Tato sidra obsahuje velebnou chválu na Zemi izraelskou: „Vždyť tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do dobré země, země potoků vod, pramenů a podzemních nádrží, vyvěrajících v údolí a v horách. Do země pšenice a ječmene, vinné révy, fíkovníků a granátovníků, země olivového oleje a datlového medu. Do země, kde nebudeš jíst chléb v nejistotě, kde se ti ničeho nebude nedostávat, jejíž kameny jsou železné a z jejíchž hor budeš těžit měď“ (5M 8,7–10).

Proto je poněkud zvláštní, že o pouhé tři kapitoly dále se zdá, že Bible změnila názor, neboť prohlašuje: „Protože ta země, do níž přicházíš ji dobýt, není jako země Micrajim, odkud jsi vyšel, kde vyseješ svézrno a zavodníš ji svou nohou jako zeleninovou zahradu. Ta země, kam přecházíte, abyste ji dobyli, je země hor a údolí a je zavlažována deštěm z nebe.“ (5M 11,10–11) Cožpak je na závislosti na dešti něco úžasného? Lépe by nám snad bylo, kdyby Izrael napájela řeka Nil, tak jako napájí Egypt!

Abychom pochopili princip, který se text snaží vyjádřit, položím několik dodatečných otázek. Bible klade velký důraz na dvě hory: na horu Sinaj, z níž daroval Hospodin Izraeli Tóru, a horu Morija, místo, kde se odehrálo spoutání Izáka. Sinaj získala dočasnou svatost po dobu, kdy na ní pobývat Hospodin. Vlastně není zcela jisté, kde přesně hora leží, a je velmi pravděpodobné, že jsme se jí vzdali v rámci mírové smlouvy s Egyptem. Nicméně hora Morija je základem Jeruzaléma, spočívá na ní svatost, i když právě nespadá pod židovskou svrchovanost. Ptáte se proč? Jak je možné, že zdroj věčné Tóry je méně posvátný než místo, kde jeden Žid – i když to byl právě Abraham – byl ochotný obětovat syna Hospodinu? A ještě: v naší sidře jsme četli o sedmi druzích plodin, které rostou v Izraeli, zatímco chléb se peče z obilí, které se pěstuje po celém světě. Jak je tedy možné, že poté, co pojíme chléb, proneseme tři biblická požehnání, zatímco poté, co sníme jakýkoli domorodý plod, žehnáme jen jednou?

Můj drahý učitel rav Josef B. Solovejčik vysvětloval své pojetí svatosti takto: stupeň svatosti, který se vztahuje k předmětům, odpovídá úsilí, které bylo vynaloženo na jejich vytvoření. Svatost neplyne jen ze samotného Hospodina – je především výsledkem lidské snahy a oběti. A teď už všechny otázky zodpovíme snadno. Je velmi pravděpodobné, že věčná Tóra byla předána na hoře Sinaj: byl to dar, který věnoval Bůh Izraeli. Ten pro to ale ještě neudělal nic a připomeňme si, že již čtyřicet dnů po zjevení na Sinaji Izraelité uctívali zlaté tele. Naproti tomu na hoře Morija se Abraham odhodlal obětovat to nejcennější ve svém životě – vlastního syna. Proto si toto místo zasluhuje věčnou svatost! Sedm druhů plodin jednoduše utrhneme ze stromu nebo sebereme ze země, když jsme je předtím samozřejmě zasadili. Ale není to tak náročná práce jako péče o obilí, jeho sklízení a veškeré úsilí, které vede k čerstvému chlebu. Proto si chléb zasluhuje třikrát více požehnání.

Získat potravu v Egyptě nebylo obtížné, neboť zde byl dostatek vody. Získat ze suché půdy v Izraeli sklizeň vyžaduje opravdu velké úsilí, přičemž vodu poskytuje Hospodin a práci obstarávají lidé. Čím složitější úkol, tím větší svatost – i kdyby jen proto, že náročnější život vzbuzuje v lidech větší touhu po Bohu a tím více se také Hospodin o lidské úsilí zajímá. Slovy Bible: na rozdíl od Egypta je Izrael „země, již kontroluje Hospodin, tvůj Bůh, zraky Hospodina, tvého Boha, jsou na ni upřeny neustále od počátku do konce roku“ (5M 11,12).

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vybrala a přeložila A. Marxová. Biblické citáty jsou převzaty z překladu rabína E. K. Sidona.)