákly" z této oběti.
Byly různé způsoby očišťování - oděv se vypral, nádobí z kovu se vyčistilo vodou, přičemž hliněné nebylo možno vyčistit, jelikož hlína je materiál, který svými póry nasákne a nelze z ní již věc dostat.
Zde vlastně máme jeden z kořenů pozdějších halachot o "vykošerování" nádobí.
Když je nádobí nové (a bylo vyrobeno nežidem), musí být rituálně "posvěceno" pro naše potřeby - v mikvi, nebo v řece, aby ho bylo možno použít.
Jiný druh "očišťování" je v případě, že toto nádobí se již používalo pro "nekošer" věci - vařilo se v něm něco zakázaného (i maso z dovolených zvířat, jestliže nebylo rituálně zabito, je "trejfe", a zakazuje i nádobí).
Podobně je tomu i na svátek Pesach (baalejnu letova), kdy se musí vykošerovat nádobí, sporák, kuchyňský dřez, atd. od chamecu (všeho kvašeného z obilí).
Dokonce rodina, která drží "košer", musí tímto způsobem vyčistit své nádobí, jestli ho chce na Pesach používat.
Pravidla jsou podobná, jako zde ve verši. To nádobí, z kterého lze "vytáhnout" nasáknutý zákaz, se vykošeruje.

Každý podle způsobu, jak se dané nádobí používá - hrnce - vyvaření vařící vodou, pánev - plamenem (předtím je třeba všechno vyčistit, aby nezůstaly nečistoty).
Hliněné nádobí - talíře, misky, apod. nelze vykošerovat a musí být speciální pro Pesach.

"Kol chelev…lo tochelu..vechol dam lo tochelu"
Všechen tuk…nebudete jíst..a všechnu krev nebudete jíst".
Dále naše paraša hovoří o dvou dalších přísných zákazech.
První je jedení tzv. "chelev" - určitého tuku ze zvířete.
Platí to jen na dobytek (hovězí a skopové), přičemž tuk divoké zvěře (např. jelen) je dovolen.
Je to z důvodu jakési "duchovní diety". Jsou věci, které nemají pragmatické vysvětlení, ale mají velkou působnost na lidské tělo a duši.
Tato tajemství nám byla sdělena formou B-žích příkazů, a je třeba je přijmout tak, jak jsou psány.
Toto pravidlo se vztahuje prakticky na všechny potraviny, které židovství zakazuje jíst.
Je třeba vždy před konzumací vyčistit maso od všech zakázaných tuků a šlach.
Nazývá se to "nikur" a je prováděn speciálně vyškolenými odborníky, kteří znají všechna zakázaná místa, kterých je u hovězího 48.
Stejně tak je zakázáno konzumování krve, které se týká jak dobytka (hovězí, skopové), tak i drůbeže (krůta, kachna, kuře).
Tórou je považováno za barbarský zvyk pít krev (a tím vlastně i duši) jiného živočicha, který byl také stvořen B-hem.
Ramban vysvětluje, že to působí zhrubnutí a zbrutálnění lidské povahy. Jediná krev, která je dovolena, je krev ryb a kobylek, protože pocházejí z naprosto jiné živočišné říše.
Člověk si však musí dát pozor na tzv. "marit ajin" ("jak to vypadá pro oko"), a proto při jejich konzumaci musí dát nějaké znamení, aby u nezasvěceného pozorovatele nevzniklo podezření, že pije (zakázanou) krev.
Proto si musí k tomu položit například rybí šupiny, aby bylo poznat, jakou krev pije.
Lidská krev je zakázána, z čehož vyplývá, že když člověk jí a z dásní mu vyšla krev a zachytila se na jídle, je třeba ji odstranit.
Proto je třeba po každé rituální porážce (tzv. "šchita") zbavit maso krve.
Nejprve se maso namočí na půl hodiny do vlažné vody, a tak se zbaví částečně krve.
Pak se pečlivě nasolí po celé ploše hrubou solí (která má větší schopnost vysát krev) po dobu jedné hodiny.
Nakonec se znovu vykoupe na třikrát ve vodě, a tím se zbaví posledních zbytků krve.
Orgány jako mozek, nebo játra nelze takovým způsobem zbavit krve, a proto se opalují na plameni (roštu), aby se z nich vysála všechna krev.
(Uvedl jsem jen ty nejzákladnější pravidla, přičemž každý z těchto předpisů obsahuje mnoho dalších podrobností.)

Pesach

Je starobylý zvyk z doby Talmudu, vybírat před Pesachem peníze - tzv. "kimcha depischa", což znamená "mouku na Pesach", a myslí se tím potřeby pro chudé na sederový večer a macesy na svátek.
Poslední šabat před Pesachem se nazývá "Šabat ha-gadol" (Velký šabat) a připomínáme si v něm velký zázrak, který se stal židovskému národu v Egyptě, těsně před jejich vyvedením. B-h jim nařídil, aby odstavili beránka, kterého po čtyřech dnech měli zaříznout, a tak přinést oběť místo svých prvorozenců. Přestože byl beránek svaté zvíře v Egyptě a Egypťané se ptali, nač ho připravují, nebyli židé žádným způsobem postiženi za znesvěcení jejich modloslužby.
Je nepsaným zákonem, že rabín při kázání v synagoze přednáší lidem o všech předpisech a pravidlech Pesachu, jelikož je jich mnoho a je třeba si je oživit.
Nejvýraznějším prvkem celého svátku je zákaz jedení "chamecu" (vše kvašené z mouky).
Zákaz se vztahuje na všechny druhy obilovin a pro aškenázské židy i na luštěniny a rýži.
Kromě toho je zakázáno "chamec" vlastnit po celou dobu svátku, tudíž je třeba ho před svátkem buď spálit, nebo prodat nežidovi.
Když zůstane v jeho vlastnictví, je po svátku zakázáno ho jíst, nebo prodat jinému.
Třetí zákaz se týká prospěchu z "chamecu" (např. akcie pivovaru).
Všemi těmito zákazy si připomínáme zázrak, který se stal našemu národu při vyvedení z Egypta, kdy naši předci narychlo vyšli do svobody a neměli s sebou nic kvašeného.
Macesy, které na Pesach jíme, jsou upečeny narychlo (maximálně 18 minut), a tudíž neměly čas zkvasit.
Je správnější , přinejmenším na sederové večeři, jíst macesy dělané ručně a to z obilí, které bylo hlídáno již z pole a nepřišlo do kontaktu s vodou.
Ještě před samotným sederem je třeba pečlivě uklidit celou domácnost a prohlédnout, zda někde nezůstaly zbytky "chamecu".
V předvečer Pesachu se dělá slavnostní prohlídka celého bytu (a i všech dalších prostor, které jsou v jeho vlastnictví) se svíčkou. Všechen "chamec", který zbyl se shromáždí na jedno místo, a druhého dne ráno se spálí.
Od té chvíle je absolutní zákaz po dobu osmi dnů se jakkoli "zaobírat chamecem".
Ten, kdo nebude na svátek ve svém domě, musí ještě před odjezdem uklidit a vyčistit všechen "chamec", protože by tak zůstal v jeho vlastnictví. Lze tímto pověřit i někoho jiného, když nemá sám možnost úklidu.
Když náhodou nalezl "chamec" v průběhu Pesachu, musí ho okamžitě zlikvidovat (spálit), a když se to stalo na sváteční den (a proto ho nemůže zlikvidovat), přinejmenším ho zakryje nádobou, aby ho neměl na očích (a hned po svátku ho spálí).
Když je "chamecu" hodně a těžko by se ho zbavoval, může ho prodat, nebo darovat nežidovi, pod podmínkou, že se opravdu stal jeho majetkem (musí mít k němu přístup, a může si ho kdykoli vzít).
Také všechno nádobí, v kterém byl v průběhu roku připravován "chamec", se musí buď vykošerovat (jak jsme již vysvětlil), nebo si pořídit pesachové nádobí.
Je často problém i v produktech, které samy nejsou z mouky, avšak mouka se do nich z nějakého důvodu přidává (a to i v sebemenším množství).
Proto je důležité používat jen to, o čem máme jistotu, že bylo zkontrolováno a je košer na Pesach.
14. Nisanu (před Sederem) od poledních hodin by člověk již neměl konat žádné práce, které jsou zakázány na šabat.
V ranních hodinách by se pak měl připravit k oslavě svátku (ostříhat, oholit, obléci si sváteční šaty).
Všichni prvorozenci v rodině mají ve zvyku se postit, aby si tím připomněli zázrak v Egyptě.
Jedině v případě, že se dělá tzv. "seudat micva" (např. hostina obřízky, svatba, dokončení traktátu), mají dovoleno jíst.
Je ve zvyku celý den před sederem neochutnávat macesy proto, abychom je večer jedli s chutí.
Sederovou hostinu připravujeme ještě před začátkem svátku, abychom hned, jak přijdeme ze synagogy, měli vše připravené a cítili se tak více svobodní.

Přeji nám všem, abychom při oslavě Pesachu cítili pocit radosti a svobody tak, jako bychom my sami vyšli z otroctví Egypta.

Pesach kašer ve sameach, šabat šalom.

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/