"Lu matnu...tov lanu šuv Micrajma" - "Kéž bychom zemřeli...pro nás je dobré vrátit se do Egypta"(Num. 14,2-3). 
Když Israel vyšel z Egypta, myslel si, že po všech zázracích, které pro něj byly udělány, ho nemůže nikdo a nic ohrozit, je nedotknutelný a nezranitelný. 
Najednou přichází hořké vystřízlivění, stále existují národy a síly, které mu komplikují život a stojí proti němu. 
Obecná pravda je, že člověk, který žije ve svém omylu nedotknutelnosti, utrpí obrovský šok, když náhle zjistí, že věci nejdou tak hladce, jak si představuje. 
Pak se i věci, které objektivně nejsou problémem, stávají překážkou, kterou nelze zdolat, a která ho ničí. Je to věc psychiky a způsobu dívání se na svět. 
Když jsou věci vnímány ve správných proporcích, lze přesně vidět míru nebezpečí a najít vhodný recept. 
Jestliže se však nechá místo pro fantazii s jejími hrůzostrašnými obrazy, překážka se stává nepřekonatelnou a problém je neřešitelný. 
Přesně to se stalo židovskému národu před branami Země zaslíbené. 
Při pohledu na silné národy zde žijící se najednou národ zhroutil - "lu matnu" - "kéž bychom zemřeli". 
Jakoby zcela zapomněli, že je vede Hospodin, který si je vybral a zaslíbil jim tuto Zemi. 
Na základě svého fantazijního zdání reality jsou naprosto paralyzováni, a tím potažmo pochybují o B-hu a Jeho vládě. 
To je zřejmé z jejich tvrzení - "pro nás je dobré se vrátit do Egypta" - čímž říkají, vrátit se do původního stavu otrocké existence bez Hospodina a žít zcela ve fyzické a modloslužebné realitě. 
"Jecer ha-ra" - zlý pud se vší silou snaží člověku ve chvíli, kdy vykročí za svým jediným opravdovým cílem v životě, což je jeho duchovní růst a hledání pravdy, zhatit toto poznání, a proto živí lidskou psychiku falešnými obavami a představami. 
Čím je člověk výše, tím jsou představy úpornější a děsivější. 
V takových chvílích je třeba zachovat chladnou hlavu a uvědomit si celkový kontext. 
V našem příběhu si národ měl vzpomenout na celé B-ží vedení a zázraky, které pro ně byly udělány až do této chvíle, a na příslib o Zemi israelské. 
Jak je mohlo napadnout, že jediné "rozumné" řešení je vrátit se do Egypta, což znamená bezduchou otrockou existenci. 
Tyto zkoušky prožívá každý z nás ve svých osobních osudech a jsou nezbytnou součástí jakéhokoli duchovního růstu. Přičemž vše závisí na úhlu pohledu, z něhož vidíme tyto situace. 
V Talmudu se říká, že až bude stát člověk před nebeským soudem, ukáže se každému jeho "jecer ha-ra" - zlý pud. 
Spravedliví (cadikim) ho uvidí jako obrovskou horu pokušení a budou se podivovat - "jak jsem mohl zdolat takovou horu"? Zlovolní hříšníci (rešaim) ho uvidí jako nizoučkou překážku, kterou lze lehce překročit. 
Zděsí se a začnou naříkat - "jak to, že jsem nepřekonal takovou maličkost"? 
To, že uvidí bez fantazií opravdovou obtížnost zkoušek, kterým byl vystaven, to bude odměna a trest, které si každý sám sobě připravil. 
V případě našeho příběhu si na sebe náš národ přivolal trest čtyřicetiletého putování pouští, což znamenalo, že celé pokolení muselo zemřít, a místo něj přišlo nové. 
Hospodin byl natolik rozhněván jejich hloupostí a slepotou, že nabízel Mošemu, že z něj vytvoří nový lepší národ. 
V této nesmírně těžké zkoušce Moše obstál a zdůvodnil, že by to ostatní národy špatně pochopily a oslabila by se sláva B-žího jména ve světě. 
Míru tohoto pokušení je těžké vůbec domyslet - kdo by nechtěl, aby veškerá duchovnost existující na světě pocházela z něj. 
Totální monopol na pravdu. 
Pro tuto obrovskou vnitřní sílu, ukázněnost a obětavost pro národ, je Moše považován za prototyp ideálního služebníka Hospodina. 
Trest pro národ je adekvátní míře hříchu. 
Dostali 40 let v poušti za 40 dnů průzkumu země, jinými slovy sami si určili míru svého trestu. 
Tento den se stal symbolem "zbytečného" utrpení našeho národa navždy. 
Hřích a trest přišel 9. avu. Midraš vypráví, že každého roku na 9. av umírala část národa, po celou dobu čtyřiceti let. 
V předvečer si všichni vykopali hroby do kterých si lehli, a druhého dne ráno se z nich 15000 neprobudilo. 
Tato hororová scéna byla symbolem jejich zhřešení - proti 40 dnům průzkumu 40 dnů umírání, jednou za rok. 
Bylo to důkazem, že jde o trest a nikdo nemohl tvrdit, že jde normální chod světa. 
Nejen, že se stal 9. av "soudným dnem" v oněch čtyřiceti letech, ale i v průběhu naší další historie se stal dnem zúčtování za hříchy. 
Jak první, tak druhý Chrám byly zbořeny na tento den a v obou případech šlo o účtování za hříchy doby - první Chrám - vraždy, incesty a modloslužby, druhý Chrám - bezdůvodná nenávist ("sinat chinam") mezi lidmi. 
Ukazuje nám to, jaký dopad má hřích do budoucího života člověka a národa, a jak neseme navždy zodpovědnost za své činy.

"Lachem ve lager ha-gar chukat olam..kachem kager jihje lifnej Hašem... Tora echad u mišpat echad" - "Vám a gerovi (konvertitovi) zákon na věky...jako vy, tak ger bude před Hospodinem... jedna Tora a jeden soud" (Num. 15,15-16). 
V závěru paraši nám Tora několikrát za sebou v různých případech zdůrazňuje absolutní rovnost mezi židem rozeným a židem zkonvertovaným - budete mít jednu Toru a jeden soud, a budete před B-hem naprosto rovni. 
Hospodin zná přirozenost lidskou a ví, že jak říká klasik, "lidská hloupost je věčná". 
Přestože by měl židovský národ žít prodchnut idejemi Tory, často je realita jiná a lidé se více řídí svými pocity a instinkty, než zákony Tory. 
(Dá se říci takřka nepřímá úměrnost - čím méně Tory, tím větší nesnášenlivost vůči konvertitům.) 
Proto Hospodin v této pasáži znovu a znovu (zdánlivě naprosto zbytečně) připomíná konvertitu a jeho naprosto stejná práva a povinnosti jako každého řadového žida. 
Na jiném místě se píše o vztahu vůči konvertitům - 
"Budeš milovat gera - konvertitu, neboť ty sám jsi byl gerem - cizincem v Egyptě". 
Celé naše židovství začíná vyvedením z Egypta, kdy jsme se identifikovali a zformovali jako B-ží národ, a díky tomu jsme dostali od Hospodina Toru. 
Ten, kdo nemiluje a popírá konvertitu, nemiluje a popírá sám sebe, zpochybňuje své židovství a celou existenci našeho národa (který vznikl jako geři) a jeho zvláštní poslání ve světě, jakožto nositelů Tory.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz