"Uvajom ha-šmini jimol" 
"Osmého dne (bude) obřezán". 
Je micva obřezat nově narozeného syna, osmý den po jeho narození. 
Učíme se to ze smlouvy, kterou uzavřel B-h s Abrahamem a nařídil mu, aby každý nově narozený muž v jeho rodině byl obřezán osmého dne. Prvním člověkem, který byl takto obřezán, byl Jicchak. 
Obřízka je jedna z věcí, o kterých se píše v Toře, že jsou "znamením" a má obrovskou důležitost v celé židovské tradici. 
Je to jeden z nejvýraznějších znaků, jakým se člověk přihlašuje ke svému židovství a identifikuje se s ním. 
Tato povinnost trvá vlastně po celý život, takže ten, kdo neměl možnost se nechat v dětství obřezat, měl by se snažit obřízku udělat, dokonce i v pokročilém věku. 
V případě, že člověk absolvoval obřízku u lékaře (například ze zdravotních důvodů), musí potom "posvětit" toto obřezání, aby bylo platné i podle židovského ritu. 
Dělá se to formou tzv. "hatafat dam" (ukápnutí krve), kdy se píchne tak, aby vyšla kapka krve a požehná se, jako by byla dělána obřízka. 
Midraš vypráví příběh s císařem Turnusrufem a Rabi Akivou, kdy se ho panovník ptal:
"Co je lepší - B-ží stvoření, nebo to, co vytvoří člověk"? 
Myslel to jako zpochybnění správnosti obřízky. 
Když B-h stvořil člověka neobřezaného, proč bychom mu měli "fušovat do řemesla" a dělat "kosmetické" úpravy? 
Kdyby chtěl, stvořil by člověka již s obřízkou. 
Je to velice správná a filosoficky hluboká otázka. 
Rabi Akiva pochopil, co je v podtextu otázky a odpověděl - 
"Lepší je to, co vytvoří člověk". Což může znít, při nesprávném pochopení, jako kacířství. 
Takovou odpověď Turnusrufus nečekal a chtěl důkaz. 
Rabi Akiva nařídil, aby přinesli obilí a housky, a zeptal se panovníka:
"Čemu dáváš přednost? Samozřejmě, že houskám, které jsou výtvor lidských rukou."
Tímto příkladem mu zjednodušeně ukázal podstatu celého židovského náboženství a filosofie. 
My vidíme člověka jako vyslance B-žího na tomto světě, který je zde proto, aby zdokonalil svět. 
To je jeho poslání a úkol, a vůbec si to neprotiřečí se Stvořením B-žím. 
Naopak, B-h nám dal Toru, ve které formuloval příkazy pro správné chování a působení člověka ve světě (a do těch spadá i obřízka). 
To bylo vlastně jádrem jejich filosofického sporu. 
Na jedné straně řecká kultura vyznávající přirozenost světa a člověka, na druhé straně židovská kultura, se svou zvěstí o Zjevení B-žím a Jeho duchovním "prolomení se" do materiálního, nedokonalého světa (což bylo řeckým filosofům těžké pochopit - jak by se ten Nejvyšší měl zaobírat nízkým a fyzickým světem). 
Jiný Midraš říká: "Proč obřezáváme osmého dne"? 
Odpovídá: "Aby se všichni kolem neradovali a rodiče dítěte byli smutní". 
Jelikož je žena bezprostředně po porodu rituálně nečistá a musí čekat 7 dní (u syna), aby se mohla rituálně očistit, nemohla by se plně účastnit radostné oslavy obřízky. 
V dnešní době jsou pravidla v těchto věcech trochu jiná, přísnější - žena musí čekat až přestane krvácet po porodu, a pak počítá dalších sedm "čistých" dní (bez krve). 
Musí přinést (v době Chrámu) dvě oběti - jednu jako děkovnou - porod je považován za velké nebezpečí a ohrožení života matky, je vlastně zázrak, že "to přežila". 
Druhá oběť je za hřích - ve chvíli porodu, kvůli těžkým bolestem počítáme s tím, že se žena zařekla (anebo přinejmenším myslela), že toho nemá zapotřebí, a že už se nechce do této situace znovu dostat. 
Za tyto "hříšné" myšlenky pak přináší oběť. 
Říká se, že jsou tři věci u ženy, které když nedodržuje, mohou jí způsobit ohrožení při porodu ("zlé síly" mají ve chvíli nebezpečí větší možnost působit). 
Jsou to "nida" - rituální příkazy spojené s menstruací, "chala" - oddělování posvěceného podílu z těsta (který se dřív dával kněžím a dnes se spaluje), "hadlakat ha-ner" - zapalování šábesových svíček. 
Jsou považovány za tři nejdůležitější příkazy, které mají své vazby už v příběhu prvotního hříchu Chavy (Evy), a je to vlastně náprava kosmologických důsledků tohoto hříchu. 
I proto se spojují s porodem, jelikož porod "vznikl" právě po hříchu Adama a Evy (začala sexualita a s ní spojené plození dětí - Kain, Hevel, Šet). 
Dodržování "nida" má i své běžnější a užitečné důvody. 
Například zdravotní - ženské tělo se potřebuje "pročistit", anebo společenské - dočasné oddělení muže a ženy pomáhá k udržování "čerstvosti" jejich vztahu. 
V Talmudu se uvádí, že v případě, když ve vzájemném sexuálním styku dochází první k uspokojení muž - narodí se dcera, když žena - narodí se syn. 
Podle tohoto výroku by bylo možno regulovat, jaké dítě se narodí. 
Jsou tam uváděni v této souvislosti 2 "amorajim", kteří řekli, že mohou způsobit, aby všechny jejich narozené děti, byli synové. 
Je tím však myšleno i něco psychologicky hlubšího. 
Každý rodič potvrdí známou pravdu, že synové mají rádi matku a dcery zas otce. 
Existuje celá řada vysvětlení proč to tak je, ale faktem zůstává, že "to funguje". 
Také verš v Toře říká - 
"Hle porodila Milka syny a Betuel zplodil Rivku" (Berešít 22,20-23). 
Vidíme, že tento vztah nám Tora "zakódovala" do verše, který zdánlivě hovoří o něčem jiném. 
"Adam ki jihje veor besaro...vehuva el Aharon ha-kohen" - 
"Člověk u kterého bude na kůži...a bude přiveden ke knězi Aronovi". 
Člověk, u kterého se ukázala znamení malomocenství a jiných kožních chorob, musí předstoupit před kněze, aby o něm rozhodl, zda je rituálně čistý nebo nečistý. 
Při vysvětlení tohoto předpisu se však překvapivě dozvídáme, že to nemusí být kněz, kdo rozhoduje, ale učenec vzdělaný v těchto onemocněních, a poté, co udělá diagnózu, řekne knězi, co má říci - čistý, nebo nečistý. 
Tento výrok může pronést dokonce kněz, který je ještě dítětem, anebo "šote" (blázen). 
Jaká logika se skrývá za tímto zvláštním nařízením? 
Jestliže se svěřila kompetence rozhodování knězi, proč nevyžadujeme, aby si "doplnil vzdělání", a byl to on, kdo udělá odborný posudek? 
Jaký je smysl v tom, že pronese větu, kterou mu někdo jiný vložil do úst, a podle které se bude nucen postižený chovat? 
Vysvětlení nám přináší výrok Reš Lakíše v Talmudu, který vysvětluje název postiženého - "mecora" (malomocný), slovní hříčkou - "moci šem ra" - ten, co vynáší špatné jméno, zlý jazyk. 
Kořenem tohoto onemocnění je pomlouvání, kterého se dopustil nemocný. 
Učili jsme se to z příběhu Miriam, která také onemocněla poté, co pomlouvala Mošeho se svým bratrem. 
Postižený by se mohl bránit a tvrdit, že se ničeho nedopustil - slovo přece nikoho nezabije (dokonce se v Talmudu říká - "mluvené slovo nic není" - což je myšleno, že lze člověka obvinit jen na základě činu a ne slov). 
A právě proto přichází tato zvláštní halacha, aby mu dokázala, že "jen" slovo může zničit, nebo změnit člověku celý život. 
Nemocný není vyhnán z tábora na základě odborného posudku - i kdyby všichni učenci řekli, že je stoprocentně nečistý, to stále nestačí na jeho vyhnání ze společnosti. 
To , co ho vyžene, bude slovo kněze, které pronese, aniž musí vědět, o co jde. 
A to je přesně, co udělal zlý jazyk nemocného, který někde něco někomu řekl, a možná tím zničil život druhému člověku - vyhnal ho svou pomluvou z lidského společenství. 
Slovo má moc zničit (ale naštěstí také budovat) člověka a společnost. 
Midraš vypráví příběh o knězi, který měl problémy najít si obživu v Izraeli, a proto chtěl odejít do galutu. 
Rozhodl se, že naučí svou ženu rozeznávat čisté a nečisté kožní choroby, aby to mohla dělat místo něj. 
Řekl jí: "Každý vlas a chlup na těle má svůj pramen, zdroj, z kterého vyrůstá. 
Když uvidíš, že vyschl, znamená to, že i vlas uschne, a proto ho lze považovat za čistý". 
Na to mu žena řekla - 
"Když B-h stvořil, že každý vlas má svůj vlastní zdroj a je jím vyživován, uživí i tebe". 
A tak ho přesvědčila, aby neodcházel z Izraele. Obecně se říká, že zasloužit si žít v Izraeli je vykoupeno velkým trápením, což koneckonců vidíme i v dnešní době. 
Talmud říká, že jsou čtyři lidé, kteří nemají budoucí svět. Jedním z nich je Gechazi, který byl služebníkem proroka Elišy. 
V Bibli se vypráví příběh, jak přišel jeden z vojevůdců aramejského krále - Naaman k Elišovi, aby ho uzdravil z jeho malomocenství. 
Poté, co ho Eliša uzdravil, chtěl mu dát Naaman velké dary, které odmítl. 
Způsobil tím velký "kiduš Hašem" - posvěcení B-žího jména, protože Naaman začal chválit B-ha a vyhlašovat, že je to jediný, pravý B-h. 
Když odjel, Gechazi za ním pospíchal a lhal mu, že ho posílá Eliša, aby přece jen zaplatil. 
Naaman mu dal s radostí velké dary, které si Gechazi schoval. 
Když se vrátil k Elišovi, prorok pochopil, co se stalo a proklel Gechaziho, že malomocenství Naamana přejde na něj, a tak se i stalo. 
Protože pokazil v očích ostatních národů "kiduš Hašem", dostal přísný trest a ztratil svůj budoucí svět. 
V jiném Midraši se říká, že "lašon ha-ra" (zlý jazyk) je horší než vražda. 
Vražda zabíjí jednoho, kdežto "lašon ha-ra" zabíjí tři lidi naráz. 
Jednak toho, co vypráví, pak toho, kdo přijímá, a nakonec toho, o kom se mluví. 
Navíc vrah zabíjí "jen" tělo, avšak ten, kdo pomlouvá, zabíjí duši druhého. 
Také je přirovnáván k šípu. 
Mečem může člověk zabít jen na blízko, kdežto šípem lze zabít i na dálku. 
Malomocenství sesílal Hospodin na svůj lid (na každého jednoho), jako znamení, upozornění, že je v jejich životech něco, co potřebuje nápravu. 
Bylo to něco jako horečka, která signalizuje člověku, že jeho imunitní systém je oslabený, že se blíží nemoc, a že je třeba něco s tím dělat. 
V dnešních dobách, bohužel, již tyto mechanismy nefungují tak zřetelným způsobem, B-ží upozornění přicházejí skrytější formou. 
Kromě toho mají dnes lidé větší tendenci být "hluší" k těmto poselstvím, a vysvětlují si je "vědecky", nebo jako náhody. Je pro nás životně důležité být si vědomi této B-ží komunikace s námi, a snažit se být vůči ní citlivější a vnímavější.

Šabat šalom 
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/