Poslední paraša knihy Šemot završuje vše, čeho bylo dosaženo od počátečních slov
„Toto jsou jména…“. Účelem egyptského exilu bylo přetvořit Izraelity v národ, který jednoho dne bude moci stanout před Hospodinem a obdržet Jeho Tóru. Tak se i stalo a nyní národ vybudoval místo k přebývání B-ha v tomto světě, aby se bytosti stvořené sjednotily se svým Tvůrcem.

Miškan byl vybudován z fyzických materiálů, s péčí o každý detail- o každý duchovní detail. Egyptská společnost byla velmi materialistická a snažila se Izraelity odvrátit od věrnosti B-hu jejich zotročením, duchovně je otupit. Jak říká midraš, byla v tom úspěšná, národ se duchovně propadl tak hluboko, že byl jen jediný stupeň od duchovního zániku, a cesta zpět
až k vybudování miškanu znamenala vystoupat mnoho stupňů vzhůru k duchovní vnímavosti a blízkosti B-hu. Záleželo na každém detailu: každá maličkost totiž ukáže, jaký vztah máme
k tomu, co děláme a jak si vážíme toho, komu je to určeno- a způsob, jak dáváme, může být někdy důležitější než to, co dáváme, protože právě ten ukazuje druhým, jak málo či mnoho nám na nich záleží.

Z toho, jak se stavíme k detailům židovského života, vyjádřeného učením halachy a konáním micvot, se pozná, jaký vztah máme k B-hu. Halacha je svou „technickou“ povahou méně atraktivní než filosofie, ale učit se ji a jednat podle ní, to jsou stavební kameny, jimiž se vztah k B-hu buduje.

Jen málo halachot je v psané Tóře zaznamenáno do všech podrobností - např. je micva jíst košer, ale psaná Tóra říká jen málo o tom, co je košer jídlo; příkaz nejíst trejfe zvířata je pouze jedním aspektem této micvy. Je také micva navlékat si tefilin, ale psaná Tóra neříká,
co jsou tefilin- všechny detaily jsou v ústní Tóře, již B-h také dal Mošemu na Sinaji.
Bez Ústního zákona jsou micvot v Tóře nesrozumitelné a nelze je správně pochopit.

Jedinou micvou, kterou Tóra uvádí podrobně, je budování svatyně- miškanu. Je opravdu tak důležité, aby to každý Žid věděl? Copak se učí každý Žid pravidla šchity, musí každý vědět, jak zhotovit tefilin? Proč by tedy měl každý vědět, jak vybudovat miškan, když svatyni zhotovili a sestavili odborně zdatní řemeslníci a umělci, ne celý národ. Jistě, čím víc člověk zná z Tóry, tím více porozumí životu a oceňuje ho. Avšak lze jíst košer, i když neví přesně, jak se provádí šchita a lze navlékat tefilin, i když je pouze koupil u důvěryhodného, bohabojného obchodníka.

Budování miškanu je však jedinečná micva: B-h nám jí říká, že přebývá jen tam, kde se věnuje péče každému detailu- a to je věc, kterou musí vědět každý Žid, jestli si chce vybudovat vlastní život (který lze přirovnat k osobní svatyni) tak, aby v něm přebývala B-ží přítomnost. Znamená to např. vědět, jak vysoko a v jakém úhlu připevnit mezuzu na veřej, nebo znát správný postup vysolování masa- to musí vědět opravdu každý, aby to mohl uplatnit ve své domácnosti. Na opačném konci rozpětí je znalost jemných odstínů halachy
a toho, jak se halachot dotkne změna okolností.

„Moře“ Talmudu není totéž co „hora“ Zákona- ta je základnou většiny halachických pravidel; důležité je však vtělit vše do podrobností každodenního života ve službě B-hu. Talmud se zabývá právě těmito detaily. Studováním, pochopením a konáním Ústního zákona dokazujeme, jak nám záleží na B-hu a Jeho Tóře.

V paraše Pekudej Moše rekapituluje, dělá přehled materiálu a práce vykonané na miškanu.
A přece tu zaznívá temný tón. Paraša začíná veršem „Toto jsou povolaní
k miškanu - k miškanu svědectví“. Proč se tu dvakrát opakuje slovo miškan? Midraš říká,
že „miškan“ je příbuzné s „maškon- vedlejší, souběžný, paralelní“; verš tedy odkazuje k prvnímu i druhému Chrámu, jež B-h oba Izraeli vzal kvůli jeho hříchům. Proč ale Moše hned na počátku existence svatyně dělá narážku na budoucí zkázu a vnáší vážnost
do všeobecné radosti? Je to varování židovskému národu, že ani největší dary nejsou jednou provždy. Prorok Joel říká (2:13): „Roztrhněte svá srdce, ne oděv“. Moudří vysvětlují, že to znamená „roztrhnete-li svá srdce, nebudete muset trhat svůj šat“ a chasidský rabín to ilustruje příběhem: U polských hranic žila banda pašeráků, kteří usilovně přemýšleli, jak nejlépe dostat zboží přes hranice, až si všimli, že celníci nikdy neprohlížejí pohřební průvod. Dali tedy zboží do rakve a s hlasitým nářkem je pronesli. Ale postupně, když to udělali vícekrát, už si nedávali práci s naříkáním a jednou se projevovali tak bujaře, že veselý pohřeb vzbudil podezření celníků. Objevili pašované zboží v rakvi a vůdce bandy stanul před soudem.
Celý v slzách úpěl: Smilování, mám rodinu! A soudce řekl: Ty hlupáku, proč brečíš tady? Kdybys brečel na hranici, teď ses mohl smát. Ale tam ses smál, tak teď musíš truchlit.

Moše jemněji sděluje národu totéž. Dodnes si to připomínáme při svatebním obřadu - ženich rozbije pohár pod chupou a připomene tak sobě, nevěstě i všem přítomným: važ si toho, co máš a opatruj to dobře, protože bez péče nic není navždy.

Účelem miškanu bylo vytvořit prostředí, v němž se Židé přiblíží více k B-hu. Miškan byl jeden způsob prožitku B-ha, šabat je další zkušenost, jiného rozměru. Budováním miškanu se národ přiblížil k prožitku B-ha, šabat je již samotný prožitek- proto bylo nesmyslné pokračovat v práci na miškanu o šabatu.

Viděno v tomto světle ukazuje naše radost ze šabatu, jaký vztah máme ke své duši. Snad proto se v Talmudu říká, že každého, kdo se o erev šabat modlí „Vajchulu hašamajim - A B-h dokončil“, navštíví dva andělé a vloží své ruce do jeho se slovy „Tvá ničemnost bude zrušena, tvůj prohřešek smířen“. Samo slovo šabat (šin-bet-tav) je akronym slov šabat bo tšuva - šabat přivádí tšuvu, tj. šabat zachovávaný s láskou a nadšením sjednocuje člověka s jeho duší,
což je základ pro tšuvu. Není divu, že Talmud uzavírá: Kdyby židovský národ zachovával jen dva šabaty po sobě, přijde vykoupení okamžitě.

Také je řečeno „Každý, kdo říká Vajchulu o erev šabat, jakoby byl B-žím partnerem při Stvoření.“, tj. kdo svým zachováváním šabatu dosvědčuje, že B-h je Tvůrce světa, jeho Vládce a Živitel, ten naplňuje účel Stvoření= aby člověk užitím svého intelektu a svobodné vůle odhalil existenci B-ha všem. Jestliže to nedělá, jakoby Stvoření nebylo. Šabat je tedy naplněním smyslu Stvoření; je řečeno „poslední byl stvořen, za první musí být považován“. Dosvědčují-li Židé jednou týdně, že B-h je Tvůrce, stávají se partnery B-ha: přivádějí Stvoření do skutečné existence. Snad i proto je v Talmudu povzdech: „Kdyby židovský národ zachovával řádně první šabat (= v poušti, po rozdělení moře), žádný národ by nad ním nezískal nadvládu, avšak Tóra říká: „někteří vyšli sedmého dne, aby sbírali“ (viz 16:27) a pak „přitáhl Amalek“.

Všichni víme, co námahy dá příprava na šabat. Avšak výrok zdůrazňuje: „kdo se namáhá
před šabatem, bude jíst o šabatu, ale kdo se nenamáhá před šabatem, z čeho bude jíst?“ Netýká se to jen fyzického jídla, ale i duchovní stránky. Vše, co děláme o šabatu a pro šabat, nabývá hlubšího rozměru. Šabat i Tóra jsou nazývány Stromem života, jsou ztělesněním základních principů židovské víry.

Když Moše poprvé sdělil Izraelitům, že B-h je vysvobodí, namítali, že je to nemožné bez velkých zázraků a ty se dějí jen tomu, kdo je jich hoden. Ale Moše odpověděl, že jestliže B-h tak rozhodl, udělá to bez ohledu na to, zda jsou k tomu připraveni- a víme z Tóry, že každá další egyptská rána duchovně pozvedala Izraelity, připravujíc je tak na Exodus.

Miškan představoval nejen „příbytek“ B-ží přítomnosti na tomto světě, ale i bránu do jiné roviny bytí, vysoko nad profánní skutečností fyzického světa a blíž k duchovnímu vrcholu vykoupení.

Co se učíme z knihy Šemot? Začíná zotročením Izraelitů, pokračuje jejich zázračným vysvobozením a končí přehledem vykonaných prací na miškanu. Podívejme se na konec megilat Ester (kterou budeme zanedlouho o svátku Purim číst). Hamanův pád způsobila B-ží prozřetelnost. Máme oslavit zázrak, který se stal; ale až budeme pít z radosti nad zázračným obratem v poslední chvíli, nesmíme zapomínat na střízlivou realitu, kde se stále dějí zlé věci
a za rohem číhají nové pohromy.

Je to tak i v naší paraše, jíž kniha Šemot končí. Končí na vrcholu- miškan byl dokončen, oblak slávy sestoupil na dílo národa a svatyni naplnila B-ží přítomnost. Ale brzy nato,
při slavnostní inauguraci miškanu (jak budeme číst v 3M), zemřou Aharonovi synové Nadav
a Abihu, později národ vyšle zvědy a události po jejich návratu prodlouží národu putování pouští o dalších 38 let; a i sám Moše ztratí právo vstoupit do země zaslíbené. Celá kniha Šemot dává poselství: B-h existuje a ovlivňuje naše osudy, ba když je to nutné, obrátí dějiny vzhůru nohama, aby nás zachránil před světem (a před námi samými). Definitivní vykoupení však dosud nepřišlo a realita nedopadá na naše životy tak, jak si to my plánujeme. Oslavujme zázraky, ale využijme každou příležitost a každý okamžik, abychom zabránili pohromě.

Po dokončení miškanu Moše prohlédl celé dílo a „požehnal jim“. Raši vysvětluje, že Moše řekl „Ať B-h spočine svou přítomností na vaší práci“. Židé poprvé od Exodu vykonávali se zručností a dovedností odborné řemeslné a umělecké činnosti; Moše věděl, že jim výsledek přináší vnitřní uspokojení, ale od toho je jen krůček k pocitu, že pouze jejich dovedností, zručností a umem vznikla svatyně. Proto jim požehnal slovy, která je vyvedla z možného omylu: „Ať B-h spočine svou přítomností na vaší práci“- B-h je nezbytnou součástí úspěchu.

Tóra v souvislosti s budováním miškanu stále znovu, o každém detailu opakuje „jak to B-h přikázal Mošemu“. Proč? Učíme se z toho, že když si ukládáme do paměti rozměry svatyně, podrobnosti o tvaru menory, různých drahokamech vsazených do chošen mišpat, ukládáme si zároveň do mysli i to, že každý detail je důležitý, ani na jeden se nesmí zapomenout: všechno má být přesně tak, jak B-h přikázal Mošemu. Od uznání existence B-ha dojdeme k poznání Jeho příkazů a uvědomění naší svobodné vůle. Musíme rozhodovat, co uděláme: budeme jednat podle B-žích příkazů, anebo budeme Jeho vůli ignorovat?

Co si vybereme, to je ovlivněno našimi vlastnostmi, sociálním a rodinným prostředím, formálním i neformálním vzděláním. Vyrůstáme-li v bohabojném prostředí, jednáme podle
B-žích příkazů nejdříve jen napodobením - rodiče se modlí, my taky, oni zachovávají tradice, my taky. Postupně výchova, vzdělání, rozumové a citové zrání zapojí i naše srdce a co začalo napodobením, změní se v náboženskou odpovědnost, přemostíme mezeru mezi úmyslem
a konáním, jednáme v souladu se svým myšlením a cítěním, a naše jednání opět posiluje mysl i cit.

Iz 6:3 říká „Celá země je plná Jeho slávy“. B-h nemá žádné fyzické vlastnosti, je ničím neomezený, vesmír je tedy plný jeho přítomnosti, prostupující vše fyzické. To, co ve světě nemá svobodnou vůli, nemá jinou možnost, než odrážet B-ží záměr, ale člověk se svou svobodnou vůlí má možnost volby, zda jednat podle B-ží vůle, nebo ne. Člověk je „v B-žím obrazu“; jestliže si zvolí neposlouchat B-ží příkazy, pokřiví obraz B-ží a spolu s tím se mu vzdaluje i B-ží ochrana a dobrota, B-h „skryje Svou tvář“. Kdykoli, v každém okamžiku se však můžeme s B-ží vůlí znovu sjednotit, jak říká verš Ž: B-h je nablízku všem, kdo ho opravdově volají (145:18).

Letos je o šabatu, kdy se čte paraša Pekudej, roš chodeš adar šeni. Již dříve bylo zmíněno, že příkaz osvětit nový měsíc byl první micvou, jež byla dána národu jako celku, i jaký význam má. Při mnoha příležitostech říkáme požehnání Šehechejanu- Jenž nám dal dožít se, většina také říká Birkat ha-mazon – požehnání po jídle. Ale nemáme B-hu děkovat za každý okamžik života? Každá další chvíle života je další příležitostí zasloužit si větší odměnu ve světě, který přijde. Posvěcení nového měsíce nás upozorňuje, abychom měli na paměti, že každý okamžik se počítá, každý může být proměněn v duchovní odměnu. Jecer hara se neustále snaží vsugerovat nám, že na plnění povinností je dost času. Je to mylný dojem, protože
i kdybychom žili dalších 80 let, budou nám chybět ty promarněné příležitosti.
Svoboda pohledem Tóry znamená brát vážně svůj život i svou odpovědnost, a to znamená chápat, že každý okamžik má svůj duchovní potenciál a zhodnotit jej, tj. chtít jednat morálně a opravdu tak jednat. Pak budeme moci - jako měsíc – duchovně růst a obnovovat se.

/Převzato z www.olam.cz/