Talmudičtí učenci nehodnotí praotce Noa jednoznačně. Noemův příběh začíná sice pochvalně: „Noach byl mužem spravedlivým, dokonalým ve svém věku; s Bohem kráčel Noach“ (1M 6,9), ale Raši nás okamžitě upozorňuje, že „mezi našimi Moudrými jsou tací, kteří tato slova (,ve svém věku‘) vykládají jako chválu (na Noa)...,a jsou i tací, kteří je vykládají jako pohanu.“

Proč pohanu? Proč dodávat tak kladnému hodnocení záporný obsah, proč naznačovat, že Noeho poctivost vyniká jen v po-rovnání s jeho současníky a že kdyby žil v generaci Abrahamově, nikdo by si ho ani nevšiml?

Pražský Maharal vysvětluje, že zatímco Abraham se přel s Bohem kvůli zachování hříšných měst Sodomy a Gomory, zdá se, že Noe, když se dozvěděl, že celý svět zničí potopa, neřekl ani ň. Jako by ho uspokojilo to, že se on a jeho blízcí zachrání v arše. Ve světle skutečnosti, že „země byla zničena, neboť zkazil každý tvor svůj způsob (života) na zemi“ (1M 6,12), se rozhodne zůstat sobeckým izolacionistou, kterého zajímá jen osud jeho samotného. V jeho arše zářilo světlo, které vydával překrásný lustr a které však sloužilo jen k tomu, aby ještě více oddělilo obyvatele korábu od vnějšího světa. Existuje však i druhý výklad Noemovy povahy, který tvrdí, že kdyby byl současníkem Abrahamovým, byl by považován za ještě spravedlivějšího! Podle tohoto názoru trvalo Noemovi 120 let, než postavil archu, a všechen svůj volný čas věnoval tomu, že přesvědčoval lidi na světě, aby zanechali násilí, aby zavedli demokratické, svobodymilovné vlády, jejichž hlavním cílem by byl život v míru. Do archy zabudoval okno, neboť považoval za zásadně důležité, aby jako spravedlivý člověk nepřestal vyhlížet ven a přemlouvat ostatní, aby se řídili kódy mravného chování.

Potopa opadla, Noe vychází z archy a zasazuje vinnou révu. Ale kde vzal semínka hroznů? V midraši znovu nacházíme dva různé názory a každý z nich reflektuje odlišný pohled na Noeho charakter. Podle jednoho výkladu učinil Noe smlouvu se Satanem, který mu poskytl žádané semínko. To je Noe izolacionista, který dovoluje, aby zlo zůstalo u moci.

Podle druhé interpretace je Noe spravedlivý, který získává stoupence pro novou víru, který nikdy nevzdává svůj zájem o lidstvo. I po 120 letech neplodného kázání o důležitosti sedmi noachických zákonů morálky, o principu „nezabiješ“,  který doléhal jen k hluchým uším, se Noe nevzdal. Ano, Bůh mu přikazuje, aby vstoupil do archy, doslova ho donutí, aby tak učinil, když voda začíná stoupat(1M 7,7 Raši ad loc), ale Noe cítí, že s sebou musí vzít semena dvou druhů ovoce, hroznů a fíků, přičemž víno je symbolem svobody (vzpomeňme na pesachové poháry s vínem, jež znamenají biblické vyjádření vykoupení) a oboje ovoce roste v Zemi izraelské.

Nachmanides říká, že Země izraelská byla jediným místem na světě, kde se nikdy nezapomnělo na etický monoteismus, Boží stvoření člověka ke svému obrazu, a proto že potopa Izrael nikdy nezasáhla. Připomeňme si, že když se Abraham vrátil z boje, poté, co zachránil Lota a celou svobodnou civilizaci z rukou čtyř zlovolných národů (1M 14,18–21), uvítal ho Malkísedek, jeruzalémský král, a ve jménu Božím dal Abrahamovi chléb a víno.

Noe přináší semena těchto dvou druhů ovoce, aby budoucím generacím připomněl, aby nikdy nepřestaly bojovat proti nespravedlnosti a násilí. Rašiho výklad, v němž se klade důraz právě na hrozny a fíky, lze zdůvodnit ještě Micheášovým proroctvím. Podle něj na konci dnů, kdy svět přijme Boží morálku vyzařující ze Sionu a Jeruzaléma, „každý bude bydlit pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.“ (Micheáš 4,4)

(Z komentářů rabiho Šlomo Riskina vybrala a přeložila A. Marxová.)