V našem týdenním čtení je uvedeno mnoho pravidel a zákonů, které B-h sdělil ústní formou Mošemu a on je pak tlumočil Israeli. 
Je zde ve stručnosti popsán základní právní systém v různých oblastech společenského života, který se postupně v ústní tradici a rabínskou exegezí rozvinul nejprve v Mišně a později v Talmudu. 
Jsou zde zahrnuty nejvýznamnější soudní principy - jakým způsobem řešit majetko-právní spory, a také, jak nastolit sociálně spravedlivý systém společnosti. 
Postupně si zde ukážeme a rozebereme některé z případů.

"Ki tikne eved ivri" - 
"Když koupíš židovského otroka". 
Tora počítá se situací, kdy je člověk kvůli nedostatku prostředků nucen se prodat do otroctví. 
Nechce však, aby žil trvale jako otrok a nařizuje, že musí být po šesti letech propuštěn. 
V případě, že nechce odejít, líbí se mu u jeho pána a chce zůstat v otroctví, musí mu jeho pán udělat znamení a propíchnout mu ucho na veřejích domu. 
Tora si nepřeje otroctví, a proto tímto označením "ukazuje" na toho, kdo dává přednost pohodlnému, nesamostatnému životu, před existenční samostatností. 
(Židovský otrok má stejné podmínky jako jeho pán - jí stejné jídlo, spí ve stejné posteli, pracuje tolik jako jeho pán.) 
Rabi Jochanan říká - označuje se právě jeho ucho, které slyšelo, co bylo řečeno na Sinaji - 
"Ki li bnej Israel avadim" - 
"Mně je Israel otrokem" - jen B-hu a ne někomu jinému. 
Člověk, který to porušuje a rezignuje na svoji osobní svobodu, jde proti B-žímu přání. 
Rabi Šimon říká - proč zrovna veřeje domu? Symbolicky se tím připomíná vyvedení z Egypta, kde veřeje pomazané krví beránka zachránily Israel od rány prvorozenců, a kde tím B-h ukázal, že Israel je Jeho národ - Jeho otroci, a ne někoho jiného. 
Proto se toto znamení dělá prostřednictvím veřejí. 
Přesto ani toto otroctví není věčné. 
S příchodem tzv. "Jovelu" (50-ti leté Jubileum) byli všichni povinně propuštěni - 
"ve iš el mišpachto tašuvu" - "každý se vrátí ke své rodině". 
Trvalé zotročení se nemůže stát společenskou normou. 
Pravidlo platí jen v době, kdy je židovský národ žijící v Israeli, a dodržuje se "Jovel".

"Vaašer lo cada" - "Ten, který neúmyslně (zabil)". 
V případě, že někdo zabil druhého bez předchozího úmyslu, musí být potrestán, protože (i když nechtěně) způsobil velkou ztrátu a smutek ve světě. 
Tora nám dává příkaz, že takový člověk uteče do vyhnanství (zvláštních levitských měst k tomu určených), protože vyhnanství je těžké skoro jako smrt. 
Dalším důvodem je, aby se mu nepomstila rodina zabitého, pro kterou by bylo těžké ho "mít na očích" a žít v jeho blízkosti. 
V době putování pouští byl tímto místem tábor kmene Levitů, a později, po vstupu do Zaslíbené země a jejího rozdělení na jednotlivé kmeny, bylo vytipováno 6 levitských měst, rovnoměrně po celém Israeli. 
Bylo to proto, aby každý stačil do této chráněné zóny včas utéct a nedostihla ho mstící se rodina. 
K tomu účelu byly udržovány všechny přístupové cesty v dobrém stavu. 
Pak byl s ním veden soud, a když se zjistilo, že zabil skutečně bez úmyslu, zůstal v tomto městě, kde byl chráněn, a kde musel setrvat po dobu, než zemřel Velekněz. 
Tím vypršel jeho trest a mohl vyjít zpět na svobodu, očištěný od svého přestupku. 
B-h dohlíží, aby se Jeho vůle naplnila, a aby každý dostal zasloužený trest. 
Midraš vypráví, že byli dva lidé - jeden zavraždil úmyslně, a druhý zabil neúmyslně. 
V obou případech nebyli svědci, a tak nemohli být odsouzeni. 
Co udělá B-h? "Zaonačí" to tak, aby se oba sešli na stejném místě. 
Ten, co zavraždil (a zaslouží si podle Tory trest smrti) si sednul pod žebřík, na který šplhá druhý - ten, co zabil (a zaslouží si vyhnanství). 
On spadne na vraha a zabije ho. Vrah tím dostal trest, jaký si zasloužil, a i ten druhý dostane za jeho zabití adekvátní trest (vyhnanství). 
Tento Midraš nás učí obecnější vidění uspořádání světa. 
Takto Hospodin nenápadně řídí a spravuje svět, aby se každému dostalo toho, co mu patří. 
Také tento zákon platí jen v době, kdy židovský národ žije v Israeli, a kdy žije podle pravidel Tory - vládne "Sanhedrin" (Rada 70 Moudrých).

"Ajin tachat ajin" - "Oko za oko…". 
Tento příkaz je velice známý a používaný ve světě. 
Je zajímavé, že právě v židovské tradici, ze které tento pojem vyšel, se nevykládá a nedodržuje tak, jak je psaný. 
Logika věci se bouří proti doslovnému, fundamentalistickému výkladu. 
Jeden přijde o oko a my vezmeme druhého (toho, co mu to způsobil) a také z něj uděláme mrzáka? 
Naši Moudří řekli, že trest bude peněžní, a to takovým způsobem, že musí zaplatit částku přiměřenou ke škodě snížení schopnosti postiženého - o kolik se snížila "cena" tohoto člověka, kdyby byl prodán na trhu s otroky s tímto poraněním. 
To mnohem správněji řeší podstatu problému. 
Nejde o slepou krevní mstu, jde o snahu, jak vyřešit situaci pro někoho, kdo bude nucen po zbytek života žít s tímto postižením, které mu způsobí určitou omezenost v některých jeho činnostech. 
Naproti tomu vidíme velkou přísnost ve vztahu k rodičům. 
Ten, kdo udeřil své rodiče a způsobil jim tím zranění (i lehké), zaslouží si trest smrti. 
Je to považováno za "vzpouru" proti řádu světa. 
Rodiče ho stvořili a vychovali, a není možné, aby se jim takto "odměnil". 
Stejný trest dostane i ten, kdo B-žím jménem prokleje své rodiče. 
V Talmudu je psáno, že jsou tři společníci při stvoření člověka - muž, žena a B-h. Rodiče budují materiální schránku a B-h do ní vkládá duši, se všemi duchovními hodnotami (vlastnosti, talent,atd.). 
Proto je tak přísný trest pro toho, kdo "zapomněl odkud vyšel", a napadl - fyzicky, nebo slovně zdroj svého vlastního zrodu.

"Ki jigach šor et ha-iš" - 
"Když potrká býk člověka". 
V následujících pasážích se učíme jakým způsobem trestat nedbalost, která způsobila druhému škodu. 
V případě býka, který zabil člověka, se dělí podle situace, která předcházela. 
Byl-li býk až do této chvíle neškodný, jeho pán je považován ze nevinného a potrestá se jen býk, který se zabije a je zakázáno jíst jeho maso. 
V situaci, že býk již 3x předtím potrkal lidi (šor muad), je situace naprosto jiná. 
Kromě toho, že je zabit býk, trestá se i jeho pán - dostává trest smrti od nebeského soudu. 
Jeho do nebe volající nedbalost způsobila smrt člověka, a proto si zaslouží přísný trest (smrt z nebes je horší než od pozemského soudu). 
Jiným příkladem je nedbalost na veřejném prostranství (tzv. rešut rabim). 
Jestliže zde někdo vykopal jámu, nebo udělal podobnou "past", a nedostatečně ji zajistil, spadne-li do jámy býk druhého a zabije se, musí zaplatit cenu býka a mršinu si nechá pro sebe. 
Podobné tresty jsou i pro zloděje, pro toho, kdo způsobil požár, kdo hlídal majetek druhého, apod. 
Všechny tyto druhy škod jsou ve svých základech zachyceny ve verších a později byly doširoka rozvedeny v Talmudu, kde se pečlivě zaobírají s každou možností jakékoliv škody a trestu za ně. 
Je několik traktátů, které se zabývají jen těmito soudy, a jsou jedny z nejoblíbenějších a nejtěžších traktátů v Talmudu. 
Další část naší paraši se zaměřuje na sociální stránku společnosti. 
Je zde příklad dívky, kterou někdo "svedl". 
Když byla svobodná, musí si ji vzít za ženu, a je této povinnosti zproštěn jen v případě, že otec dívky nesouhlasí se sňatkem. Za této situace zaplatí pokutu rodině za způsobenou ostudu. 
Nemilosrdný je soud pro "zkažené" lidi. 
Čarodějnice musí zemřít, odvádí svými kouzly lidi od pravé víry. 
Zrovna tak ten, kdo je "úchylný" a má sexuální styk se zvířetem, je potrestán trestem smrti. 
Na druhou stranu je zdůrazněna péče o potřebné. 
Konvertita, vdova a sirotek vyžadují zvláštní, úzkostlivou péči. 
Je zakázáno je jakkoliv psychicky nebo ekonomicky sužovat a působit jim potíže. 
B-h prohlašuje - jejich bědování uslyším a oplatím tomu, kdo jim ubližoval, že on sám se dostane do podobné situace. 
Je povinnost každého podpořit druhého půjčkou (v případě, že je to v jeho možnostech), a nebrat žádný úrok (vydělávat na cizím nedostatku). 
Do této pasáže je i včleněn požadavek na dodržování kašrutu - oddělení masitého od mléčného, aj. 
Důvod, jaký uvádí verš je ten, že jen tak bude židovský národ posvěcený pro B-ha. 
Pokračuje se zákazem falešné přísahy a vyvarování se "nechat se strhnout" chováním společnosti. 
Jen v dobrých věcech má člověk za povinnost se podřídit většině. 
Když se však společnost uchyluje od správné cesty, je jeho povinností se oddělit a nenechat se jí ovlivnit. 
Rambam (Maimonides) dokonce píše ve svém díle "Mišne Tora", že je povinností člověka se odstěhovat z místa, které je zkažené, a to až do takového extrému, že v případě, že nenajde na celém světě spravedlivou společnost, musí se odstěhovat do pouště a žít sám. 
Neexistuje kompromis se zlem a nelze alibisticky tvrdit, že takový už je svět. 
Zvláštní důraz je věnován na odpor proti úplatkům, které kazí objektivitu soudu. 
A to dokonce i opačným směrem - nepreferovat chudáka, za to, že je chudák (není to žádná zásluha), protože i to narušuje objektivitu soudu. 
To je jeden z velkých problémů dnešních společností, které ve snaze být "ušlechtilé", se často dopouštějí stejného, ne-li horšího bezpráví ve jméně "ubožáků". 
Stalo se nepsaným pravidlem, že ten, kdo je ve špatném sociálním postavení, je automaticky v právu, a dává se mu legitimace k jeho chování.

"Mišenichnas Adar marbim be simcha" - 
"Když začíná měsíc Adar, začínáme se více radovat". 
Tento šabat končí v předvečer Roš Chodeš (Začátek měsíce) Adaru, který je považován za dobrý měsíc pro židovský národ. 
Je to na památku svátku Purim a příběhu s ním spojeným, kdy byla odvrácena hrozba pokusu o vyhlazení Israele, a naopak se stal měsícem požehnání a radosti. 
V době Chrámu bylo ve zvyku na Začátek měsíce vyhlašovat počátek vybírání peněz - tzv. 
"Machacit ha-šekel". 
Každý z Israele měl za povinnost darovat přesně tuto částku (nezávisle na jeho bohatství nebo chudobě), která se pak používala k nákupu společných obětí, a tím se všichni stejnou měrou podíleli na smíření s Hospodinem. 
Říká se, že po příchodu Mesiáše zůstane Purim jediným svátkem, který bude existovat a bude se i nadále slavit.

Šabat šalom 
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/