Tento týden začínáme číst druhou knihu Mojžíšovu - Šemot. 
Paraša začíná tím, že nám vyjmenovává celý Jakovův rod - 70 duší, z kterých se později vytvořil v Egyptě židovský národ. 
Poté, co zemřelo celé první pokolení (bratři Josefovi) přichází ke změně chování Egypťanů vůči rodině Jakova. 
Je psáno - "A povstal nový král v Egyptě, který neznal Josefa". 
Naši Moudří zastávají různé názory v tom, co je myšleno tímto "novým králem". 
Jsou tací, kteří říkají, že to byl skutečně zcela nový král, druzí tvrdí, že to byl ten samý, jen se začal chovat nově - nepřátelsky. 
Každopádně verš nelze pochopit tak, jak je psán - "...neznal Josefa", protože to je nemožné. 
Josef vládnul v Egyptě 80 let a zcela změnil celou strukturu země, centralizoval vládu a majetek do rukou Faraona, tudíž je nemožné, aby pokolení, které přišlo po něm, vůbec nevědělo o jeho existenci. 
Je tím myšleno něco jiného - Egypt nechtěl znát hebrejce. 
Proč? Následující verš vysvětluje - "synové Israele jsou početnější a silnější než my". 
Což sice nebyla objektivní pravda - rodina Jakova byla jen malým procentem celkové populace a netvořili žádnou vojenskou sílu, ale přesto, pro tyto první antisemity v historii, fakt, že se židé začali množit a nabývat na síle, stačilo k tomu, aby zahájili celou sérii opatření proti tomuto vznikajícímu národu. 
Nový král nařizuje pro židy nucené práce a je si jistý, že toto ztížení životních podmínek způsobí, že nebude pokračovat množení národa. 
Verše však vypovídají o pravém opaku - "tak, jak ho trápili, tím více se rozmnožoval a rozšiřoval". 
Midraše dojemně líčí s jakou obětavostí se chovaly ženy v těchto těžkých chvílích. 
Jelikož se muži nemohli vrátit ze své práce na polích a jiných místech, ženy jim navařily a přišly za nimi na pole. 
Nasytily je, umyly a "svedly je", aby pokračovaly jejich rody. 
Také B-h "přiložil ruku k dílu" a ženám se rodila šesterčata. 
Zajímavá je i "schizofrenie" nového krále. 
Vykladači říkají, že důvod k těmto represím bylo, aby je "vyštval" z Egypta. 
A přitom později, když Izraelci chtěli vyjít ze země, bránili se tomu Egypťané všemi silami. I to je jedno z pravidel antisemitů. 
Známe z historie bezpočet případů, kdy se různé národy snažili vyhnat židy z jejich území, a když pak chtěli odejít, najednou se před nimi zavřely hranice. 
V tomto krátkém vyprávění jsou obsaženy všechny základní prvky antisemitského chování. 
Na jedné straně využívání židovského potenciálu k prospěchu okolní společnosti (Josef), naproti tomu zuřivá snaha regulace síly židovského národa. 
Bezdůvodná nenávist a touha se jich zbavit, na druhou stranu panická hrůza, když chtějí odejít a snaha zabránit tomu. 
A tento model se v průběhu celé historie stále vrací a opakuje. 
Národy přichází, národy odchází a ona podivná schizofrenie zůstává. 
Dá se to nějak pochopit? 
Částečné vysvětlení je možná ona zvláštnost a oddělenost židovského národa od ostatních, ale právě v našem příběhu vidíme, že ještě předtím, než se stal židovský národ "vyvoleným", již existovala tato nepochopitelná nenávist. 
Vysvětlení tohoto úkazu bude, pravděpodobně, více duchovní, abstraktní. 
V momentě, kdy se B-h rozhodl o vyvolení rodu Abrahamova, aktivizovaly se tím ve světě i opačné, špatné síly ("sitra achra"). 
Král - Faraon přitvrzuje své represe, a dalším krokem je snaha zabít všechny nově narozené židovské syny při porodu. 
Naši Moudří na to říkají, že přes svou silnou nenávist si nepromyslel dobře, co dělá. Bylo by mnohem účinnější, kdyby nařídil zabít všechny dcery, a tím by zabránil mnohem lépe rozmnožování židovského národa. 
Porodní báby však neposlechly tento příkaz, a tak se Faraon rozhoduje k ještě ráznějšímu řešení. 
Vydává zákon, že každý (včetně Egypťanů!) musí nově narozeného syna hodit do Nilu. 
Jeho čarodějové mu totiž řekli, že se narodí vysvoboditel židovskému národu a voda je to, co ho může zahubit (Moše později skutečně zemřel kvůli hříchu s vodou). 
Tora nám nyní vypráví příběh o narození Mošeho. 
Jeho otec Amram, poté co byl vydán tento krutý zákon, se rozhodl odloučit od ženy - proč plodit syny, které pak musí zabít? Přišla za ním jeho malá dcerka (Miriam) a řekla mu - 
"Jsi horší než Faraon. On nařídil zabít jen syny, Ty ses však rozhodl zabít jak syny, tak dcery". 
Když to Amram uslyšel, vzal zpět svou ženu a narodil se jim syn - Moše. 
Naši Moudří říkají, že se narodil v šestém měsíci a díky tomu se mu podařilo uniknout pozornosti slídilů. 
Matka si ho nechala 3 měsíce u sebe, aby se posilnil a pak ho poslala v truhlici po vodě. 
Našla ho dcera Faraona a vzala si ho k sobě, a jelikož nenašla mezi Egypťankami kojnou, vzala si nakonec jako kojnou matku Mošeho (aniž to věděla). 
Ta ho pak kojila a ještě dostala plat! 
Co se z tohoto příběhu můžeme učit? 
B-ží cesty jsou vždy dokonalejší a moudřejší, než ten nejchytřejší antisemita. 
Jeho vůle se nakonec ve světě vždy prosadí a nikdo tomu nemůže zabránit. 
Faraon, který si kvůli strachu z Mošeho vybil svoje vlastní lidi, ho nakonec vychovával ve svém paláci, jako svého syna.

"Vajifen ko vacho vajar ki ejn iš vajach et ha-micri" 
- "A podíval se tam a tam a viděl, že tam není muž, a zabil Egypťana". 
Moše, přestože vyrůstal v domě Faraona, se ve chvíli pravdy ukázal jako hebrejec. 
Viděl, že je nespravedlivě bit jeden z jeho lidu a okamžitě učinil jasné rozhodnutí. 
V Midraších se vypráví, že Moše věděl o tom, co předcházelo střetnutí těchto dvou mužů. 
Egypťan vzal hebrejci násilím jeho ženu, a protože se o tom její muž dozvěděl, chtěl ho Egypťan zabít. 
Další věc, kterou nám vysvětlují Midraše je, proč se ve verši píše - "ko vacho" - "tam a tam". 
Moše se podíval prorockým zrakem na život tohoto Egypťana - z jakých předků vyšel a jací potomci z něj vyjdou. 
Když viděl, že ani v minulosti, ani v budoucnosti není v jeho rodině jediný spravedlivý člověk (a tudíž nemá žádné zásluhy), rozhodl se ho zabít. 
Po tomto činu byl však nucen uprchnout před Faraonem z Egypta. 
Tím, že odhalil svou pravou, židovskou identitu, dostal se do nebezpečí života. 
Po svém útěku přichází do Midjanu, kde odpočívá u studny. 
Přichází tam sedm dcer midjánského kněze Jitra, aby napojily stádo jejich otce. 
Dochází ke konfliktu s ostatními pastýři a Moše se opět okamžitě staví na stranu utlačovaného, přemůže pastýře a pomáhá jim napojit stádo. 
Vidíme od samého začátku u Mošeho vlastnosti, které musí mít dobrý vůdce. 
Vidí a cítí křivdy, které se kolem dějí, dobře chápe kořen problému a má v sobě odvahu jednat a postavit se na správnou stranu. 
To vše jsou nezbytné předpoklady pro dobrého vůdce - citlivost pro druhé, síla vzít na sebe zodpovědnost, rozhodnost v jednání. 
Kněz Jitro okamžitě rozpoznává tyto kvality u Mošeho a takřka mu "vnucuje" svou dceru za ženu. 
V průběhu let se jim rodí 2 synové - Geršom a Eliezer. 
Moše se stává pastýřem stád svého tchána. 
Povolání pastýře je pravděpodobně předurčeno k tomu, aby při něm lidé dosáhli vysoké duchovní úrovně. 
Člověk má hodně času na přemýšlení a rozjímání, a přitom se musí umět správně zachovat v různých kritických situacích - povětrnostní podmínky, vnější nebezpečí, starost o stádo, atd. Ne náhodou byli všichni velikáni v židovství pastevci - Abraham, Jicchak, Jakov, Moše, David. 
Mezitím byly podmínky v Egyptě pro židovský národ ještě těžší, až se staly zcela nesnesitelnými. 
B-h se rozhoduje, že přišla chvíle vysvobození. 
Je třeba člověka, který bude schopen realizovat poslání - stát se vůdcem národa. 
Moše má na svých poutích pouští se stády B-ží zjevení v hořícím keři. 
On je tím vyvoleným a B-h mu nařizuje, aby se navrátil a pomohl svému lidu. 
Je zajímavé, jak dlouho se Moše brání a nechce na sebe tento úkol přijmout. 
Později je v Toře psáno - "Moše byl nejpokornější ze všech lidí (na světě)". 
Pokora je nezbytná k tomu, aby byl člověk dobrým vůdcem. 
Tím, že se necítí důležitý, rozhodnutí, která dělá, jsou objektivní a ne založená na pocitu vlastní důležitosti.

"Pakod pakadeti etchem…ve šamu be kolecha" 
- "Navštívil jsem (věděl jsem) vás…a poslechnou Tvého hlasu". 
B-h ukazuje ve své disputaci s Mošem závažnost Svého rozhodnutí vyvést Israel z Egypta. 
Proto, že se slovo "pakad" - opakuje dvakrát, není myšleno jen jako přání, ale je myšleno jako pevná vůle a rozhodnutí realizovat úmysl. 
Moše, který pochopil sílu tohoto rozhodnutí, se zcela ztotožnil s touto vůlí, a tak ho i prezentoval, po svém návratu do Egypta, i celému národu. 
Jen člověk, který je stoprocentně rozhodnutý o správnosti své cesty, může oslovit a přesvědčit ostatní. 
Lidé vždy budou následovat jen toho, nebo jen tu myšlenku, z které budou cítit ono oddání pro věc, a jen to je přesvědčí, aby se i oni stali součástí této myšlenky a snažili se ji prosadit. 
Když viděli židé v Izraeli u Mošeho jeho absolutní oddanost pro myšlenku vysvobození národa, uvěřili mu a byli ho ochotni následovat, přestože to sebou přinášelo nemalé oběti a nebezpečí. 
Po počátečním pochybování viděli, že Moše je neoblomně přesvědčen o svém poselství a pochopili, že ho B-h skutečně poslal, a že přišla chvíle jejich vykoupení. 
Vše je možné v případě, že si je člověk stoprocentně jistý věcí, za kterou bojuje.

"..kichvad pe u chvad lašon anochi" - "..neboť jsem těžkých úst a těžkého jazyka". 
Jeden z argumentů, které dává Moše ve své disputaci s B-hem, je ten, že není schopen hovořit. 
Naskýtá se otázka - proč to říká touto zdvojenou formou? 
Někteří z vykladačů vysvětlují, že měl dva různé druhy problému. 
První, když říká - "těžkých úst" - myslí tím svoji fyzickou vadu, která mu neumožňuje zřetelně hovořit. 
Kde přišel Moše k této vadě? 
Midraše vypráví příběh, že v době, kdy byl malý chlapeček, projevoval nadměrnou inteligenci, až do té míry, že se Faraon začal obávat o svůj trůn. 
Poradili mu, aby chlapce vyzkoušel. 
Dal do jedné misky zlato (symbol vlády) a do druhé řeřavé uhlíky. 
Jestli chlapec sáhne po zlatu, je to znamení jeho ambicí k vládnutí, a musí ho zabít. 
Moše chtěl vzít zlato, ale přišel anděl a přesunul mu ruku do uhlíků, které si pak Moše strčil do úst a spálil se. 
Z toho vznikla jeho vada řeči. 
"Těžký jazyk" nám vypovídá o jiném problému. 
Protože vyrůstal od narození na Faraonově dvoře, a později uprchl do Midjánu, neuměl dostatečně dobře hovořit hebrejsky. 
Jak bude mluvit k lidem způsobem, aby je přesvědčil, když dostatečně nevládne jazykem? 
Hospodin mu na tyto argumenty odpověděl 
- "Kdo dal člověku ústa?" - udělal mu zázrak a zmizela vada řeči. 
A i druhá část problému měla své řešení. Aharon - bratr Mošeho je mu poslán vstříc a on bude jeho mluvčím k lidu 
- "Budeš k němu (Aharonovi) hovořit..a on bude mluvit k lidu". 
Mošemu došly argumenty a nechal se přesvědčit k návratu do Egypta. 
Zde se začíná rozehrávat souboj mezi zatvrzelostí Faraona a poselstvím Mošeho o vyvedení židovského národa z otroctví.

Šabat šalom 
Moše Ch. Koller