"Ben sorer umore ejnenu šomea bekol aviv ubekol imo" - 
"Syn zkažený a vzpurný, neposlouchá hlasu otce a hlasu matky". 
Příběh nepovedeného syna je v mnoha ohledech zajímavý. 
Stává se vzpurným díky činu, který se příčí základní úctě vůči rodičům, a ukazuje tím totální morální uvolněnost bez jakýkoli zábran. 
Aby se stal "sorer umore", musí okrást své rodiče, a poté udělat "mejdan" pro své špatné kamarády z těchto ukradených peněz. 
Z toho je patrno,že je zde naprosté selhání rodinných hodnot a hierarchie, které se projevuje vzpourou proti nejdražším autoritám. 
Soud, který Tora vynáší nad takovýmto synem, se zdá nelidsky tvrdý - trest smrti. Když však přistoupíme k výkladům, jakými Moudří analyzují text, zjistíme, že je prakticky nemožné naplnit všechny podmínky, po jejichž naplnění by ho bylo možno potrestat. 
V Talmudu jasný výrok konstatuje - za celou historii židovského národa nedošlo k takovému odsouzení, a ani do budoucna nedojde. 
Moudří velice úzce specifikují podmínky krádeže - částku, věk syna, co za to musí koupit (víno a maso), kolik toho musí sníst, kde a s kým. 
Navíc je třeba, aby oba rodiče sami přišli za rabínským soudem, stěžovali si a požadovali, aby byl jejich syn zabit (těžko si lze představit takové rodiče). Další omezení se týká rodičů. Jestliže jeden z nich bude nějakým způsobem postižený - němý, hluchý, slepý, také nelze syna potrestat. 
Podmínek je ještě celá řada a naskýtá se otázka - proč je takový zákon napsán v Toře, když je prakticky nemožné ho aplikovat? Lze říci hodně vysvětlení ukazující, co bylo smyslem těchto veršů. Uvedeme si několik bodů. Celý princip soudu není krutost, ale naopak milosrdenství s tímto nešťastným synem. 
Moudří říkají - 
"Lépe, když zemře s relativně čistým štítem, než že v budoucnu spáchá mnohem horší činy" (vraždy, apod.), za které dostane od nebeského soudu mnohem těžší trest. 
Je to prevence proti sílícímu zlu, ale to vše jen v ideji věci, protože v realitě přicházejí Moudří a stanovují celou škálu podmínek, které případný soud posouvají do hypotetické roviny. Dalším aspektem je, že Tora stanovuje určitou "psychologicko-výchovnou konstantu" - ve věku 12-ti let (což je jediný věk, kdy ho lze za to potrestat), je člověk již hotový, udělaný, jsou v něm již vypěstovány a vyvinuty všechny duchovní mechanismy, které mu budou určovat chování v životě. Výchova je tímto věkem ukončena - buď úspěšně, nebo naopak, a nelze s tím již dále nic dělat. (Samozřejmě stále je pro člověka možnost, že si v dospělosti uvědomí jiné hodnoty, a svou prací na sobě změní svou osobnost. To je však nesmírně těžké a jen málo lidí v sobě nalezne tuto sílu na změnu. V Talmudu se píše, že změnit v sobě jednu z vlastností, je těžší, než bylo rozdělení moře, při východu z Egypta. Tento výrok nám ukazuje obtížnost pozdějších změn osobnosti.) 
V neposlední řadě to přichází jako velké a poslední varování pro syna. Chce jím to otřást, aby se ještě vzpamatoval a pokusil se přehodnotit postoje a zachránit si život a svou duši do budoucna. Je to také důrazná důtka pro rodiče za jejich způsob výchovy. Patrně nedokázali dobře navigovat duši svého syna při výchově - přílišnou měkkostí a rozmazlováním, které způsobilo, že postrádá základní společenské instinkty a úctu k nim. Nebo naopak byla výchova příliš tvrdá a "zlomila" duši dítěte. Takovéto selhání ve výchově často pramení z handicapu rodičů (to, co Tora nazývá - hluchý, němý, slepý). Tím, že jsou rodiče sami něčím postiženi, nebyli sami dobře vychováni, a mají špatné vlastnosti a zvyky, dostává dítě do vínku takové "rodinné dědictví". (Vypráví se o jednom rabínovi, za kterým přišla mladá budoucí maminka a ptala se ho, jak vychovávat dítě, které se jí narodí. Rabín jí řekl - "To jdete pozdě, měla jste přijít před 25 lety" (tehdy, když ona sama byla miminko).)

"Ve talita oto al ec" - "A pověsíš ho na strom". Proč je třeba, pověsit tělo odsouzeného na strom, poté, co byl zabit ukamenováním a tím dostal svůj trest? A proč jsou tímto způsobem potrestáni jen ti, co buď prokleli B-ží jméno, anebo sloužili modloslužbu? 
V této druhé otázce se nám skrývá již náznak vysvětlení celé věci (říká se - dobrá otázka, poloviční odpověď). Celý případ má hluboké kořeny. Zasahují až do Stvoření světa, při kterém se odehrálo selhání Adama vůči příkazu Hospodina. Dostal k dispozici celou zahradu Eden, s výzvou, že ze dvou stromů má zakázáno jíst - Stromu poznání dobrého a zlého a Stromu života. Přišel však had a podařilo se mu přesvědčit Adama, že tento zákaz B-h vydal jen proto, aby se mu on - Adam nestal rovným. Jestliže sní ze Stromu poznání dobrého a zlého, stane se vševědoucím, stejně jako B-h. Adam uvěřil a jedl. Toto selhání bylo klasifikováno jako rouhání se Hospodinu. Jak si může Adam myslet, že on, který byl právě stvořen, se najednou může "vyšvihnout" na úroveň B-ží? 
On přece patří ke stvořenému, a ne ke Stvořiteli. Proto přišel tvrdý trest vyhnání z Ráje, což je důvodem jeho smrtelnosti. Hřích je symbolizován právě Stromem poznání. To je příčinou toho, proč nám Tora nařizuje - ten, kdo se provinil rouháním, nebo modloslužbou - vzpourou proti Hospodinu, bude po své smrti pověšen na strom, na připomenutí Adamova hříchu. 
Jde o trest pro duši, jelikož tělo již bylo potrestáno.

Následující pasáž v naší paraše je zvláštní svým uspořádáním. Prolínají se v ní témata, u kterých je všeobecný konsensus, že jsou základy soužití ve společnosti, s tématy, u kterých se těžce chápe jejich podstata. Začíná to povinností vrátit věc, kterou druhý ztratil, a to i ve chvíli, kdy neznáme majitele. Nálezce musí na veřejnosti "inzerovat", že se u něj nachází věc, kterou do určité míry specifikuje, aby majitel pochopil, že se mluví o tom, co ztratil. Na druhou stranu zatají některé identifikační rysy, podle kterých se pak případných zájemců zeptá a určí, kdo je skutečný majitel. Je zde jasný morální apel na společnost o poctivost a pomoc bližním. V podobném duchu hovoří i pokračování, které vyzývá k povinnosti pomoci bližnímu ve chvíli potřeby (například - pomoc druhému s jeho oslem), a to i tehdy, když nemá s druhým dobré vztahy. 
(Bližní = člověk, a ne příbuzný. Opravdová "pomoc bližnímu" neznamená, jak si mnozí myslí, v úzkém kruhu rodiny a přátel, ale především lidem, které nemůžeme "vystát".) 
A najednou přichází "zvláštní" příkaz - žena má zákaz si vzít na sebe něco mužského (v širším slova smyslu - např. u zbožných židů nejde do armády, kvůli, kromě jiného, držení zbraně - nástroje mužů - muž válčí a ne žena), a naopak si muž nesmí obléci ženské šaty. 
Navíc je tento zákaz silně umocněný - "je to hnus u Hospodina". Co je tak strašného na této nevinné výměně? Jednoduchý výklad říká - proto, aby se mezi sebou nepromíchali a nezavládla promiskuita. V dnešní moderní společnosti však bude znít takové vysvětlení jako archaismus. 
Příkaz však není myšlen jen na "vnější znaky" - oblečení, aj., ve svém principu promlouvá o všeobecném uspořádání světa - jsou ženy a jsou muži, což jsou dva úplně jiné světy (nemíním to nijak hanlivě). Žena myslí, cítí, reaguje zcela jinak než muž, a má úplně jiný žebříček hodnot než muž. Oba dva pak společně spojují své protiklady do vzájemné symbiózy a harmonie. Tím, že dnes svět prosazuje "plošnou" rovnost (to samé uplatnění ve společnosti), dělá sám sobě "medvědí službu", jelikož tato "seberealizace" neučiní lidi spokojenější. 
Jen se tím ještě více zastírá a komplikuje pochopení svých vlastních podstat, kde je základem využití přirozených fyzických a duchovních předpokladů a darů (ne jejich potlačení, nebo "překopání"). Pasáž pokračuje další "zvláštní" micvou - "šiluach ha-ken" - poslání ptáčka - matky z hnízda, před vzetím si vajíček. Příkaz je umocněn závěrem - "za to se budeš mít dobře a budeš dlouho žít". Opět se nám, při povrchním pohledu, zdá celá věc nesrozumitelná. 
K čemu takový příkaz, a když už, tak co je na tom tak obtížného, aby za to "rozdával" Hospodin dlouhý život (což není psáno u žádného jiného příkazu kromě ctění rodičů, který je považován za nejtěžší z celé Tory)? Existují vysvětlení hovořící o projevu milosrdenství, ale podstatnější je princip, který nám chce celá pasáž ukázat. Logika Tory je jiná, než naše. To, co my bychom rozdělili na podstatné a nepodstatné, zahrnuje kompaktně do jednoho celku, a říká nám tím - věci fungují jinak, než si myslíte. Systém Tory nám odhaluje komplikovanost Stvoření, a ukazuje nám naši omezenost v chápání souvislostí. (Je Midraš, kde Moše žádal B-ha, aby mu dal pochopit, jak funguje spravedlnost ve světě. B-h mu před očima přehrál příběh několika lidí, který se mu zdál naprosto nelogický a nespravedlivý. Moše nechápal a B-h mu vysvětlil, že jde o uzavření určitých starých dluhů, a došlo k spravedlivému rozuzlení. Chtěl tím Mošemu ukázat, že nelze, aby člověk pochopil cesty B-ží ve Stvoření. My, jako lidé, omezení v čase, prostoru a chápání nemůžeme dokonale rozumět věcem dějícím se v životě a světě, a tudíž nemůžeme stanovovat absolutní hodnoty a pravdy. To je třeba si dobře uvědomit v dnešním světě, který zaměňuje v oblasti poznání kvantitu za kvalitu.

"Lo javo amoni umoavi bikhal Hašem" - 
"Nepřijdou amonité a moavité do obce Hospodinovy". 
Je psáno, že Amon a Moav nemohou nikdy přijít do obce B-ží. Naproti tomu Tora stanovuje, že Edom a Egypt mohou, po třech pokoleních, přistoupit na židovství. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma skupinami? Běžný čtenář Tory by spíše řekl opačný verdikt. Egypťané a edomité se chovali vůči Israeli mnohem tvrději a nebezpečněji. Egypt zabíjel jejich novorozeňata, a při útěku Israele je pronásledovali a chtěli zabít. Edom jim, po žádosti Israele projít jeho územím, vyšli v ústrety s armádou a chtěli s nimi vést válku. Naproti tomu Moav a Amon se "jen" pokusili jim dostat na kobylku tím, že je chtěli svést svými dcerami, a tím odvrátit svou porážku. 
Tora však říká opak. Proč? 
Říká se pravidlo - 
"Horší je ten, kdo chce způsobit zhřešení člověka, než ten, který ho chce zabít!" 
Vrah zabíjí tělo, ale ten, kdo ho svedl na scestí, zabíjí duši. V tomto kontextu jsou verše již srozumitelné. Vykladači dále rozvádí vysvětlení, že omezení Moabu a Amonu se týká jen mužů a ne žen. Jeden z důvodů je ten, aby si ostatní národy nemyslely, že židovství je rasistické. 
Každý, z kteréhokoliv národa, může konvertovat na židovství a principiálně to platí i pro Moav a Amon. Jelikož se však dopustili nebezpečného pokusu "duchovně" zničit Israel, jsou exemplárně potrestáni - nemohou konvertovat. Ženy však mohou, aby trest nebyl vykládán jako "rasistický zákon". Zářným příkladem je Rut - moabská princezna, která se chtěla připojit k židovskému národu, což jí bylo umožněno, a dokonce si ji vzal za ženu Boaz, který byl tehdejší vůdce národa. Stala se tak prababičkou krále Davida, což je jasný důkaz, že ten, kdo celým srdcem a v čistých úmyslech přistupuje k Israeli, může dosáhnout těch nejvyšších stupňů ve vztahu k B-hu a ve společenství Israele.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/