Parašou Šemot vstupujeme do knihy Exodus (Šemot). Když jsem si ji přečetl, tak jsem si uvědomil, že se židovský příběh posouvá od příběhů praotců a jejich synů a dcer pod vedením a ochranou Hospodina k příběhu židovského lidu neboli k příběhu Hebrejců. Právě v úvodu Šemot se tyto pojmy poprvé vyskytují a vyslovuje je faraon, který už dávno neznal Josefa. Původní počet 70 členů rodiny Jákoba se díky plodnosti a rozmnožování zvýšil na několik set tisíc a faraon zjistil, že LID Izraele je početnější a mocnější než LID Egypta. V mysli faraona se se původní rodiny přeměnily v židovský národ. Proto faraon dostal strach, aby se Hebrejci nestali vládci Egypta. Pro faraona se Židé stali politickou entitou založenou na vědomí jediného Boha, a schopnou tudíž politicky jednat a nakládat s politickou mocí.

Faraon se brzy přesvědčil, že jeho snaha zabíjet prvorozené, zvyšování daně nebo ztěžování už tak těžké otrocké práce nezabrání Židům vysvobodit se z otroctví, že svůj politický boj s Hebrejci prohraje. Předcházela tomu neposlušnost vyjádřená neplněním faraonových příkazů. Vzepřeli se jim dvě porodní báby Šifra a Pua, u nichž ani není známo, zda patřily k Židům. Neposlechly a nezabíjely po porodu prvorozené syny, přestože to nařídil faraon, jenž měl neomezenou moc je beztrestně potrestat smrtí. Bály se totiž faraona méně než Boha. Měly v sobě vědomí, chcete-li morálku, která stála nad faraonovým božstvím. Neposlušnost projevila faraonovi dokonce jeho dcera. Vytáhla z řeky košík s chlapcem, o němž najisto věděla, že je to prvorozený židovský chlapec. Namísto aby poslechla rozkazu faraona, vzala chlapce a později jej pojmenovala Moše, Mojžíš.

Ten se měl stát vůdcem Židů. Nikoli hlavou rodu, nýbrž hlavou židovského lidu. Mojžíš se měl stát politickým vůdcem, který bude svoji moc odvozovat od vůle lidí. A nebude tak činit, aby uspokojil svoji vlastní mocenskou ambici, nýbrž aby poslechl Hospodina, který si jej k tomu úkolu vybral. Proto se dlouho vzpíral a snášel Hospodinu řadu důvodů, proč se vůdcem stát nemůže. Nevěřil, že přesvědčí faraona, aby z Egypta propustil jeho lid, a to ani na několik dní, než by v poušti udělali oběť. Mojžíše nepřesvědčily ani kouzelná hůl, ani kouzlem zhojená ruka, nevěřil, že tím faraona přesvědčí. Teprve, když Bůh řekl, že k faraonovi bude mluvit Mojžíšův bratr Aharon, Áron slovy Mojžíše a že s nimi bude Bůh, rozhodl se Boha poslechnout.

Této při a přesvědčování Mojžíše předcházel jeho úprk z Egypta po zabití egyptského muže bijícího hebrejského otroka, záchrana dcer midjánského kněze Jitra, svatba s jeho dcerou Ciporou, život v midjánském vyhnanství, práce pro tchána a konečně zjevení anděla v hořícím keři. Zvědavý Mojžíš chtěl ke keři, který sice hořel, ale přesto zůstával neporušen, přistoupit, ale Bůh na něj zavolal, aby se nepřibližoval. Mojžíš poslechl, a nejen to, zakryl si před Bohem tvář. Proč si ji zakryl? Odpověď jsem našel v zamyšlení rabína Sackse:

„Podle učenců Mošeho trápila jedna věc. Proč trpí nevinní, proč je na světě zlo? Moše hořel smyslem pro spravedlnost. Zakročil, když viděl, jak bijí otroka, jak se dva lidé perou nebo jak pastevci hrubě zacházejí s dívkami. … Bolest, ubližování a utrpení jsou projevy zla. Nicméně za určitých okolností je musíme vzít na milost, pokud víme, že jsou nutnými nástroji vedoucími k dobru. … Politik se občas musí uchýlit k rozhodnutí, jež má na určitou skupinu … katastrofální dopad. Ten, kdo ze soucitu odmítne takovou volbu, je možná dobrým člověkem, ale špatným vůdcem, protože neschopnost učinit tvrdá rozhodnutí může mít v dlouhodobé perspektivě závažné důsledky. … Právě toho se Moše bál. Kdyby dokázal ‚na Boha pohledět‘, kdyby byl schopný porozumět lidským dějinám z perspektivy nebes, musel by se vyrovnat s utrpením lidských bytostí. … Porozuměl by dokonalosti dějinné spravedlnosti. Přesně tohle Moše odmítl, neboť cena za takové porozumění je příliš vysoká. Pochopil by dějiny z pohledu Boha, ale pouze za cenu, že by přestal být člověkem. … Měl strach, že by tím ztratil to, co cítil do morku kostí a co z něj učinilo vůdce: hněv při pohledu na zlo, hněv, který ho vždy znovu vedl k zakročení ve jménu spravedlnosti.“

Proto Mojžíš skryl před Bohem svou tvář. Chtěl zůstat se svým lidem, nikoliv být nad ním, tudíž mimo něj. Skutečný vůdce vždy odvozuje své vůdcovství od vůle lidí, neboli od důvěry v jejich schopnost podřizovat své lidské jednání společnému lidskému dobru.

Šavua tov Vám přeje,

Michal Hron

https://www.facebook.com/kehilaliberec