"A řekl Hospodin k Abrahámovi: 
Vyjdi ze své země, ze svého rodiště, z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 
Učiním tě velkým'národem, požehnám tě, zveličím tvé jméno, buď požehnáním." 
Abrahám rozumí, že se tu nejedná o nějaké obyčejné nomádské stěhování, nemá jít jednoduše jinam do lepšího. 
Bůh ho vyzývá k vykročení ze starého světa do nového. 
Na toto zavolání čekal dlouho. Konečně se ujistil, že Bůh není jen nějaká prázdná abstrakce, pouhý pojem, ke kterému se propracoval spekulací, ale činná bytost ovlivňující všechno dění a dávající mu smysl. 
Dlouho si nemohl být úplně jistý, jsou-li úvahy o jediném Bohu správné. 
Vždyť ho jistě všichni přemlouvali, aby měl rozum, je přece už dost starý, a uznával všechny státní bohy, tak jak to dělá každý člověk v městě a v celé babylónské zemi. 
Napomínání sousedů a hrozeb strážců pořádku se nebál. 
Horší byly ale věčné spory s Terachem. 
Otec je otec a jeho slovo bylo za těch časů posvátné. 
Neuposlechnout ho znamenalo vyvrhnout se z ochrany rodu, zříci se jeho požehnání. 
Jak ale být poslušným synem, jak se chovat, aby byl stařičký popudlivý Terach spokojen? 
Abrahám by musel pěkně pokračovat v jeho stopách a převzít prosperující obchod - s modlami. 
Něco takového bylo ale nemyslitelné. Modly byly Abrahámovi z duše odporné. 
Právě jejich ubohost a bezmocnost jej přivedly k hledání skutečného původce všech věcí a pána nad lidskými osudy. 
Poučování a hrozby nebraly konce. 
Terach bezmocný před "podivínstvím" svého syna se podle legendy dokonce uchýlil k tomu, že Abraháma udal vládci země Nimrodovi. 
Abrahám, zázrakem zachráněný před ortelem tohoto krále, se ani potom neodvážil otce zříci a opustit jej. 
Střet dvou mravních příkazů - věrnosti Bohu a poslušnosti a úcty k otci - nemohl dlouho rozřešit. 
Přímé Boží oslovení končí všechno váhání a rozmýšlení. 
Abrahám přetrhává všechny svazky s minulostí, s pohodlím a bezpečím otcovského domu a vydává se na cestu za splněním Božího poslání. 
Možnost rozporu mezi dvěma etickými požadavky vždy zneklidňovala. 
V podbné situaci jako Abrahám se mohl ocitnout každý, koho jeho otec nutil porušit nějaký příkaz Tóry. 
Má člověk poslechnout otce, nebo slova Písma? I na takový případ Tóra pamatuje. 
Na začátku sidry Kedošim (Leviticus 19,3) čteme tuto větu: 
"Budete se, každý z vás, bát své matky a svého otce a mé sabaty budete střežit, já jsem Hospodin, váš Bůh." 
Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou zde vedle sebe náhodně postaveny dva odlišné, nesouvisející příkazy. 
Ve skutečnosti toto spojení není náhodné. Právě znění této věty pomáhá řešit naše mravní dilema. 
Klasický Rašiho komentář k Tanachu, který vychází z důkladné znalosti všech pramenů psané i ústní Tóry, má k tomuto místu tento výklad: "a mé sabaty budete střežit - Písmo bezprostředně připojuje spřežení Sabatu k bázni před otcem. Má to tento význam: Důrazně ti nakazuji bát se svého otce; jestliže ti však řekne - jdi a poruš sabat, neposlouchej ho. 
To samé platí o všech příkazech Tóry (Baba mecia 32a). 
Písmo také říká: 
Já jsem Hospodin váš Bůh. Proč používá množného čísla? 
Aby bylo zřejmé, že ty i tvůj otec jste povinni ctít Boha. 
Proto otce neposlouchej, přikazuje-li ti nedbat Jeho slov." 
I když již taková situace nastane a člověk musí odmítnout takový příkaz, má to udělat s maximem taktu, aby svým rodičům nezpůsobil zbytečnou bolest. 
Stejně ohleduplný musí člověk být, chce-li své rodiče upozornit na to, že porušují příkaz Tóry.

/Převzato z www.olam.cz/