"Uvajom ha-švii jihje lachem kodeš šabat šabaton…lo tevaaru eš" - "A den sedmý Vám bude svatý, odpočinek sobotní…nerozděláte oheň".

Jelikož je nejprve zmiňován šabat, a teprve poté stavba Stánku, učíme se z pořadí proporce hodnot
v jejich důležitosti. Přestože byl Stánek místo pro přebývání B-ží přítomnosti, sám tento fakt ještě neopravňoval k porušení šabatu, který je jednou ze základních micvot. Svatost je sice hodnotou,
ke které v našem životě směřujeme a je cílem našeho života, nelze jí však dosáhnout "nekošer" chováním. Je třeba se k ní propracovat stupínek po stupínku, postupným se zdokonalováním
od jednodušších věcí k obtížnějším. Talmud uvádí tuto stupnici, kterou pak zpracoval a vysvětlil geniálním způsobem Ramchal ve své knize Mesilat Ješarim - Stezka spravedlivých.

Svatost - duch svatý - je na samotném vrcholu pyramidy a je k němu dlouhá cesta. Pro toto správné chápání proporcí je v naší paraše zdůrazněna přednost šabatu před Stánkem. Je třeba dodržovat řád věcí a jen tak je možné vystoupat až na samotný vrchol. Je to poselství pro všechna následující pokolení, a i dnes je velmi aktuální. Jsou židé, kteří si myslí, že "obyčejné" dodržování micvot je archaismem a "překáží" židovství v rozletu. Domnívají se, že když budou "stavět stánek" - budovat stát, či se zaobírat jen filosofií Tory, apod., mohou pominout "maličkosti", jako jsou micvot. Je to však hluboký omyl. Velké ideály jsou rámcem, který musí být vyplněn spoustou "menších" věcí, kterými se definuje židovství, a jen tak se naplní velké ideje svatosti a stanou se smysluplnými.

V našem verši je zdůrazněn zákaz rozdělávání ohně. Tento příkaz má velice široké spektrum a týká se mnoha činností. Kromě klasického rozdělávání ohně - z něhož pak plynou všechny omezující opatření v oblasti vaření, jsou zde i modernější aplikace - hlavně zákaz používání elektřiny.

Zákaz vaření na šabat se týká i ohřevu jídla, které bylo uvařeno již před šabatem. Existují však rozdíly mezi jídlem, které je suché a pevné - např. brambory, rýže, maso, apod., a mezi tekutým - polévka, omáčka, atd… Jídlo, které bylo již zcela uvařeno před šabesem (tzv. "mevušal kol corko") a je suché, je možné přihřát na ohřívací plotně, když se umístí buď na jiný hrnec stojící zde již před šabatem, nebo se dá pod něj extra talíř, a tím je zřejmé, že jde o "nenormální" vaření - ohřev. 
V případě, že se jedná o tekuté jídlo, není žádná možnost ohřevu, protože dochází k jakoby novému vaření. Ohřívací plotna musí mít zakrytý plamen - např. u sporáku se hořáky zakryjí zvláštním plechem, který zakrývá i ovládací knoflíky, jelikož není možná regulace ohně. Existují speciální "platy" - což jsou plechové desky, které mají uvnitř ohřívací těleso nastavené na konstantní teplotu. Pravidla vaření mají ještě velké množství dalších pravidel, a patří k nejsložitějším v šábesových předpisech.

Proto je třeba se o všech pečlivě poučit od někoho zasvěceného. Rabínskými autoritami bylo rozhodnuto, že používání elektřiny a elektrických spotřebičů také spadá do kategorie rozdělávání ohně. Jsou způsoby, jak jich lze použít na šabat - buď se zapnou ještě před šábesem a běží nepřetržitě, nebo je možné použít časové spínače (např. u světel). I zde jsou mnohá úskalí, je třeba se poradit s odborníky a nelze si pravidla odvodit vlastní logikou. Za tímto zdánlivě těžkým světem zákazů se skrývá idea šábesového odpočinku, což znamená zákaz vytváření nových věcí - tvůrčí práce. Stejně jako Hospodin na šabat přestal s tvůrčí činností, také my jsme povinováni světit šabat stejně. "Stvořením" ohně, nebo i jen rozsvícením žárovky, vytváříme ve světě novou realitu, která zde dříve nebyla.

Lidé většinou těžce chápou tuto logiku věcí - zdánlivě stisknout vypínač je přece mnohem menší "práce" (a je zakázaná), než stěhovat těžký stůl (což je dovolené - nevytvořili jsme nic nového).
Pro nezúčastněného to vypadá jako těžká řehole, pravdou však je, že po zvyknutí si uvažovat "šábesovým" způsobem, to není až tak složité a obtížné. Kromě toho, člověk plnící B-ží přikázání zjistí, že díky těmto zvláštním opatřením dostává sobotní den zcela výjimečnou atmosféru, jakoby vytrženou z běžné reality života. (Je však jasné, že ten, kdo to nezkusil, se nemůže "vcítit" a těžko pochopí.)

Vytváří se tím podmínky k čistě duchovnímu prožitku povznesení se nad obyčejný přírodní řád
a životní koloběh.

V praktické rovině nám šabat poskytuje výjimečnou příležitost k učení a vzdělávání se v Toře.

"Vajavou ha-anašim al ha-našim" - "A přišli mužové se ženami". Verš nám odhaluje nesmírně důležité sdělení. Ženy jsou ve své přirozenosti mnohem pohotovější, obětavější a angažovanější, než muži. Ony jsou tou hybnou silou ve světě, v rodině. Teprve, když ženy darovaly své dary, muži je následovali a napodobili. Popírá to ono zaběhnuté chápání ženy jako pasivní a slabší.
Naopak jsou svou vůlí a nadšením pro věc tím určujícím, jen je většinou jejich potenciál skrytý,
a proto jsou omylem považovány za pasivní. Židovství si je těchto vlastností vědomo, uznává
a respektuje je.

V Talmudu jsou příběhy, které zcela jasně tento fakt reflektují. Je tam příběh dvou manželských párů, kde u prvního byla žena spravedlivá a manžel zlý. Po nějaké době se z muže stal dobrý člověk (cadik).

Opačný příběh vypráví o ženě zlé a dobrém muži, který se zanedlouho stal zlým. Tyto dva krátké příběhy zcela jasně demonstrují rozložení sil v rodině, a také přístup židovství k tomuto faktu (nesnaží se to nijak zpochybnit, popř. to odsuzovat).

Mnozí zcela mylně a nespravedlivě napadají židovství za "diskriminaci" žen. Zvlášť v dnešní době se tak děje, pod vlivem nových názorových proudů a "filosofií" ve společnosti. Např. feminismus prokazuje ženám "medvědí službu". Ve svém nesmyslném požadavku za rovnost pohlaví zabíjí
v ženách tyto jejich přirozené dary a schopnosti, a místo toho z nich dělá "nepovedené muže",
tudíž v rámci boje pro dobro žen působí ve svém důsledku naprosto opačně.

"Iš ve iša al jaasu od melacha…vehoter" - "Muži a ženy (ať) nedělají více…a zbylo". Poté, co Moše vyhlásil sbírku na Stánek, okamžitě každý přinesl, co měl. Proto musel hned druhého dne zastavit příliv darů, jelikož jich bylo příliš. Je to jedna z nejúžasnějších vlastností židovského národa - nadchnout se pro věc a dát vše nejlepší, z toho, co mají. Tato obrovská angažovanost je určitě
i jedním z kořenů židovské "výjimečnosti" (myšleno v profánním světě). Ne náhodou jsou židé
u zrodu nových věcí a často jsou jejich tvůrci. Jestliže něčemu věří, jdou do toho se vší silou
a energií, a nejsou schopni sedět pasivně "v koutku". Naši Moudří říkají, že 3 vlastnosti definují židy:

1. "rachmanim" (jsou milosrdní),

2. "bajšanim" (mají vnitřní stud),

3. "gomlej chasadim" (pomáhají potřebným).

V každém z nás je vnitřní potřeba se snažit maximálně "vyjít ze sebe" a rozdat se pro druhé
(viz 3).

Nemůžeme se nečině dívat na bezpráví, které nás často obklopuje, nedokážeme se s ním smířit a snažíme se ho napravit (viz.1).

To vše je ještě umocněno určitým pocitem nepatřičnosti ve světě (viz. 2), který nás nutí se více angažovat a být užiteční, abychom dokázali (a to především sami sobě) právo na naši existenci.

Bohužel jsou často tyto nejušlechtilejší motivy (mnohdy hluboce zasunuté do našeho podvědomí) chápány okolím naprosto opačně, a dávají do rukou argumenty různým antižidovským proudům
a názorům. Naše vnitřní potřeba přetavena v různé formy činorodosti je vnímána negativně, působíme na jiné lidi jako jejich "špatné svědomí" - co by se sebou mohli udělat a nedělají.

Ne nadarmo Hitler ("jimach šmo vezichro" - budiž vymazáno jeho jméno a památka) řekl, že židé "vymysleli" svědomí - i on cítil onen morální apel, ale přetvořil ho "k obrazu svému".

(Samozřejmě, že tyto "pravdy" jsou velmi obecné a není to míněno jako povyšování, či znevážení všech lidí dobré vůle na světě ve všech národech.)

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/