"Vajichad Jitro...ašer hicilo mijad Micrajim" - 
"A radoval se Jitro...že zachránil (lid) z rukou Egypta". 
Ústřední postavou naší paraši je tchán Mošeho - Jitro. 
Z jeho krátkého, ale intenzivního výstupu se můžeme poučit v mnoha věcech. 
Především, bezprostředně po jeho setkání s Mošem, a poté, co mu byl vyprávěn celý příběh vyvedení národa z Egypta, reaguje - vajichad - radoval se, ze všeho, co Hospodin udělal pro záchranu Israele. 
Zajímavější je však jiný výklad slova, který je zdánlivě obsahově naprosto opačný - vajichad - "zvráskovatěl" po celém těle, což znamená, že trpěl a trápil se nad vyhubením egyptského národa. 
Tato slovní hříčka našich vykladačů však nechce říci, že ho mrzela zkáza zlého Faraona a jeho žoldáků, jeho trápení bylo spíše na "filosofické úrovni" nad zabitím nežidů, protože k nim sám patřil, předtím než se přimknul k Hospodinu. 
Bylo pro něj citově těžké se náhle přetransformovat, plně se ztotožnit s Israelem a radovat se nad smrtí blízkých. 
Tyto dva výklady si neprotiřečí, spíše ukazují na těžkou rozpolcenost každého konvertity, kterou prochází ve svém přerodu do nové identity. 
Naši Moudří byli dobří psychologové, byli si vědomi tohoto nelehkého procesu a uzavírají svůj výklad lidovým rčením - "Po deset pokolení nemluvte před konvertitou špatné věci o nežidech". 
Naproti tomu z hlediska "teologického" - víry a přesvědčení se Jitro prezentuje nesmírně silně a okamžitě prohlašuje - "Požehnaný Hospodin, který Vás zachránil z rukou Egypta...". 
V tomto výroku je vidět síla jeho víry a duchovní úroveň, které dosáhl. 
Je výklad, který říká, že andělé mají právo říci B-ží jméno až po třech slovech "předmluvy" (Svatý, svatý, svatý Hospodin…), židé ho oslovují po dvou slovech (Požehnaný Ty Hospodine..), a Jitrovi se podařilo vyslovit B-ží jméno po jediném slově (Požehnaný Hospodin..). Tento výklad nás chce učit míře jeho víry, a potažmo i všech ostatních, kteří následují jeho cestu a konvertují, a ukazuje na jejich nesmírný duchovní potenciál ve vztahu k B-hu. 
Co přesvědčilo Jitra stát se tak oddaným vyznavačem Hospodina? 
Kromě celého vyprávění Mošeho je ve verši zdůrazněn jeden moment - "Nyní vím, že Hospodin je největší ze všech bohů, neboť touž věcí (postihl Egypt), kterou jim chtěli udělat". 
Jitro prezentuje důkaz, který ho přesvědčil o výjimečnosti, svrchovanosti B-ží tak, že rána, která postihla Egypt byla identická s tím, jak chtěli zničit Izrael. 
Egypťané zabíjeli židovský národ vodou (házeli děti do Nilu) a nakonec byli zabiti vodou (Rákosové moře). 
Toto byl pro něj definitivní důkaz, že Hospodin ovládá celé Stvoření, a dokáže ho použít a ovlivnit k prosazení své vůle. 
(Obecně - B-h přesně ukazuje svými zásahy do Stvoření lidem jejich nedostatky a chyby na věcech, které se jim dějí v životě, a není třeba výjimečných schopností, aby pochopili, co dělají špatně a co je třeba napravit.) 
Další mimořádnou věcí, kterou Jitro inicioval, bylo vytvoření soudního systému. Poté, co viděl Mošeho a lid, jak celý den projednávají soudní spory, upozorňuje, že to není dobrý způsob - ani pro něj, ani pro lid, a že je třeba vytvořit jiný mechanismus - vybrat bohabojné a neúplatné lidi a vytvořit z nich soudní hierarchii. 
V této radě se jednak odráží jeho velikost geniálního analytika, který chápe jádro problému a okamžitě nachází správné řešení. 
Neméně se zde prezentuje i velikost Mošeho, který ihned a bez jakýkoliv problémů radu přijímá a realizuje. 
Má na zřeteli jen dobro národa, a vůbec se netrápí nemístnou ješitností a pocitem vlastní sebedůležitosti. 
Přitom však kriticky hodnotí tuto ideu, nachází v ní určitý nedostatek a ten uvádí do správné proporce. 
Když mu Jitro radil, rozděloval na velké a malé věci (kvantitativně - velké - soudy o "miliony"), kdežto podle Mošeho chápání se dělí na těžké a lehké věci (kvalitativně - těžké - z hlediska pochopení, kdo je v právu, i když půjde o "koruny"). 
Těmto požehnaným vlastnostem je třeba se od Mošeho učit - otevřenost k podnětům od jiných, nepropadnout pocitu sebedůležitosti, realizace dobrých rad a "odfiltrování" nedostatků. 
"Ko tomar levejt Jaakov ve taged livnej Israel" - 
"Tak mluv k domu Jakova a hovoř k synům Israele". 
Verš, který nám zdánlivě říká dvěma různými způsoby to samé, vysvětlují Naši Moudří takto. 
"Levejt Jaakov" - "k domu Jakova" - jsou tím myšleny ženy, které se na mnoha jiných místech v Toře nazývají "bajit" - dům, jelikož ony jsou základním kamenem domácnosti. 
K nim má Moše mluvit - "tomar" - jemným způsobem. Hospodin nás učí, jak Mu sloužit v plnosti. 
Každá pravá bohoslužba má dvě části - "ahava" a "jira" - láska a bázeň. 
Tyto dvě oblasti musí v sobě každý věřící mít v harmonické rovnováze. 
Nelze jen milovat B-ha a sloužit mu, anebo se jen bát B-ha a proto mu sloužit. 
Žena ve své přirozenosti více inklinuje do oblasti soudu a přísnosti, a tudíž je jí bližší přístup služby v bázni před Hospodinem. 
Právě proto B-h řekl Mošemu, že se ženami musí mluvit jemně - s láskou, aby se naučili i této formě služby B-hu. 
"Livnej Israel" - "k synům Israele" - to jsou muži, ke kterým má Moše mluvit - "taged" - tvrdě, jelikož muži mají tendenci vybudovat svůj vztah s B-hem na "přátelských vztazích" a často nemají dostatečný respekt - bázeň před Hospodinem. 
Proto potřebují tvrdé vedení a Moše jim musí podat Toru v přísnějším úhlu pohledu. 
Přestože Hospodin mluvil to samé pro všechny, každá ze skupin má přirozený sklon přijímat jen to "na co slyší". 
Proto je zde potřeba dohledu Mošeho, aby jednotlivým skupinám posílil tu část víry, která jim není vlastní. 
Díky tomu bude vytvořen národ "dokonale" věřících, kteří jsou schopni sloužit Hospodinu oběmi protichůdnými, ale přitom se doplňujícími, silami - lásky a bázně.

"Anochi Hašem elokecha ašer hoceticha meerec Micrajim" - "Já jsem Hospodin Tvůj B-h, který Tě vyvedl z Egypta". Naše paraša je zakončena darováním Desatera. 
První přikázání je zvláštní svou definicí. 
Bylo by přece mnohem působivější a universálnější, kdyby bylo psáno - "který stvořil nebesa a zemi". 
Přesto byla zvolena mnohem užší formulace, proč? 
V Talmudu se píše, že po dobu dva a půl roku se mezi sebou přeli žáci Šamaje a Hilele, zda je dobré, že se člověk narodil, anebo by bylo lepší, kdyby se nenarodil. 
Nakonec se dohodli na tom, že by bylo lepší, kdyby se nenarodil (když už se však narodil, tak se musí snažit žít co nejlépe!). 
Vidíme tudíž, že universální Stvoření není "žádná výhra". 
Kdy se stává náš život smysluplným? Teprve ve chvíli, kdy máme vztah se Stvořitelem. 
Tento vztah se projevil právě vyvedením z Egypta, kdy B-h zasáhl do světových dějin a dal jim nový rozměr smyslu. 
Hospodin se nám stal "osobním" B-hem, ke kterému pociťujeme vděčnost za záchranu našich životů. 
První přikázání definuje, že naše víra je v živého, působícího a pro nás intervenujícího B-ha - je druhem smysluplné víry, pro kterou stojí za to žít.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/