12. kapitola Lev. definuje rituální postavení matky po porodu: zatímco její dítě
je čisté, ona sama je pokládána za nečistou po 7 či 14 dní, přičemž povaha její nečistoty
je výslovně přirovnána k nečistotě menstruující ženy. Nesměla mít v této době manželské styky. Po oněch 7 (14) dnech následovalo dalších 33 dní (nebo 66 při narození děvčete)
ke konečnému očištění matky. Smysl přidaných 33 (66) dní je, že výtok krve po skončení
7 (14) dnů nečistoty se již nepodobá menstruačnímu krvácení a nelze jej považovat za nečistý.
Postavení rodičky bylo v tomto období složité: na jedné straně už nebyla nečistá, směla mít manželský styk, na druhé straně nesměla vstoupit do chrámu a dotknout se "toho,co je svaté", což v širším smyslu zahrnovalo např. i kněžský příděl (teruma), takže žena kněze, která porodila, nesměla sdílet tyto potraviny. Rabínští učenci přirovnali její postavení k postavení člověka, nečistého "do večera": do západu slunce nemohly být provedeny očišťovací obřady,
a přece tohoto člověka dělil od očištění jen čas. Podobně i rodička musela jen vyčkat stanovenou dobu, než byla prohlášena za čistou - obrazně řečeno "slunce jí zapadlo po
33 (66) dnech". Na konci tohoto období přinesla do chrámu beránka k oběti zápalné a holubici k oběti za hřích, kněz provedl obřady a prohlásil ženu za čistou.

Proč dvě oběti, zápalná i za hřích? Oběť za hřích (hatta´t) sloužila dvojímu účelu: usmiřovala Boha a odškodňovala kněží za jejich nepostradatelné služby při usmiřování.
Proto část oběti náležela kněžím. Oběť za hřích musíme ovšem správně pochopit.
Starověký člověk jen zřídka rozlišoval mezi hříchem a nečistotou. Ve vztahu člověka k Bohu hříšnost působila nečistotu; nečistota zase, byť omezeně, mohla vést k hříšnosti "kdyby si člověk nedal pozor", a opomenutí spolu s nečistotou by vzbudily Boží hněv. Požadavek přinášet oběti za hřích nepředpokládá tedy nutně ze strany člověka nějaký přestupek; oběť byla často nutná jen k odstranění nečistoty. Např. porod nebyl hříšný - neporušoval žádný zákon - a přece se vyžadovala oběť za hřích.

Pořadí a nutnost dvou obětí rovněž nutno objasnit. Oběť za hřích (hatta´t), odstraňující stav nečistoty, vracela člověku právo vstoupit do svatyně a bezprostředně následující oběť zápalná (´olah) symbolizovala tuto znovunabytou čistotu. Byl to první bohoslužebný úkon po návratu do stavu čistoty. Boží přijetí oběti znamenalo návrat člověka do náboženského života obce. Podobně se dvě oběti vyžadovaly k očištění např. po některých nemocech.

Usmíření ve smyslu posvátných krvavých obětí je předpokladem k dosažení Božího odpuštění. Podle rabínů "ejn kappara ´ella bedam - není rituálního smíření, jedině pomocí krve". Hebrejské sloveso k-p-r (kipper=usmířit), je známo z několika dalších semitských jazyků, zejména z akkadštiny. Vyjadřuje ústřední motiv Levitiku; správné pochopení slova tedy umožní správně chápat celý proces. Akkadské kuppuru, odpovídající hebr. kipper, znamená "vyhladit,vyleštit,vysmýčit"; v kultickém významu se tedy smíření chápe jako vyčištění, vymetení nečistoty, potažmo hříšnosti. Tato interpretace se však liší od výkladu mnoha učenců, kteří chápou kipper jako "skrýt, přikrýt" nečistotu či hřích před Božím pohledem. Tento význam je v biblické literatuře známý, jako i v jiných náboženských tradicích. Není to však pravý smysl slovesa kipper v Levitiku. Tady je ho užito k vyjádření přesvědčení,že člověk je odpuštěním "vydrhnut,očištěn" od nečistoty, která na něm ulpěla.

Exkurs ke 12. kapitole Levitiku: 

Je obtížné pochopit,proč je rodička považována za nečistou. Musíme ale vidět věci ve správné perspektivě. Rituály předepsané Tórou využívaly kategorie "nečistoty" ke zvládání tehdejších životních podmínek. Ve starověkém pojetí "čistota-nečistota" souvisela s tím, co dnes nazýváme "odolnost-choulostivost". Přestože rodička byla pro komunitu zdrojem radosti a její

dítě požehnáním,vzbuzovala i obavy - jako všechno ve starověku, co se týkalo plodnosti
a plození.

Těhotná žena byla obzvláště zranitelná a její dítě bylo také v nebezpečí, vždyť v oněch dobách byla dětská úmrtnost vysoká.Prohlášením rodičky za nečistou se společenství snažilo ji chránit. Ve starověku se starost o blaho matky a dítěte často vyjadřovala obavami
z démonických, životu nebezpečných sil.

Blízkovýchodní texty pocházející ze stejné doby, kterou líčí náš biblický oddíl, jsou plné vzývání a zaříkávání démonů a čarodějů, kteří by chtěli zabít nově narozené děti a ublížit jejich matkám. Logicky lze předpokládat, že podobné obavy měli i dávní Izraelité, a třebaže biblické náboženství nepovažovalo magické formule a znamení za vhodný způsob, jak čelit hrozbám osudu, zavedlo rituály proto, aby zaručily izraelitské matce to, co zaručovala pohanské matce magie.

Kromě ochrany matky a dítěte směřovala opatření také k ochraně čistoty svatyně a okolí. Rodičce se zakazoval vstup do svatyně a kontakt s posvátnými věcmi z obavy, že životu nebezpečné síly, číhající na novorozence a jeho matku, by se mohly do svatyně dostat s ní.
To by přivolalo Boží nemilost stejně, jako by to udělal jiný druh nečistoty. V této souvislosti si všimněme poznámky Sifry: "Co vyvozujete z verše - Když žena porodí chlapce? Ježto je psáno: ...kdyby znečistili můj příbytek,který je uprostřed nich…, vyvozuji z toho, že svatostánek mohl být znečištěn nejen zevnitř, ale i zvenčí." Opatření vyjadřuje tedy názor části rabínů, že znečištění zvýší riziko smrti, způsobené Boží nemilostí. Bůh Izraele, popuzený blízkostí nečistého, potrestá celou obec.

Rozdílnost délky období nečistoty a očišťování při narození chlapce a děvčete se pokusil racionálně zdůvodnit Rambam poukazem na teorii o tělesném výtoku. Tvrdí, že při narození děvčátka trpí matka výtokem delší dobu. Pravděpodobnější ale je, že dvojnásobná délka období nečistoty a očišťování po porodu děvčete je spíše předběžným opatřením souvisejícím s potenciální plodností novorozené dcery a vyjadřujícím očekávání, že se jednou stane také rodičkou.
Opatření chránící matku a novorozeně byla i odpovědí na blízkovýchodní polyteismus, který plodnost silně zdůrazňoval: víme z literatury jiných společností Blízkého Východu, že se v pohanských chrámech předvádělo drama porodu a přednášely se mýty, dramatizující narození bohyň a bohů i jejich sexuální spojení .

Naopak v izraelitské svatyni nebylo místa pro oslavy narození, protože by to mohlo podpořit mytologický postoj k Bohu samotnému. Biblická omezení, jež vzdalují rodičku z náboženského života, vlastně zdůrazňují rozdíl mezi narozením a uctíváním Boha, neboť Bůh vládne nad přírodou a dává požehnání nového života, ale sám není předmětem přírodních procesů plození.

13.kapitola Lev. osvětluje jednu z méně zmiňovaných rolí izraelitského kněžstva, jehož povinnosti byly širší než pouze vykonávat kult a pečovat o svatyni.

Ve 14,11 čteme " očišťující kněz", tj.který zasahoval proti zjevným, obvykle nakažlivým nemocem. Poučil lid a byl zodpovědný za uplatňování stanovených postupů. Chránila se tak čistota svatyně i celé obce. S infikovanou osobou se jednalo jako s nečistou, dokud nebylo podle sledovaných příznaků jisté, zda nemoc je akutní. Jestliže nebyla akutní, nemocný mohl být po určené době uznán čistým (tahor) a vrátit se do osady. V opačném případě byl nemocný odloučen od osady. Hebrejské slovo hisgir znamená "zavře, uvězní, zamkne".
Raši poznamenává, že k tomu sloužil zvláštní dům, a epizoda s Miriam (viz.Num.12,14-15) informuje, že dům byl vně osady. Nemocný zůstal odloučený tak dlouho, dokud nemoc přetrvávala, někdy i celý život, jak čteme ve 2.Král. 15,5, kde judský král, stižený akutní "cara´at" byl do smrti v odděleném domě.

Hebrejský výraz "cara´at", použitý pro kožní nemoc ve 13. kpt., se často ztotožňuje s malomocenstvím. Je to nepravděpodobné (pokud se malomocenstvím míní Hansenova nemoc), protože uvedené symptomy neodpovídají povaze ani průběhu této nemoci.
Pod označením "cara´at" je nepochybně zahrnut komplex různých onemocnění. Ve 2.verši se uvádějí odborné termíny pro infekce "se´et-otok, nebo přesněji lokální zánět, nežit", "sapahat či mispahat - vyrážka, osypání, osutina - není to název určité nemoci"," baheret - ztráta barvy, doslovně bílá, zářící skvrna" označuje snad nemoc známou jako vitiligo, "nega" - překládá se jako neduh, bylo to označení druhové. Doslovně znamená "dotek" a vyjadřuje víru, ve starověku rozšířenou, že božské bytosti mohou člověka poznamenat svým dotekem.
Biblickým příkladem je např. Jákob, jehož kyčle se dotkl anděl a způsobil tak Jákobovo kulhání.
Boží dotek se stal obecným pojmenováním pro nemoc a výrazem přesvědčení, že všechny nemoci jsou trest od Boha za nějaké špatné činy (viz.např. již zmíněnou Miriam, která byla potrestána nemocí za zlou pomluvu Mojžíše - Num. 12,1-3). Neupravené vlasy, visící kolem hlavy, byly obvyklým znamením osoby v hanbě, stejně jako zakrýt si ústa. Např. žena podezřelá z cizoložství (Num. 5,18) má rozpuštěné vlasy, a prorok Micheáš říká -"...tu se budou stydět...všichni si zakryjí ústa..."(3,7).

Proč byly kožní nemoci uvedeny v kněžském zákoníku, není jasné. "Cara´at" zřejmě byly v biblickém Izraeli hodně rozšířeny a patrně rozhodoval i fakt, že byly nápadné, což vzbuzovalo dojem nakažlivosti.

/Převzato z www.olam.cz