K verši sidry Noach - tu viděli synové Boží dcery lidi, že byly krásné, a vzali si za ženy, kterékoli si vyvolili (6,2) uvádí Raši, že nebeské bytosti - synové princů a soudců - naplňovaly na Zemi Boží poslání. 
Ibn Ezra a další exegeti doplňují, že Boží synové byli potomky Šeta, zatímco dcery lidské náležely pokolení Kainovu. 
Nebeští poslové si svůj Boží přívlastek zasloužili proto, že Šetovo pokolení si uchovalo Boží pečeť (viz 5,3). 
Přesto se však tomuto rodu nepodařilo zachránit lidstvo před zkázou, protože si nezachovalo svou čistotu. 
Spojilo se s potomky Kaina, kteří dali vzniknout bezbožné civilizaci; jakkoliv dosáhli pokroku v oblasti umění a technických objevů, nalezli svůj konec ve zhoubě potopy. 
Ani potomci Šeta však neunikli smrtícímu ortelu, protože svými sňatky klesli na roveň této zhoubné generace. 
Z důrazu na krásu žen jasně vyplývá, že synové Boží přihlédli jen k jejich vnějšímu, fyzickému aspektu, a nebrali na vědomí ani jejich původ, ani budoucí schopnost důstojně vychovat děti. 
V samotném aktu vyvolení pak Raši vidí důkaz zvrácenosti mužů, kteří si brali i ženy vdané, a domýšlí, že volba rovněž padla i na jiné muže a dobytek, že cizoložství, homosexualita a obcování se zvířaty dovedly lidstvo k zániku. 
Když Bůh viděl, že synové z Božího pokolení se žení, aniž by svým sňatkům přikládali důležitost, předpověděl, že jeho duch, tedy Boží světlo, nebude již s to dlouho ovládat tělesnost lidí, že tomuto světlu hrozí, že se samo "stane masem". 
Podléhání tělesnosti způsobí, že příval smyslových vášní zaplaví síly duchovní - takový je smysl verše i pravil Hospodin: nebude rozhodovat můj duch v člověku navždy, protože on je přece maso; ať trvá jeho věk sto dvacet let (6,3). 
Chaim Luzzatto se zaměřil především na poslední větu citovaného verše. 
Po Adamově pádu, píše, si Bůh přál, aby lidé opět mohli dosáhnout dokonalosti, přitahováni pouze ideálem svatosti, aniž by byli podrobováni novým zákonům. 
Aby měl člověk dostatek času k samostatnému dosažení takového stupně moudrosti, jenž by ho pozvedl k svatosti a umožnil mu znovu nalézt Boha, poskytl Stvořitel lidem velmi dlouhý život. 
Bůh dal lidem lhůtu deseti generací, aby tento ideál uskutečnili. 
Noe mohl být skutečným Spasitelem, který by lidstvu přinesl pochodeň světla a spásy. 
Byl však příliš slabý, aby dotázal zadržet příval nemravnosti, který zachvátil jeho současníky, a nedokázal zabránit katastrofě. 
Po tomto nezdaru "vznešené cesty", vedoucí k dokonalosti prostřednictvím ideálu svatosti, se Bůh rozhodl poučit lidstvo "cestou nízkou". 
Ta zahrnuje četné zákazy a příkazy, jež by měly člověka dovést k mravní dokonalosti. 
Bůh nejprve vyhlásil zákony určené "synům Noa" a poté ustanovení, která tvoří obsah Tory. 
Současně omezil délku lidského života, protože člověk, jehož nadále vedly Boží zákony, již nepotřeboval hledat pravdu sám. 
K dosažení nejvyššího cíle bytí mu mělo stačit 120 let. 
Příklad Mojžíše, jenž ve 120 letech zemřel, dokazuje, že tato lhůta je dostatečná. (Talmudský traktát Chulin 139b na to v našem verši činí narážku, když hebrejské spojení b' šagam, tj. "přesto, vždyť", vykládá právě s odkazem na Mojžíše, neboť numerická hodnota tohoto výrazu se rovná číselné hodnotě jména Moše.) 
Samo číslo 120 představuje na Boží stupnici délku jednoho dne. 
Tento den však může trvat tisíc let (tisíc let je v Tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka - Ž 90,4) a právě dnům tohoto řádu se těšily první generace. 
Avšak tak jako dny mohou být v závislosti na ročním období dlouhé nebo krátké, tak i Boží den může obsahovat pouhých 120 let, přičemž i sám tento údaj je přibližný jako 12 hodin dne, z nichž je část pohlcena nocí. 
Po omezení délky lidského života je den daný člověku "krátký a práce je mnoho", jak praví rabi Tarfon v talmudském traktátu Avot 2,20. 
Nicméně i tento den, jakkoli omezený, stačí k naplnění lidské existence na zemi, jak to zdůrazňuje Raši v komentáři k 5M 7,11. Až se naplní padesátkrát opakované stodvacetiletí lidské existence - v padesátiletém cyklu sedmkrát sedm opakovaného jubilejního roku - svět vstoupí do svého sedmého tisíciletí (traktát Avoda zara 9a), mesiášské éry. 
Toto období naplní v univerzální rovině historický význam jubilejního roku, o němž Tóra říká: 
A posvětíte padesátiletí a vyhlásíte propuštění (na svobodu) v zemi všem jejím obyvatelům (3. M 25,10). 
Nízkost, již lidstvo propadlo, zlomyslnost člověka (6,5) vedla Hospodina k tomu, že litoval, že byl udělal člověka na zemi a rmoutil se v srdci svém (6,6). 
Maimonides naznačuje ve svém Průvodci zbloudilých (1,29), že Bůh neposlal nehodné generaci žádného proroka, ale choval zármutek ve svém srdci tak jako později milosrdenství (viz 8,21), dokud Mojžíšovi neodhalil své nejvnitřnější myšlenky. 
Rav Ami vytvořil podobenství o králi, který své záležitosti vyřizoval prostřednictvím posla. 
Král však utrpěl finanční ztráty. 
Na koho by si měl stěžovat, ne - li na posla (Midraš raba 26)1 Stejně tak Bůh pověřil Zemi, aby zrodila člověka a živila ho. 
Toto poslání však nebylo naplněno, Země se zmocnil úpadek. 
Proto na ni Bůh zatrpkl. Tak je třeba rozumět našemu verši, který doslova neříká zarmoutil se ve svém srdci, nýbrž co se týče jeho srdce. 
Výraz jeho srdce přitom označuje Zemi, neboť ona je to, komu náleží ústřední místo v díle Stvoření. 
Země představuje poklad, jejž Boží láska zahrnula nevídaným bohatstvím a nádherou, poklad umístěný v "srdci stavby vesmíru". 
Toto dílo je předmětem Boží radosti. 
Bůh mu dal své srdce; a cítí se, lidsky řečeno, povinen zříci se předmětu své radosti. 
Tato koncepce svaluje na Zemi - na pozemský vliv na člověka - část odpovědnosti za lidské pochybení. Tak se dá pochopit, proč Tóra dvakrát za sebou opakuje výraz ha-odam ba-arec, doslovně člověk v zemi, nikoliv al ha-arec, na zemi. 
Bůh věděl, že zhouba člověka (způsobená Zemi) se zvětšuje... Bůh litoval, že stvořil člověka vytvořeného ze země. Zmínka o této shovívavé velkodušnosti ospravedlňuje užití Božího jména znázorněného tetragramem (hebrejská písmena jod, he, vav, he), jenž znamená lítost, ve verších oznamujících trest, ačkoli později, až zasáhne nesmiřitelná spravedlnost, bude toto Boží jméno nahrazeno výrazem Elokim, jež vyjadřuje soud.

(Z francouzského originálu Elie Munk - La voix de la Thora, La Genese vybral a přeložil Leo Pavlát) VĚSTNÍK 10/56

/Převzato z www.olam.cz/