"...bnej Israel lo šamu elaj veejch jišmaeni Faro" - "...a synové Israele mě neslyší, (tak) jak mě uslyší Faraon". 
Předtím, než sesílá B-h 10 ran na Egypt, vede dlouhý "teologický" dialog s Mošem, který neví, jak se zhostit svého úkolu. 
Jeden z argumentů, který uvádí Moše, je logický důkaz - tzv. "kal vachomer" (překl. lehké a těžké). 
Celkově se vyskytuje 10x v Toře a je jeden ze základních principů ve vykladačství. 
Pravidlo říká - z lehčího se učím těžší. 
V našem případě, Moše tvrdí - když synové Israele nejsou schopni slyšet moji výzvu o vyvedení z Egypta, přesto, že je to pro ně dobrá zpráva, které by se měli okamžitě "chytnout", tím spíše Faraon, který nemá víru v B-ha, a pro kterého je to špatná novina - proč by tomu měl věřit? 
Z lehčího případu (Israel) se učil těžšímu (Faraon). 
Toto pravidlo je velice rozšířené a používané ve studiu Talmudu. 
Je však důležité, aby obě srovnávané věci měly stejnou podstatu a zakládaly se na stejných principech. 
Jen tak se může mezi nimi srovnávat a učit se jeden z druhého. 
Jestliže se mezi nimi najde nějaká podstatná rozdílnost, nelze udělat "kal vachomer". 
V našem příběhu vidíme, že Moše se učil tento "kal vachomer", kdy dal za společného jmenovatele víru v B-ží zvěst, a proto dokončuje - "jsem těžce mluvící" - neumím předat toto poselství. 
B-h však s tímto "kal vachomer" nesouhlasil, protože věděl, že důvod, proč Israel nepřijali tuto zvěst, nebyla z nedostatku víry, ale z těžké roboty, kterou zlomil Faraon jejich ducha. 
Člověk, který je v extrémním psychickém a fyzickém zatížení, nemůže správně posoudit filosoficko-teologické otázky víry. 
A proto B-h říká Mošemu - Tvá úvaha je správná, kdybychom hovořili v klidu universitní knihovny, v realitě to tak není - jdi a nařizuji Ti, abys vedl Israel s trpělivostí a snášel jejich nedostatky ve víře, jelikož oni nejsou, v daném stavu, schopni vidět věci jinak.

"..tnu lachem mofet veamarta el Aharon kach et matcha" - "..udělejte zázrak, a řekneš Aharonovi: vezmi hůl". 
Jako předehra 10-ti egyptských ran bylo další setkání Mošeho s Faraonem. 
Moše dostává příkaz od B-ha, aby udělal zázrak a z hole stvořil ještěra. 
Při jeho první návštěvě nedělal Moše žádný zázrak, ale teď, kdy ani Israel, ani Faraon nevěří tomu, co Moše říká, je třeba zázraku. 
Překvapivě však dělá malý zázrak, spíše symbolické znamení. 
Okamžitě přicházejí čarodějové Faraona a lehce ho napodobují a také dělají ještěry. 
Proč? 
Jestli chce B-h přesvědčit o pravdivosti Jeho úmyslů, měl by udělat něco velkého a těžkého, co nikdo nebude moci napodobit. 
Něco jako vidíme ve čtvrté ráně - vši - kde říkají čarodějové - "je to prst B-ží", protože nejsou schopni vytvořit něco takového kouzly, musí to být od B-ha. 
Tak proč něco podobného neudělal Moše nyní, možná by tím vyděsil Faraona a nebylo by třeba všech dalších peripetií - 10-ti ran? 
Vysvětlení pro to je, že nebylo v úmyslu B-ha přesvědčit Faraona. 
Tento zázrak s holí bylo znamení, co bude následovat. 
Příběh s holemi pokračuje, že hůl Aharona spolkla hole čarodějů. 
A to bylo jádrem poselství. 
Židovský národ se chystá spolknout Egypt. 
Je to výzva k boji, a proto se Faraon zatvrzuje a odmítá je propustit. 
B-h si přál, aby Faraon dostal trest v podobě 10-ti ran a nechce, aby mu předčasně vyklouzl z pasti tím, že (po velkém zázraku) propustí bez odporu židovský národ. 
Chce ho vyprovokovat ukázkou polykající hole, a ne vyděsit nějakým mocným zázrakem. 
Faraon se zatvrzuje a není ochoten se podrobit, přestože dostává ránu za ranou. 
I proto je v několika z pozdějších ran (krev,vši,krupobití,kobylky) jako prostředník dávající ránu - hůl, která má znovu Faraonovi připomenout onu počáteční výzvu.

"...vajach et ha-majim…vajehafchu kol ha-majim…ledam" 
- "...a udeřil na vodu..a změnila se všechna voda..na krev". 
Po zatvrzení se Faraona přichází čas k první ráně egyptské. 
B-h nařizuje Mošemu a Aharonovi, aby vyšli ráno naproti Faraonovi k Nilu. 
Co pohledával Faraon brzy ráno u řeky? 
Naši vykladači vysvětlují, že Faraon, který se prohlašoval za boha, vyšel nenápadně každé ráno k řece, aby udělal potřebu. 
Pak se celý den ukazoval všem jako ten, který nemá fyzické potřeby - je přece bůh. 
V průběhu 10-ti ran se velká část setkání mezi Faraonem a Mošem odehrávala právě u řeky, kde bylo ideální místo pro Mošeho, aby se dostal nepozorovaně do blízkosti Faraona. 
Při této první ráně ten, kdo udeřil do vody a změnil ji na krev, byl Aharon. 
A tak tomu bylo i při další ráně - vši. 
Proč Aharon a ne Moše? 
Vysvětluje se to tím, že řeka zachránila Mošeho jako dítě, když byl po ní poslán v truhle. 
Člověk se nemůže oplatit někomu, něčemu špatně za dobro, které pro něj udělal. 
To samé bylo i v ráně vší, kdy se udeřilo do země. 
I ta svého času pomohla Mošemu, když do ní zahrabal zabitého Egypťana, tudíž Moše ji nemůže "uhodit". 
Židovské přísloví říká 
- "Neházej kámen do studně, z které jsi pil". 
A to platí ve všech oblastech života. 
Vždy je třeba mít na zřeteli a pamatovat si, kdo a co pomohlo člověku, a podle toho se chovat. 
Dalším zajímavým momentem v této ráně je, že nejen voda v samotné řece se stala krví, ale i veškerá voda, která byla v té chvíli v Egyptě - v nádobách, nádržích, atd. 
Midraš dělá tuto ránu ještě zajímavější vyprávěním, že pokaždé, když se napil Egypťan, stala se voda krví. 
A to dokonce, když pili dohromady z jedné nádoby - Egypťan a žid - žid pil vodu a Egypťan krev. 
Co nám toto zvláštní vyprávění chce říci? 
Nebyl to nějaký přírodní úkaz, nebo ekologická katastrofa, byl to zázrak vedený a směřovaný B-ží rukou, jen proti Egypťanům. 
Oni jsou ti, co pijí krev, a ne někdo jiný.

Druhá rána byly žáby. 
Zaplavily celou zem a Faraon šílel. 
Okamžitě volá Mošeho a souhlasí, aby šli sloužit B-hu. 
Moše se ho na oplátku ptá - kdy chceš, aby byly žáby vyhubeny? 
Faraon odpoví - zítra. 
Zdánlivě nepochopitelná odpověď. 
Jestliže tak strašně trpí, proč čekat do zítřka? 
Faraon si myslel, že Moše je čaroděj a ví, kdy kouzlo přestane fungovat. 
A proto říká - zítra, a trpí ještě celý další den. 
Není schopen pochopit, že síla Mošeho je v modlitbě a vztahu k B-hu, a proto trpí. 
To se stává v životě často lidem, když nejsou schopni nebo ochotni pochopit pravdu - zbytečně trpí.

Třetí egyptská rána byla - vši. 
Vyšly ze země, do které udeřil Aharon. 
To, co je na této ráně zajímavé je, že ji čarodějové nebyli schopni napodobit. 
Říká se, že při kouzlení pomáhají různé špatné síly, a nemají moc nad tak malými věcmi, jako jsou vši. 
Čarodějové hned přichází za Faraonem a varují ho, zde to již nejsou kouzla, je tu nějaká vyšší moc, která zde vládne. 
Zaslepený Faraon jim nechce dopřát sluchu. 
A tak přichází další, čtvrtá rána - divá zvěř.

"Ve hifleti bajom ha-hu et erec Gošen ašer ami omed aléha" 
- "A oddělil jsem toho dne zemi Gošen, kde se nachází můj lid". 
B-h neustále stupňuje tlak a poté, co ukázal, že zázraky, které se dějí, nejsou kouzla, předvádí novou věc Faraonovi. 
Rozlišuje mezi Egypťany a židy. 
V Midraších se říká, že první 3 rány zasáhly všechny, bez rozdílu, v této čtvrté ráně, která je už nejen nepříjemná, ale je i krutá a zabíjející, stanovuje jasnou bariéru - je to čistě egyptská rána. 
A Faraon dostává poprvé strach a přislibuje, že propustí židovský národ k jejich bohoslužbě v poušti. 
Ale okamžitě, co z něj byla sejmuta tato hrozná rána, porušuje své slovo a znovu se zatvrzuje. 
Následují další rány - mor, vředy - a osud Faraona, a s ním celého egyptského národa, je zpečetěn. Od této chvíle je psáno - B-h zatvrdil Faraonovo srdce - nemá už možnost k pokání. 
B-h dává člověku několikrát šanci, když toho však nevyužije, stává se strůjcem svého neštěstí a stěžovat si může jen sám na sebe. 
B-h je odpouštějící a milosrdný, tehdy, když se i člověk smiluje sám nad sebou. 
Nelze odpustit někomu, kdo odpuštění nežádá - proti jeho vůli.

Sedmá rána - krupobití - přichází, aby se ukázalo, kdo věří a jde s B-hem, a kdo je proti. 
Je psáno - "Ten z Faraonových služebníků, kdo se bál B-žího slova, schoval své služebníky a stáda do domu. 
Ten, kdo si nepřipustil v srdci B-ží slovo, nechal své služebníky a stáda na poli. 
" Vidíme, že v této ráně dal B-h možnost bohabojným Egypťanům, aby se spolu se svým majetkem zachránili. 
Vždy člověku zůstává svobodná volba učinit rozhodnutí, zda chce jít s B-ží vůlí, nebo proti ní. 
Nemůže se vymlouvat na společnost, anebo státní zřízení, že ho nutí dělat věci s kterými nesouhlasí, a skrývat se za rozhodnutí "z vyšších míst". 
Jsou chvíle v životě, kdy člověk musí vzít rozhodnutí do svých rukou, přestože podmínky nejsou lehké, a je k tomu třeba určité dávky osobního hrdinství. 
Toto krupobití nebylo obyčejné, šlo společně s ohněm - dvě protichůdné síly se spojily, aby svědčily o B-ží moci ve světě. 
V této fázi se rány stávají "exhibicí" B-ží, příroda k tomu slouží jako nástroj - jsou porušovány přírodní zákony, aby se ukázalo celému světu, kdo je zde vládcem.

"Chatati ha-paam…vaašalcha etchem" 
- "Tentokrát jsem zhřešil…a pošlu Vás". 
Při ráně krupobití dochází k zajímavému zlomu v chování Faraona a dá se z toho mnoho učit. 
Teprve nyní Faraon, který je už zoufalý ze zkázy a spouště, která ničí jeho království, chápe, že může ztratit všechno. 
V takovéto chvíli jde vše stranou a člověk je ochoten totálně popřít sám sebe - svou povahu, názory, atd. 
Je to pud sebezáchovy, který je mocnější než všechny filosofie. 
Faraon bojící se o svůj život a říši, je ochoten veřejně prohlásit, že udělal chybu. 
Aby neztratil cele kredit ve svých očích i očí veřejnosti, ohrazuje se - "tentokrát". 
Jakoby to bylo jeho první pochybení. 
Přitom jsme viděli v příběhu, kolikrát se již zatvrdil, a tím přivedl zkázu na své poddané. 
A když říká - "já a můj lid jsme hříšníci" - znovu v tom vidíme jeho snahu se ospravedlnit a zmenšit míru své viny. 
I když byl krutý diktátor, který svévolně rozhodoval o životech jeho lidu, a nevadilo mu, že jsou zabíjeni, ve chvíli, kdy je přemožen, stává se "demokratem" - "já a můj lid jsme hříšníci" - najednou za vzniklou situaci mohou všichni, nejen on. 
Toto chování je nám důvěrně známé, neustále se tento model opakuje a provází nás historií lidského rodu. 
Špatný člověk je ve chvíli slávy a moci nemilosrdný tyran, ale ve chvíli pádu nemá v sobě špetku hrdinství, a dokonce ne hrdinství, ale alespoň lidské slušnosti, aby se přiznal, vzal na sebe vinu a dostal zasloužený trest. 
Ne. 
Hystericky se brání a "kope kolem sebe" a je mu jedno, že to s ním odnesou i nevinní lidé. 
Moše je moudrý a rozumí životu, lidem a světu. 
Ví, že zde není od Faraona upřímné obrácení se, je to jen snaha se v tomto momentě vyhnout ráně. 
A proto mu říká 
- "Vím, že se ještě stále nebojíte Hospodina". 
Na jednu stranu přijímá Faraonovo vyznání, ale už naznačuje, že ví, jak bude příběh pokračovat. 
Faraon se po ráně vrátí ke své zatvrzelosti, a pak (až do poslední rány) je neoblomný ve svém postoji. 
Je to psychologicky lehce vysvětlitelný jev - člověk, který byl nesmírně namyšlený a ješitný, a pokořili ho - pomstí se tím, že za sebou spálí všechny mosty, a chce spolu se sebou strhnout i ostatní do propasti. 
Je to království pýchy, kde člověk ztrácí sebemenší soudnost. 
Faraon, bohužel, nepochopil (a i proto se nám jeho příběh píše v Bibli), že jediné pravdivé řešení situace, poté, co se dopustil špatných věcí a uškodil společnosti, je se doopravdy vyznat ze svých hříchů, přiznat plně svoji chybu, přijmout úplnou zodpovědnost za to, co udělal, a teprve pak může počítat s B-žím milosrdenstvím a odpuštěním. 
B-h je doopravdy milosrdný pro ty, kteří doopravdy žádají o milost.

Šabat šalom 
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/