"Vajhi bearbaim šana" - 
"A bylo ve čtyřicátém roce". 
Pátá kniha Mojžíšova, kterou právě začínáme, je velkým opakováním všech událostí, které se národu přihodily, a příkazů, které mu byly dány. 
Je to jedna dlouhá řeč Mošeho, do které se snaží shrnout veškerou historii i náboženství židovského národa, a napomenout je do budoucnosti. Svou rozlučovací řeč začíná prvního Švatu (což je jedenáctý měsíc) čtyřicátého roku. 
Z toho se učíme pravidlu - jeden by měl druhého usvědčovat z nepravostí, teprve těsně před smrtí. 
Má to dva logické důvody. 
První je ten, že celou dobu života se lze změnit a neustále existuje možnost nápravy. 
Na druhou stranu, ve chvíli, kdy přichází moment smrti, je třeba, aby se využila poslední příležitost k napomenutí, pokárání, poučení. 
To byl důvod, proč nyní Moše začíná poučovat národ a usvědčovat ho z jeho nedostatků. 
Stejný případ jsme viděli i u Jakova, který těsně před svou smrtí svolal všechny syny a požehnal jim (v těchto požehnáních byly obsaženy rady i výtky). 
Jakov však bezprostředně po požehnáních zemřel, kdežto u Mošeho to bylo určitou dobu před jeho smrtí. 
Jak dlouho před smrtí a proč? 
Moše zemřel 7. Adaru - což je 37 dní po začátku jeho promlouvání. 
Co ho vedlo k tomu, začít právě nyní? 
Moše věřil, že i když mu B-h řekl, že nevstoupí do Israele, přece jen se na poslední chvíli smiluje, a jemu se podaří přivést národ do Zaslíbené země. 
Plánovaný vstup byl 10. Adaru. 
Jak to víme? Jehošua vstoupil s lidem do Israele 10. Nisanu, přičemž se "zdrželi" celý měsíc truchlením nad smrtí Mošeho. 
Tudíž plánovaný vstup do země byl o měsíc dříve - 10. Adaru. 
Moše, který věřil, že to bude nakonec on, kdo je přivede do Israele, začal svou "promluvu do duše" 40 dní předem. 
Proč bylo třeba začít již 40 dnů předem? 
Moše chápal, že důvodem setrvání 40 let v poušti, byl trest za hřích zvědů, kteří ve čtyřiceti dnech procházeli zemí a poté podali svědectví, kterým přesvědčili ostatní, že nelze vstoupit do Zaslíbené země. 
Proto je třeba "jiných" čtyřiceti dnů, které naopak budou posilou a motivací pro vstup do Israele, a vymaže se tím definitivně hřích zvědů.

"Beer et ha-Tora ha-zot" - 
"Vysvětlil tuto Toru". 
Tento verš naši vykladači vysvětlují tak, že Moše napsal Toru v 70-ti jazycích, a to proto, aby poselství Tory bylo universální, pro celý svět. 
To je však v zdánlivém rozporu s místy v Talmudu, kde se vypráví příběh o sepsání Septuaginty, kdy shromáždil král Talmaj Moudré Israele, zavřel je odděleně (každého do zvláštní komůrky), a nařídil jim, aby přeložili Toru do řečtiny. 
Stal se zázrak a všichni přeložili doslova to samé, přestože na několika místech změnili text proto, aby nebyl Řeky špatně pochopen a vyložen k jejich obrazu. A náhle na konci tohoto příběhu Talmud říká, že den, kdy byla přeložena Tora do řečtiny, je těžký pro Israel, jako den, kdy zhřešili "zlatým teletem", což znamená naprosto negativní odsouzení tohoto počinu. 
Jak se dají pochopit tyto dva, zdánlivě protichůdné přístupy? 
Na posílení odmítavého stanoviska o nevhodnosti předávání Tory jiným národům, je několik dalších výroků v Talmudu. Je zákaz se pro nežidy učit Toru, a ten kdo Jí učí zasluhuje smrt. 
Tyto výroky nám však dávají i náznak k vyřešení "hádanky" o dvou protichůdných přístupech. 
V době, kdy byly vyřčeny, už měl židovský národ bohaté zkušenosti s antijudaismem, který se zakládal na úmyslném překrucování věcí obsažených v Toře. 
Na základě toho došli Moudří židovského národa k přesvědčení, že je to předem prohraný boj - světu nelze vysvětlit správným způsobem Toru. 
Ne proto, že nelze, spíše proto, že ze strany nežidů není dobrá vůle o Její opravdové pochopení. 
V tomto kontextu pak zazněly výroky odsuzující snahy seznámit nežidovský svět s Torou. 
Ve své konečné podobě to přinese jen více odporu vůči židovství a situace bude ještě horší. 
Dlouhá historie antijudaismu potvrzuje, že se nemýlili, a že v průběhu dlouhých staletí byly svaté knihy - Tora a Talmud jen nástrojem k zvyšování nenávisti vůči židům. 
Věci vytržené z kontextu a překroucená sdělení, se podepsala na mnoha nepřátelských nařízeních a výpadech vůči židům. 
Po vysvětlení této "strany mince", už chápeme i její druhou stranu. 
To, že Moše přeložil Toru do 70-ti jazyků, bylo žádoucím a požehnaným počinem. 
Přinášel poselství o jediném, neviditelném a všemocném B-hu - pro všechny národy světa, který tehdy ještě nebyl zatížen slepou nenávistí vůči židovskému národu. 
To je universální stránka Tory, která se znovu objeví v budoucnosti, kdy na to bude svět připraven. 
Samozřejmě, že pro modloslužebníky nebo ateisty je těžké pochopit sdělení Tory, ale v případě odbourání všech předsudků a slepé nenávisti, a ze strany židovské ochota k informování - je naděje, že se Tora stane universálním poselstvím pro celý svět.

"Ejcha esa levadi torchachem umasaachem verivchem" - 
"(Ach), jak můžu sám nést vaše obtěžování, břemeno a hádky". 
Říká se, že parašat Dvarim čteme vždy před Tišabeav (9. av - půst na památku zboření Chrámu). 
V našem verši vidíme stejný povzdech, jakým začíná i Pláč Jeremiášův (hebr. Ejcha), a který vyjadřuje smutek a neštěstí. 
Kromě těchto dvou míst je ještě jeden verš v Izaiášovi, kde prorok vzdychá nad odklonění se národa od B-ha. Je mezi těmito třemi místy nějaká vnitřní vazba, anebo je to náhodné asociativní vyjádření? 
Jak jsme již zvyklí, v Toře nejsou "náhody", a tato místa spojuje společná idea. Zatímco v Izaiášovi je popisován hřích židovského národa, v Pláči Jeremiášovu je popisován trest za toto zhřešení - zboření Chrámu. 
Jak do celkového obrazu zapadá náš verš? Stěžování si Mošeho na tíhu vůdcovství vyúsťuje v žádost o jmenování starších. Ze strany Mošeho je zde skrytá výtka k národu. 
Stejně, jako u sestavování Rady starších (pozdějšího Sanhedrinu), kdy jsou vybíráni zástupci z každého kmene, zrovna tak byli vybíráni zvědové na prozkoumání Israele. 
To, že kmeny nebyly ochotny se spolehnout na svědectví a autoritu někoho, kdo není z jejich kmene, způsobilo vytvoření 12-ti členné skupiny zvědů, která se stala velice nefunkční a zkreslující. 
Připodobněme si to k dnešní situaci politických stran. 
Každý chce mít svoji stranu, svoji pravdu a potřebuje dokázat, že on je ten nepostradatelný pro blaho lidu. 
Přijde s určitým populistickým návrhem (tím chce přesvědčit všechny o své upřímné starosti o lid) a všichni ostatní, nechtějí-li se znelíbit voličům, musí podporovat tento názor. 
Přesně tak to bylo i v případě zvědů. Jeden z nich, který byl zbabělý a neměl dostatečně silnou víru v B-ží pomoc při dobývání Israele, se rozhodl zpochybnit vstup do země - je to příliš riskantní, těžké, ba přímo nemožné. 
Ostatní, jestliže nechtěli vypadat nezodpovědně, se museli připojit k této slabošské teorii (je to mnohem pohodlnější - netřeba válčit a o něco usilovat). 
Jediní dva zvědové Kalev a Jehošua byli natolik morálně silní, že se odvážili postavit tomuto "davovému šílenství", a svědčit o skutečném stavu věcí. 
Celá situace vznikla díky "partajnictví" jednotlivých kmenů. Kdyby se dokázali domluvit a spolehnout se jen na dva zvědy - svědky, kteří půjdou a prozkoumají zemi, nemohlo by k takové situaci dojít (byly by maximálně dva názory, které by se věcně prozkoumaly). Po tomto "demokratickém" selhání zvědů B-h pravil: "Za to, že jste neoprávněně plakali, stane se tento den "den pláče" na pokolení". 
V hříchu zvědů už bylo zakódováno zboření obou Chrámů, ke kterým došlo mnohem později, a které si na sebe židovský národ přivolal nedostatečnou vírou. 
Teď již "Ejcha" Mošeho dobře zapadá do dvou předchozích, je vlastně spojnicí popisující celý proces - od hříchu (v Izaiášovi) až k trestu - zboření Chrámu (v Pláči Jeremiášovu).

A nyní si řekneme "halachot" - předpisy, týkající se Tišabeavu. 
Před setměním se dělá hostina zvaná "seudat mafseket", kterou je třeba ukončit do západu slunce. 
Je při ní dovoleno jíst jen jeden druh vařeného jídla, přičemž zelenina, sýr, apod. nejsou omezeny. Je zvykem také jíst vařené vajíčko s popelem - na památku zničení Chrámu. 
Při jídle se musí sedět na zemi, nebo na nízké stoličce. 
Před západem slunce je také třeba si sundat koženou obuv. Půstem si připomínáme zničení obou Chrámů, a také zničení města Bejtar v době Bar Kochbova povstání. 
Ten, kdo truchlí nad zbořením Chrámu, vyjadřuje tím i naději na jeho znovuvybudování. 
Je pět základních věcí, kterými vyjadřujeme naše truchlení. 
1) zákaz jídla a pití (v případě nemocných a jinak slabých je třeba se poradit s rabínem), do tohoto zákazu je zahrnuto i čištění zubů, nebo vyplachování si úst, 
2) zákaz mytí se (při povinném,rituálním mytí se oplachují jen špičky prstů), 
3) zákaz mazání se olejem (což zahrnuje i různé krémy), 
4) zákaz nošení kožené obuvi ( gumová, nebo plátěná jsou dovoleny), 
5) zákaz sexuálního styku (do toho spadá i pouhý dotyk). 
Až do poledne Tišabeav se sedí pouze na zemi, nebo nízké stoličce. 
Při spaní si člověk musí znepohodlnit místo spánku (spát na zemi, bez matrace, bez polštáře, apod.) 
Je zvykem na Tišabeav nevykonávat běžné zaměstnání, a to proto, aby nebyla odvedena pozornost od půstu a truchlení, přičemž "rutinní práce" jsou dovoleny (není jako šabat). 
Dále se lidé mezi sebou nezdraví pozdravem vyjadřující mír a pohodu (dobrý den, apod.). 
Je dovoleno jen takové učení Tory, které se týká zboření Chrámu (Pláč Jeremiášův, Midraše), nebo jiné "truchlivé" věci (Job, apod.). 
Lze se učit jen povrchním, informativním způsobem, jelikož hluboké studium způsobuje intelektuální uspokojení - radost. 
V synagoze se jak večer, tak ráno čte "Ejcha" - Pláč Jeremiášův a tzv. "kinot" - žalozpěvy. 
Tfilin a talit se nenasazují ráno, ale až při odpolední modlitbě na závěr dne. 
Jelikož se ničení Chrámu protáhlo až do 10. Avu - i my pokračujeme v některých věcech, až do následujícího poledne - nestříháme se a neholíme, nekoupeme se, nepereme a nežehlíme, nejíme maso a nepijeme víno. 
Doufejme, že brzy bude znovu vybudován Chrám, a Tišabeav se stane svátkem.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/