·  Schrána. 
- Schrána vystavěná ze vzácného dřeva a obložená ryzím zlatem skrývá pod zlatým příkrovem drahocenný poklad - dvě kamenné desky s přikázáními, které Bůh sdělil v okamžiku Zjevení. 
Ke schráně však patří i dvě dřevěné tyče, které si knězi mohou položit na ramena, a tak archu přenášet. 
S těmito tyčemi, jež se objevují i u dalších posvátných předmětů, se poprvé setkáváme právě u schrány a jistě neslouží jen k tomu, aby usnadnily přepravu; v tom případě by bylo jednodušší i vhodnější naložit jednotlivé předměty na vozy, jež ostatně k předpokládanému posvátnému vybavení patří. 
Spíše se zdá, že tyče vyjadřují myšlenku pohyblivosti, nezávislosti svatyně na místě a času. 
Tyče zůstávají na svém místě dokonce i při odpočinku. 
Tato skutečnost by se dala vyložit tak, že zákon Jisraele nemá být spojován s přesně určeným místem, že má své "nosiče" najít vždy, když si to okolnosti vyžadují. 
Kolem celého příkrovu schrány se táhne zlatá obruba, jež jako by zabraňovala každému pokusu pozměnit, jinak uzpůsobit obsah schrány. 
Teprve za touto obrubou spočívá Zákon. 
Na koncích příkrovu stojí ze zlata vytepaní cherubové. 
Podle tradice mají dvojí poslání. 
Svými křídly směřují vzhůru, k Bohu, a současně jako věční strážci ochraňují drahocenný poklad uvnitř schrány. 
To nepochybně znamená, že dvojí poslání Jisraele - na jedné straně udržovat neustálý, tvořivý vztah mezi člověkem a jeho Stvořitelem, na straně druhé bdít na Zemi nad pokladem čistoty a spravedlnosti, jehož tajemství Bůh Jisraeli svěřil 
- zde nachází své symbolické vyjádření. 
Tento dualismus poslání Židů ve světě nacházíme všude: desky Zákona jsou dvě. ze dvou částí (dřeva a zlata) je vystavěna sama schrána a také cherubové vykonávají dvojí službu. 
Na tomto základě se stává zjevné, co je pro Židy určující: při vší úctě a vážnosti k výjimečnému charakteru obou složek svého poslání mají nalézt nový vztah mezi mocí člověka a Boží výzvou, mají uskutečnit spojení, v němž vše týkající se člověka, a podléhající tedy změnám, ochabnutím, nejistotě (dřevo), je vztaženo k čistotě, vznešenosti, neměnnému charakteru Božího Zákona (zlato). 
Teprve když je dřevo obloženo, získává trvalost, dokonce věčnost. 
Jen když své úsilí opíráme o Boží slovo, získávají naše činy význam, jsou s to se pozvednout nad pozemskou bídu a nedokonalost.

·  Stůl. 
- Stůl postavený v popředí svatostánku má především představová: materiální stránku naši existence, naše úsilí o život oproštěný ode všech starostí. 
Dvanáct předkladných chlebů upečených jako macot (nekvašené chleby -pozn. překladatele) je na stole uspořádáno ve dvou řadách po šesti. 
Jeden předkladný chléb spočívá na druhém, týden za týdnem, od sabatu do sabatu, aby na počátku tohoto svatého dne bylo dvanáct předkladných chlebů vyměněno za nové. 
Počet předkladných chlebů byl bezpochyby určen se zřetelem ke dvanácti kmenům Jisraele a juxtapozice, vzájemná podpora předkladných chlebů, vyjadřuje myšlenku, že na základě skutečného bratrství se dá každý problém materiální povahy úspěšně vyřešit. 
Každý chléb byl upečen z takového množství mouky, že se její váha rovnala dvojnásobku many poskytované Židům každý den na poušti. 
V tom můžeme vidět výzvu k větší lidské odpovědnosti: nezajímejme se jen o vlastní prospěch, pomysleme i na starosti a potřeby svých bližních. 
Dvě řady předkladných chlebů jsou přidržovány zlatými sloupky, které jako by symbolizovaly pevnost Božího práva, jediného Zákona, který je schopen poskytovat každé sociální instituci plnou, nikdy neustávající podporu.

·  Svícen. 
- Svícen před Bohem ztělesňuje druhou složku lidského života - naši duševní činnost. 
Tuto myšlenku navozuje již sám počet ramen: sedm. 
Prostřední světlo svícnu k sobě přitahuje svit šesti světel, která je obklopují, spojuje jejich záři. 
Není to snad symbol šesti dnů týdne, která jsou oživována zářivým jasem sabatu, sedmým světlem na svícnu života? 
Každá větev svícnu se skládá z kalichu, číšek a květů. Z tohoto uspořádání můžeme vyvodit, jak si má počínat náš duch, jakým způsobem se mají rozvíjet naše intelektuální schopnosti, abychom - v přeneseném slova smyslu - získali co nejvíce světla. 
V základu větve stojí kalich, který chrání, udržuje přijatou životodárnou vláhu. 
Na začátku své duchovní činnosti by tedy měl každý Žid co nejvíce přijímat a osvojovat si. 
Po kalichu následuje poupě, které vnitřní prací, bez nejmenší viditelné stopy, nově využívá a uplatňuje to, co bylo jednou přijato. 
Po přijetí a zhodnocení se objevuje květ. 
V něm se obě předešlá rozdílná stadia propojují, květ je jejich harmonickým vyvrcholením. 
Svícen byl vytepán z jediného kusu zlata, beze švů a vnějších přídavků. 
Tak ani duch Tóry nesnese žádné smíšení, žádný přídavek, protože každá "nečistota" by Boží učení pouze poškodila. 
Samotné světlo Tóry dokáže osvítit celý svět, v židovském myšlení, odrážejícím Zákon, nacházejí všechny lidské myšlenky svou inspiraci. 
Zdánlivá maličkost: Květ na svícnu má podobu květu mandloně. 
Tento strom nejenže první kvete, ale dokonce kvete dříve, než na něm vyrostou listy. Jinými slovy: 
Duch Tóry, záruka setrvalosti lidského rodu a jeho budoucnosti (květ - reprodukční orgán) je předběžnou podmínkou života i hmotné existence každého jedince (listy stromu umožňují život). 
Až když lidský rod najde svůj pevný základ, který člověka povede k naplnění a rozvinutí jeho schopností, může každý člověk vědomě zaujmout místo v řetězu generací. 
Sami o sobě nejsme ničím; svému úkolu tvůrce hodnot dostojíme jen v ohromném sledu staletí, která lidský rod pomalu, ale jistě povedou ke štěstí.

·  Stavba. 
- Svatyně, již ze tří stran tvoří čepy spojené, zlatem potažené dřevěné desky spočívající na stříbrných patkách, má čtvrtou stranu otevřenou, zakrytou pouze závěsem. 
Podle tradice jediná neviditelná deska prochází podél všech tří stran a vtiskuje dílu jedinečnou jednotu. 
Podle stejné tradice dílo završují čtyři desky viditelné -dvě uvnitř a dvě zvenčí. 
V tomto pojetí snad můžeme spatřovat odkaz na čtyři matky, z nichž vzešlo dvanáct kmenů Jisraele. 
Ve skutečnou rodinu je však spojuje jediný otec, Jákob. I uvnitř židovského národa se vydělují čtyři skupiny, určené svým zaměřením duchovním, politickým, rolnickým a obchodním. 
Každý z těchto čtyř směrů je zosobněn určujícím kmenem. 
Leví je vůdcem duchovním, Juda politickým, Zabulón je velký obchodník, dobyvatel moří a Naftalího, spjatého se zemí, provází Boží požehnání. 
Různost těchto čtyř skupin uvnitř Jisraele je však jen zdánlivá, protože všechny kmeny jsou vnitřně propojeny stejným dechem, který jim přináší Jákobovo dědictví.

·  Oltář. 
- Majestátný oltář se tyčí na nádvoří svatyně. 
Zhotoven ze vzácného dřeva vytváří krychli, na jejíž vodorovné ploše měl Jisrael přinášet oběti. 
Ten sidry zdůrazňuje dokonale krychlový tvar oltáře. 
V této souvislosti snad nebude příliš odvážné povšimnout si analogie s jinou, sice menší, ale stejně dokonalou krychlí - tfilin. 
(Tfilin jsou modlitební řemínky se čtvercovou dřevěnou schránkou, která obsahuje čtyři části z Tóry: 5. M.. 6:4-9; 5. M., 11:13-21; 2. M., 13:1-10; 2. M., 13:11-16. Rozlišujeme tfilin šel jad, na ruku, a tfilin šel roš, na hlavu - pozn. překladatele.) 
Také u tfilin si čtvercová forma žádá, aby byla vysvětlena, a proto se pokusme oltář i tfilin posuzovat ze stejného hlediska. 
Oltář je místo, kde je Bohu symbolickým způsobem zasvěcováno celé naše bytí, celá naše osobnost se všemi jejími schopnostmi. 
Posvěcena, k Bohu pozvednuta, je zástupně naše krev - základ našeho těla, nositel života. 
I pro duši má krev velký význam - což Tóra nemluví o "krvi duše" a "krvi života"? Tfilin. přiléhající k paži a hlavě, zase jako by Bohu posvěcovaly vše. co hlava a paže mohou dát. 
Co je oběma posvěcením společné, to je naše tvořivá moc, schopnost: přimknout se k Bohu v jeho čas a prostor přesahu''čím díle. 
Mimo krychli není pro člověka výmluvnějšího symbolu svobodného, rozumného, vědomého činu; všechny strany mají přísně stejný rozměr, tvar, za který vděčí jen dovedné lidské ruce. 
Můžeme totiž právem předpokládat, že na rozdíl od ostatních geometrických forem se dokonalá krychle v přírodě samovolně nevyskytuje. 
Tak tedy Zákon stále vyzývá všechny naše tvořivé schopnosti, aby našly své místo v Boží vizi světa, krychle se zjevuje jako příznačný rys symbolického činu: 
Oslovuje naši vůli, volá nás, abychom byli hodni poslání lidí.

[Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L. P.) 
Věstník ŽNO 2/XXXXVI

/Převzato z www.olam.cz/