Čtvrt roku před Velkými svátky sidra Pinchas připomíná oběti spjaté s Roš ha-šana - Novým rokem.
První den sedmého měsíce má být podle Tóry (4M 29,1) bohoslužebné shromážděni.
Nebudete vykonávat žádnou práci, praví Písmo.
Bude to pro vás den troubeni.
Spojení Den troubení (Jom teruá) je jedním z označení Nového roku jako Dne soudu, neboť mezi třemi různými zvuky šofaru je to právě terua, jež představuje din neboli soud.
Zvuk terua je však vždy rámován zvuky tekia, jež znějí před ním a po něm.
Din - Soud - se tak nikdy neobjevuje sám, ale je vložen mezi tóny, které zosobňují mír, jásot a vítězství.
Kniha Zohar praví, že jestliže se Roš ha-šana slaví dva dny nejen v diaspoře, ale i v Zemi Izraele, je tomu tak proto, že první den je zasvěcen tvrdému, striktnímu soudu (Jom din kase), zatímco na druhý den připadající din rafe je výrazem umírněného soudu.
Tyto dvě charakteristiky odpovídají naší představě Boží spravedlnosti.
První den Nového roku se vystavujeme zkoušce v absolutním smyslu, avšak druhého dne tak činíme se zřetelem k zmírňujícím okolnostem, které můžeme uvést.
Boží spravedlnost se tak naplňuje ve spojení s Hospodinovou vůlí po míru a harmonii.
To je ostatně i tajemství našeho terua - troubení na šofar během novoroční bohoslužby.
Podle Zoharu je tento zvuk vždy tajemný, a proto mu dáváme zaznít ve dvojím smyslu -vzdechu a vzlyku.
Moudří Izraele v Babylóně tak činí kvůli pochybám a my ostatní, sídlící v Zemi Izraele, si tak počínáme proto, že víme, že dva zvuky odpovídají halaše.
Moudří Babylónu (Židé v galutu, ve vyhnanství) tak troubí terua proto, že jsou sklíčeni vyhnanstvím a jeho útrapami.
Ve stejném smyslu však zní i terua moudrých Země Izraele, neboť ti se obávají přísnosti Božího soudu, který se nad nimi vznáší.

Ve druhém verši námi zkoumaného textu se mezi zvířaty určenými k zápalné oběti na Nový rok objevuje i beran.
Podle některých vykladačů je to narážka na obětování Izáka praotcem Abrahámem, k němuž mělo dojít právě na Nový rok.
Talmudský traktát Roš ha-šana (16a) soudí, že Písmem zmiňovaný beran obětovaný místo Izáka má přirozený vztah k šofaru (beranímu rohu).
Tóra uvádí, že poté, co Boží posel zastavil Abrahámovu obětující ruku, Abrahám se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který svými rohy uvízl v houští (1M 22,13).
Podle midraše Tanchuma z věty vyplývá, že Abrahámův pohled nepadl na berana náhodou; praotec zvedl oči a rozhlédl se kolem sebe, aby hledal a nalezl oběť, kterou by mohl nabídnout Hospodinu.
Podle interpretace uvedeného verše: Abrahám řekl Hospodinu: Nemohu sestoupit z hory, aniž bych přinesl oběť (Šlach 14).
Chceme-li pochopit, proč se praotec rozhodl hledat oběť náhradou za svého syna Izáka, můžeme předpokládat, že jak Abrahám, tak Izák se cítili vinni kvůli hříchu, kterého se dopustili nevědomky či omylem.
Podle Božího zákona lze však i taková přestoupení postihnout.
Proto se Abrahám domníval, že i když se Bůh zřekl Izákovy oběti, hřích tím nebyl odčiněn.
Abrahám usoudil, že člověk, jemuž se dostalo daru života, musí "vykoupit svou osobu" obětováním zástupného daru nebo oběti.
Podobnou ideu můžeme nalézt v knize Job (33, 22-25).
Možnost obětovat zvíře za hřích člověka vyvozuje judaismus z obecné koncepce kolektivní odpovědnosti stvoření.
Zvíře sice může být povoláno, aby trpělo za člověka, ale stejně tak se může těšit ze svých předností; tak tomu bylo, když Noe během potopy zachránil ve své arše zvířatům život.
Zákonem daná možnost "vykoupit vlastní osobu" darem či obětováním byla člověku dána Boží milostí v samém stvoření.
Pro svou zásadní důležitost byla svým způsobem včleněna do stvořitelského díla v okamžiku, kdy se s jeho završením počíná historie lidstva.
Právě to chtějí moudří Talmudu vyjádřit, když v traktátu Avot (5,9) praví, že beran, který svými rohy uvízl v houští, byl stvořen za soumraku posledního dne stvořeni.
Podle Pirke de rabi Eliezer se beran zachytil přímo na místě budoucí svatyně, jež je dokonalým ztělesněním ideje pokání a odčinění viny.
V hebrejském textu se navíc doslova píše o ajil achar -jiném beranovi.
Jeho funkcí tedy bylo nahrazovat, zaujímat místo.
Beran byl "jiným" Izákem, který měl být obětován.
Toto acher - jiný se nadále mělo stát ústředním pojmem kultu obětí, jehož vůdčí ideou je myšlenka vykoupení.
Rabi Juda uvedl, že později, až Izrael nevyprostitelně uvízne ve svých hříších, jiný roh mu poskytne pomoc a vyprostí ho z bezvýchodné situace (Midraš raba 56).
Tento "beraní roh" pomoci je šofar.
Každý rok na Roš ha-šana zní šofar na paměť akeda ("obětování" - hebrejsky doslova "svázání" Izáka), k níž mělo podle tradice dojít právě v novoroční den.
(Podle některých učenců se událost nicméně odehrála až na Jom kipur).
Ve světle výše uvedených závěrů je zřejmá výjimečná důležitost přičítaná troubení na šofar.
Zvuk šofaru připomíná, že Bůh ve své milosti přijímá obět viníka zasvěceného smrti jako "vykoupení jeho osoby".
Trubte přede mnou na šofar, pravil Hospodin, a já si pro vaše dobro připomenu obět Izáka (Talmud, traktát Roš ha-šana 16a).
Šofar však též připomíná, že ze skutku akeda vyvěrají největší ctnosti Izraele.
Bezmezná oddanost Boží službě, víra v příchod Mesiáše, duševní síla být poslušen Zákona, neúnavný boj za Boží slávu, posvátné nadšení lásky k Bohu, vytvářející nesmrtelné hymny - takové jsou vlastnosti, jež Izrael zdědil po svých předcích zásluhou zkoušek, jež dokázali překonat.
Podle podobenství rabiho Eliezera pět orgánů a částí posvátného berana, z nichž žádný díl nebyl ztracen, stojí v základu pěti ctností: popel z berana tvoří základ oltáře chrámu; pravý roh bude sloužit k ohlášení mesiášského vykoupení; levý roh byl šofar, jenž zněl při Zjevení na hoře Sinaj; kůže berana byla užita pro opasek proroka Eliáše, bdělého strážce Pánovy slávy; konečně šlachy berana posloužily k zhotovení deseti strun harfy tvůrce žalmů, krále Davida.
Nesmírný, setrvalý vliv Abrahámovy zkoušky na duchovní, mravní a náboženské kvality jeho potomků se tak vyjevuje ve svém historickém dosahu.
Proto si v Den soudu nesčetněkrát připomínáme akedu jako nevyčerpatelný zdroj naší mravní síly.
K ustavení 4M, aby společenství Izraele připravilo kromě berana i býka a sedm ovcí jako zápalnou oběť na Nový rok (29,2), Baal ha-turim poznamenává, že obecně se v obětní pasáži užívá výrazu ve-hikravtem -budete obětovat, zatímco v našem verši se objevuje tvar ve-asitem - učiníte (připravíte).
Tím nám chce Tóra říci: Čiňte pokání (svými činy) a to vám bude přičteno, jako byste obětovali, a tak se stali novým stvořením.
Zohar popisuje, jak je Hospodin obklopen na Roš ha-šana andělským tribunálem, který obviňuje a hájí.
Je na člověku, aby před Stvořitelem blíže určil a přiznal všechny své hříchy, neboť v takovém případě proti člověku nepovstane žalobce ani nebude potřebovat obhájce; sám Bůh vystoupí ve prospěch hříšníka.
Tak řekl král David (dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu - Ž 43,1) a Šalomoun ho následoval. David též pravil: Svůj hřích jsem před Tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti."
A ty jsi (ze mne) sňal nepravost, hřích můj (Ž 32,5).

(Z francouzského originálu Elie Munk: La voix de la Thora - La Genese, Les Nombres vybral a přeložil Leo Pavlát.)
Převzato z Roš chodeš 7/96

/Převzato z www.olam.cz/