Naše týdenní paraša začíná popisem úmrtí Sary. 
Je psáno - " mea šana, veesrím šana, ve ševa šaním" - "100 let a 20 let a 7 let" ( byly roky Sary). 
Vykladači se ptají - proč je věk Sary rozepisován tímto způsobem, stačilo by říct 127 let? 
Vysvětlují, že toto rozepsání nás učí, že každá věková kategorie se vykládá sama o sobě. 
Což znamená, že Sara byla ve svých 100 letech nevinná a čistá od hříchu jako ve svých 20-ti letech. 
A ve svých 20-ti letech byla krásná jako ve svých sedmi letech. 
Sara umírá v Kirjat Arba, což je Chevron, a Abraham se s ní loučí a oplakává ji - "lispod leSara velivkota". Z toho vidíme, jak se máme loučit s našimi mrtvými. 
Především je to micva "hesped" - rozloučení se s mrtvým a jeho duší, vyprávěním o životě zemřelého a vyzdvižení jeho dobrých vlastností. 
Toto vzpomínání pomáhá duši mrtvého do blížícího se soudu na onom světě, a také slouží jako prostředek pro živé, aby si uvědomili velikost ztráty a "vyplakání se" nad touto ztrátou. 
Má to i svůj psychologický vliv vyrovnání se pozůstalých se ztrátou zemřelého. 
Člověk, který přednáší "hesped" si musí dát pozor, aby příliš nepřeháněl pozitivní věci ve vyprávění o zemřelém, a aby si nevymýšlel věci, které zemřelý neudělal. 
Ve svatých knihách se říká, že tím může velice uškodit duši mrtvého, a také sám sobě. 
Abraham žádá "bnej chet" - chetity, kteří žili na území Chevronu, aby mu prodali místo k pohřbení jeho ženy - Sary. Oni okamžitě souhlasí a nabízí mu, ať si vybere místo hrobu. 
Abraham si vybírá pole z jeskyní Machpela, která patří Efronovi. 
Efron mu zpočátku nabízí pole zdarma, ale je to spíš od něj neupřímné gesto, ví, že Abraham nebude ochoten přijmout tento dar. 
Ve chvíli, kdy mu Abraham říká - stanov si cenu, okamžitě požaduje 400 stříbrných šekelů, což je v dnešní době zhruba 380000 $. 
Tuto astronomickou cenu mu Abraham okamžitě proplácí, protože je micva pohřbení mrtvého, která by měla být učiněna, co nejdříve po smrti. Nejlépe je pohřbít zemřelého ten samý den. V případě, že to není možné z důvodů přípravy pohřbu, nebo přítomnosti příbuzných, je to možné odložit na nejdříve možnou dobu. Není však dobré odkládat pohřeb bez závažných důvodů. V Jeruzalémě je až dodnes zvyk pohřbít ten samý den, co člověk zemřel, a to i v případě, že to bude v noci, nebo bez přítomnosti příbuzných zemřelého. 
Tím, že Abraham koupil od Efrona pole s jeskyní, stalo se tím navěky "židovským autonomním územím", z čehož také pramení naše právo i dnes na jeskyni Machpela (hroby našich Otců), a potažmo i na celé centrum Chevronu. 
Zde byl později pochován sám Abraham, a po něm jeho syn Jicchak se svou ženou Rivkou, a poté i Jakov s ženou Leou. 
Legenda vypráví, že i Adam s Chavou (Evou) jsou pohřbeni na tomto území, a to byl také důvod, proč Abraham tolik chtěl právě toto místo. 
"Kí el arcí veel moladetí telech" - "Jdi do mé země, místa mého narození". 
Abraham, nyní 140-ti letý, posílá svého sluhu Eliezera do Aram Naharajim - místa, z kterého vyšel, aby odtamtud přivedl ženu pro jeho syna Jicchaka. 
Co vedlo Abrahama k tomu, poslat Eliezera hledat nevěstu, a proč ho posílá do místa svého rodiště? 
Důvod pro to, že nejde Jicchak sám, ale jde místo něho sluha, je ten, že Jicchak se stal po obětování na hoře Morija - "olat tmima" - "dokonalou obětí". 
Je čistý, dokonale zaslíbený B-hu, a proto nemůže opustit Svatou zemi a "znečistit se" půdou jakékoliv jiné země. 
Eliezer je posílán do Aram Naharajim, protože Abraham nechce, aby ženou Jicchaka byla taková, která pochází z obyvatel Kenaanu. 
Je si vědom, že by to zkomplikovalo pozdější požadavek jeho rodu na tuto zemi. 
B-h zaslíbil Israel potomstvu Abrahama na úkor původních obyvatel - Kenaanců. 
Kdyby jeho potomstvo vyšlo z kenaanské manželky Jicchaka, bylo by těžké nárokovat si právo na zem jen pro potomstvo Jicchaka, Jakova a 12 kmenů, a ne i pro Kenaance. 
Dalším dobrým důvodem je i to, že Abraham více věří morálním kvalitám lidí z místa svého narození, než zkažené kenaanské společnosti. 
Eliezer se po příchodu do Aram Naharajim rozhoduje najít ženu prostřednictvím "doptání se" B-ha a žádání o znamení. 
Obecně není správné činit rozhodnutí na základě výkladů znamení, ale v případě Eliezera to bylo to správné. 
Jednak to bylo proto, že jeho úmysly byly čisté, chtěl jen naplnit vůli svého pána, a kromě toho používal i svého vlastního úsudku a nespoléhal se slepě na zázrak. 
Eliezer si řekl: "Požádám dívky, které čerpají vodu ze studny, aby mi dali napít. 
Ta, která řekne: 'Napij se Ty a napojím i Tvé velbloudy' - ta bude žena pro Jicchaka". 
Vidíme z toho, že kromě "kouzelné formule", dal Eliezer do této zkoušky také věc, která ukazuje na lidské kvality potenciální nevěsty - obětavost a milosrdenství, jak s ním, tak i, z vlastní iniciativy, s velbloudy. 
Okamžitě, co byla stanovena pravidla zkoušky, přichází Rivka a přesně naplňuje to, co bylo Eliezerem požadováno. 
Přesto ji bedlivě sleduje, aby si byl stoprocentně jist, že to je ta vyvolená - "mištae la, macharíš ladaat ha-hiclíach Hašem darko" - "Dívá se mlčky, (aby) věděl, zda B-h (dal) úspěch jeho cestě". Poté, co mu Rivka oznamuje, že je sestřenicí Jicchakovou, je si už jist, že to je ta pravá pro Jicchaka. 
Ona je hodna být v rodině Abrahama, jednak pro příbuznost, a také, a to především, pro její osobní vlastnosti - milosrdenství a obětavost. 
Abraham ve chvíli, kdy poslal Eliezera, neřekl mu přímo, aby šel do domu jeho rodiny - Betuela (otce Rivky), přestože věděl, že tam je potenciální nevěsta pro jeho syna. Proč? 
Věděl, že jejím bratrem je Lavan, který byl špatný člověk, a "drze" vládnul v domě Betuele. 
Vidíme to z verše, kde je psáno - "Vajaan Lavan uBetuel" - "A odpověděl Lavan a Betuel". Je nepřípustné, aby syn odpovídal dřív než jeho otec. 
Je to popření základního pravidla ctění rodičů, kdy otec je ten, kdo rozhoduje. Lavan však byl nevychovaný a dělal si, co chtěl. 
To vše Abraham věděl, a proto nechtěl dát Lavanovi vměšovat se do rozhodnutí, kdyby šlo vše přirozenou cestou. 
Dal přednost "neodhalovat všechny karty", a prostě jen poslal Eliezera. 
Spolehl se na pomoc B-ží, který si najde cestu, jak vyřešit tento problém. 
Poté, co se stal Eliezerovi zázrak při objevení Rivky, které pak vyprávěl její rodině, nemohl už Lavan hatit plány a odmítnout poslání Rivky. 
Vypadal by jako bouřící se proti B-hu, a takto se zkompromitovat nechtěl. 
Jeden z velkých darů, která měla Rivka, byl ten, že přestože vyrůstala ve "špatné rodině", nenechala se tím ovlivnit a zkazit se. 
Z ní si můžeme vzít i my ponaučení, že člověk si může zachovat svůj charakter i na místech, kde mu není přáno, anebo se dokonce snaží ho zkazit (negativně ovlivnit). 
Je k tomu samozřejmě třeba silné vůle, ale není to věc nemožná. 
Muž i žena mají v židovství jasně vymezené funkce, které se odvíjí z jejich biologické a duševní podstaty. 
Muž plní v rodině úlohu mozku rodiny, organizátora, na kterém spočívá zabezpečení dobrého fungování rodiny v promyšlení strategie. Pramení to z jeho přirozenosti - je mnohem víc rozumový, logický, vidí věci "ve velkém" - je to takový "ministr zahraničí". Žena, jejíž hlavní síla spočívá v citu - v srdci, dokáže vdechnout do každodenního života ducha, určuje v rodině vnitřní hodnoty a vytváří celkovou atmosféru rodiny, a provazuje citlivou "pavučinou" jednotlivé členy rodiny do vzájemných vztahů - je "ministrem vnitra". Společně se pak doplňují a vytváří harmonický celek, v kterém jsou obsaženy všechny důležité složky pro správné fungování celku - rodiny. V takovém ovzduší mohou vyrůstat zdraví jedinci - děti, které budou mít plně rozvinutou škálu morálních hodnot, vyvinutý intelekt i citlivost vůči světu. 
Abraham, když posílá svého služebníka Eliezera hledat ženu pro Jicchaka, chce, aby našel takovou, která bude mít tyto vlastnosti. 
Taková žena se může stát "pramátí" celého židovského národa, bude důstojnou náhradou Sary. 
Podle toho také zkouška, kterou jí podrobil Eliezer, byla takového druhu, aby zjistila, jestli má v sobě ony základní vlastnosti správné ženy - citlivost vůči druhým, schopnost obětovat se, srdečnost, sílu rozdávání, duchovní čistotu, a tím vytvoření oné ideální atmosféry v rodině. Touto zkouškou dokonale prošla Rivka, a zasloužila si, že ona bude základním kamenem celého židovského národa. 
Vypráví se, že ve chvíli, kdy ji Jicchak uvedl do stanu jeho matky Sary, světlo, které tam zářilo po celou dobu Sařina života, se znovu rozsvítilo, a i z toho poznali, že Rivka je tou pravou. 
V příběhu setkání Jicchaka s Rivkou jsou obsaženy dvě důležité věci. 
Jednak stojí psáno - " Vajece Jicchak lasuach basade" - " A vyšel Jicchak hovořit na pole". 
Z tohoto verše se učíme, že už naši Otcové se pravidelně modlili. 
Jicchak šel hovořit "na pole", což znamená hovořit s B-hem, modlit se. 
Podobný jazyk nacházíme i u Abrahama - u něj je to v ranních hodinách, a i u Jakova - v noci. 
Jicchak se šel modlit v předvečer. 
Z těchto modliteb našich Otců se pak stanovilo, že se člověk má modlit 3 modlitby denně - ráno (Abraham), odpoledne (Jicchak), a večer (Jakov). 
Další věcí, kterou se učíme z jejich setkání, je cudnost ženy. Ve chvíli, kdy se střetává Jicchak s Rivkou, je psáno: "Vatikach hacajif, vatitkas" - "A vzala si závoj a zakryla se". 
Z toho se učíme, že žena by měla být cudně zahalená ve styku s mužem, a to dokonce se svým vlastním. 
Paraša pokračuje vyprávěním o tom, že Abraham si vzal novou ženu, která se jmenovala Ketura. 
Část vykladačů říká, že to byla Hagar, která se vrátila k Abrahamovi. 
Z ní se pak narodilo Abrahamovi dalších 6 synů. Tora nás však okamžitě upozorňuje - " vše, co bylo Abrahamovo, dal Jicchakovi". 
Abraham si je vědom, že by po jeho smrti mohlo dojít k nedorozuměním, a že i ostatní synové by si mohli nárokovat právo na dědictví (duchovní). 
A proto ještě za svého života vymezuje jasně hranice a dává vše - zaslíbení o požehnaném národě a zaslíbení země, Jicchakovi. 
Ostatní syny posílá na východ. 
Je psáno - "A synům jeho služebnic dal Abraham dary a poslal je od svého syna (Jicchaka) na východ, ještě za svého života". 
Jsou vykladači, kteří spekulují, co to bylo za dary, a kam na východ. 
Jsou takoví, kteří vysvětlují, že dary jsou míněné různé duchovní síly a dovednosti, a východem (od Israele) je myšlena Indie. Z čehož vyplývá, že všechny duchovní nauky a dovednosti indických náboženství mají své kořeny od Abrahama. 
Na to i ukazuje etymologicky název duchovních v Indii - bráhmani - od slova Abraham. 
Ty nejdůležitější duchovní hodnoty, však dostává, jako jediný dědic, Jicchak. 
Konec paraši popisuje smrt Abrahama, který umírá ve věku 175 let, v plnosti dnů i všeho ostatního. Je pohřben ke své ženě Saře do jeskyně Machpela v Chevronu. 
Pohřbívají ho společně jeho dva synové - Jicchak a Jišmael. 
Z verše se učíme, že se Jišmael vrátil na "dobrou cestu" - udělal "tšuva", protože se účastní pohřbu, a také vidíme, že se Jicchak stal tím dominantním, jelikož je ve verši uveden před svým starším bratrem.

Šabat šalom 
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/