"Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhal na něho: 
´Vstaň (a) udělej nám bohy, kteří by šli před námi. 
Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země´" (2.M. 32,1). 
Když Židé opouštěli Egypt, nebyli sami. 
Provázel je celý zástup pohanů ohromený zázraky, procesí naplněné spíše zděšením než úctou. 
O těchto lidech se v naší sidře mluví jako o "lidu Mojžíšovu", nebo prostě, v protikladu k Jisraeli - "lidu božímu", jako o "lidu". 
To oni hned postřehli, že od Mojžíšova výstupu na Sinaj uplynulo čtyřicetkrát čtyřiadvacet hodin, a ihned to oznámili celému shromáždění, avšak zamlčeli, že čtyřicátý den Mojžíšova přebývání v Boží blízkosti ještě završen nebyl. 
Přesně tento okamžik si Satan vybral, aby ukázal Mojžíšův hrůzný obraz vznášející se jako smrt mezi nebem a zemí. 
A Jisrael s údivem zvolal: "Ale co Mojžíš? Co se s ním stalo?" 
Tehdy množství cizinců, kteří se snažili získat vliv, začalo našeptávat, že Mojžíš je mrtev, že lid již nemá vůdce a že je třeba najít někoho, kdo by Boha představoval. 
"Udělejme si býčka," volali, "pak k nám sestoupí Boží přítomnost." 
Jak to však udělat, aby takový symbol Židé přijali? 
Svůdci si počínali velmi obratně: 
"Čemu vděčíte za to, že jste vyšli z Egypta?" ptali se Židů. 
"Josefově rakvi; neboť Bůh by nás nenechal opustit Egypt, kdyby nechtěl splnit slavnostní slib, který naši otcové dali Josefovi: že ho pochovají v zaslíbené zemi" (viz 1.M. 50,25; 2.M. 13,19). 
"A co vám Josef symbolizuje? Býčka (viz 5.M. 33,17). 
Nuže, díky jemu jste vyšli z Egypta." 
A ukázali na býčka. 
Nespokojili se však jen s tím, že Židé se zlatým býčkem souhlasili; chtěli, aby přijali božství, a proto v divokém tanci kroužili kolem modly a volali: 
"To jsou tví bohové, Jisraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země" (2.M. 32,8). 
A Jisrael mlčel. 
"Hospodin Mojžíšovi řekl: 
'Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. 
Teď mě však nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám velký národ" (2.M. 32,9-10). 
Mojžíš úpěnlivě vzýval tvář Hospodina, svého Boha, a řekl: 
"Hospodine, proč plane Tvůj hněv proti Tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? 
Proč mají Egypťané říkat: ´Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl s povrchu země.´
Upusť od svého planoucího hněvu. 
Dej se pohnout k lítosti nad zlem, (jež) proti svému lidu (zamýšlíš). 
Rozpomeň se na Abraháma, na Jicchaka a na Jisraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: 
Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví."
A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid
(2.M. 32,11-14). 
"Proč?" ptal se Mojžíš. 
"Proč? 
Kvůli této modle? 
Co však na ní sejde? 
Kde platí za modlu? 
Dovol, abych Ti vyprávěl podobenství. 
Jeden král, který na několik dnů opustil palác, nalezl při návratu královnu, svou manželku, jak se tiskne k dřevěné noze podpírající jakýsi stolek. 
Bez sebe žárlivostí přikázal, aby byla za cizoložství usmrcena, a bylo třeba veškeré obratnosti králových mudrců, aby mu úmysl rozmluvili. 
Byl bys i ty žárlivý kvůli kousku kovu?" 
Ze země egyptské. 
"Dobře víš, že tato země mezi všemi ostatními vynikala nejrůznějšími neřestmi, a presto jsi ji vybral, abys v ní formoval svůj lid. 
Nemyslíš, že by mohl jednat ještě hůř? Dovol, abych před tebe předstoupil s jiným podobenstvím. 
Jeden mudrc rozhodl, že jeho syn, voňavkář, bude své řemeslo vykonávat ve čtvrti se špatnou pověstí. 
Jednoho dne syna přistihl ve společnosti prodejné ženy. 
Byl rozhodnut ho zabít, když tu mudrcův přítel poznamenal, že to byl sám otec, kdo zavinil synův úpadek, když mu jako působiště vybral takové prostředí. 
´Nestačilo ti,´ řekl, ´že jsi ho nechal vyučit voňavkářem, což samo o sobě může mladého člověka zkazit; dokonce jsi ho ubytoval ve vykřičené ulici.´" 
A Ty, Hospodine, což jsi pro svůj lid nevybral otroctví a zemi egyptskou? 
Snad mi namítneš, že lid je špatný sám o sobě svou přirozeností, ale nepředvídal jsi to, když jsi si ho vyvolil? 
Nejsi jako boháč, o němž mluví následující podobenství? 
Boháč si chtěl koupit otroka. 
Ptal se jeho majitele: 
´Jak si vede otrok, kterého mi nabízíš? 
Dobře, nebo špatně?´ 
 Špatně, proto se ho chci zbavit.´ 
Boháč si otroka přesto odvedl . . . 
Jednoho dne, když se otrok dopustil chyby, ho jeho nový pán uhodil a chtěl ho zabít:' 
´K čemu mi je špatný otrok jako ty?´ 
´Nevěděl jsi, jaký jsem,´ odpověděl otrok, ´když jsi mě kupoval? 
A nyní bys chtěl, abych byl dobrý.´" 
´Já,´ řekl Mojžíš, ´jsem Tě také upozornil na povahu tohoto lidu. 
Když jsi mě posílal k faraónovi, byl jsem překvapen a ptal jsem se Tě, z jakého důvodu si modloslužebníci zaslouží vysvobození. 
Odpověděl jsi mi: ´Vidím jejich předky a jejich potomky, pro ně je vysvobodím. 
Rozpomeň se tedy na Abraháma, Jicchaka a Jákoba, na to, čím jsi se zavázal jejich potomkům.´" 
Rozpomeň se na Abraháma. 
"Mohu Ti vyprávět nové podobenství? 
Jakýsi král vzal tajně do úschovy deset drahých kamenů jednoho ze svých ministrů. 
Ministr zemřel a zanechal po sobě jedinou dceru. 
Král se s ní oženil a jako dárek jí dal náhrdelník složený z oněch deseti drahých kamenů. 
Když však žena jednoho dne náhrdelník ztratila, král ji dal vyhnat. 
Jeho rádce mu řekl: 
'Dobře si vzpomínám, že deset diamantů ti dal do úschovy její otec. 
Tvé ženě se slušelo dědictví vrátit - máš tedy právo je na ní vyžadovat, když je ztratila?' 
A Ty Hospodine, nechceš s nimi nyní skoncovat, protože také překročili deset příkazů? 
Vždyť se rozpomeň, že jestliže jsi těchto deset přikázání pozvedl nad ostatní, bylo tomu jen proto, že souvisejí s deseti zkouškami, kterým jsi podrobil Abraháma a v nichž obstál." 
Rozpomeň se na Abraháma. 
"Budeš k nim přísnější než k Sodomě, jejíž hřích bez hranic nikdy nekončil? 
Slíbil jsi Abrahámovi, že město nezahladíš, když v něm nalezne alespoň deset spravedlivých. 
Opravdu soudíš, že kdybych lid spočítal, nenašel bych deset spravedlivých? 
Pohlédni na mě. Na Arona - je v tom všem zcela nevinný. 
Jsou zde jeho dva synové, Eleazar a Itamar, vnuk Pinchas, dva mí žáci Josue a Kalev ... 
I když je jich jen sedm, rozpomeň se na zásluhy našich praotců, kteří nechtěli žádnou odměnu, jen aby zůstala nedotčena pro jejich potomky. 
Rozpomeň se na slib, který jsi jim dal: že jejich smrt fyzická nebude skutečnou smrtí, že budou žít ve věčnosti. 
Nyní můžeš své tři sliby splnit. 
Prosím, považuj všechny spravedlivé za přítomné v tomto lidu, promiň mu k jeho dobru: doplní se jejich počet na desítku, kterou jsi podmiňoval své odpuštění. 
Říkáš, že je chceš potrestat, protože přestoupili druhé přikázání: 
'Nezobrazíš si (Boha) zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.´
Avšak jestliže je chceš trestat, dbáš na svá vlastní slova: ´Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh . . . prokazuji milosrdenství tisícům (pokolení) ...?´" 
Rozpomeň se na Abraháma. 
"Také jsi slíbil, že z jeho potomků uděláš veliký národ. 
A nyní, když zhřešil, s ním chceš skoncovat, abych já jediný přežil. 
Zavazuješ se. že ze mě uděláš veliký národ. 
Ale když mí potomci jednou zhřeší, nečeká je stejný osud jak ten, který chceš dnes uvalit na děti Abraháma?" 
Mojžíš se před Bohem odvážně vztyčil, aby hájil Jisrael. 
Myslel si: Jestliže Bůh přijme mou obranu, bude národ zachráněn. 
Jestliže ji neuzná, přinutím ho, aby mě potrestal s ostatními, protože jsem vzal jejich věc za svou. 
Všechny nás Bůh nebude moci usmrtit kvůli svému slibu Abrahámovi. 
Bůh si Mojžíše zavolal a řekl mu: 
"Mám moc zahalit se temnotami, abych unikl pozornosti lidí. 
Když chci, mohu se sklonit na dosah jejich nejmenšího přání. 
Uznávám, že bych jim měl prominout, ale také jsem přísahal: 
´Kdo by obětoval bohům, a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě´" (viz 2.M. 22,20). 
"Což jde jen o to?" namítl Mojžíš. 
"Neučil jsi mě snad, že soudce může zprostit přísahy toho, kdo se ze svých slov upřímně kaje? 
A neřekl jsi mi, že ten, kdo učí Zákon, se mu musí dříve podrobit sám, než to začne vyžadovat od ostatních?" 
Vzápětí se Mojžíš zahalený do šálu, v němž soudci vynášejí rozsudky, posadil a Bůh tyčící se před ním své rozhodnutí změnil.

Z francouzštiny přeložil P.L. 
Věstník ŽNO 3/XXXXIV

/Převzato z www.olam.cz/