Paraša Vajchi uzavírá Knihu Genesis (Berešit), v níž jsme se snažili poznat příběh stvoření, vytyčování hranic mezi zemí a oblohou, mezi dny, mezi vodou a souší, mezi rostlinstvem a živočichy a člověkem. Poznali jsme zavraždění Abela jeho bratrem Kainem, obětování Izáka, vyhnání Ismaele od Izáka a strach Jákoba před Ezauem. Dnes poznáme strach Josefových bratrů před Josefem.

Naše poznávání bylo poznáváním naší historie, jejímž původcem je Bůh. Ve všech těchto příbězích hledají jejich aktéři hranice mezi dobrým a zlým tak, jak to dobré a zlé chce mít Bůh. Hrdinové knihy Genesis vpravují Boha do svých duší, srdcí a těl. Jde to ztuha stojí to mnoho utrpení, protože na ten úkol je každý jeden úplně sám. Ano, otcové podávají svědectví o Boží přítomnosti, ale jejich synům přesto nebyl Bůh o nic blíže než jejich otcům. Přesto jejich prostoupení Bohem bylo stále hlubší a člověk byl s Bohem víc a víc zadobře.

Rabín Sacks to vyjádřil slovy: „Židovské vnímání času bylo skutečnou revolucí. Lidé poprvé začali chápat, že Bůh stvořil svět svobodně a učinil člověka Svým obrazem, čímž ho nadal svobodou. Je li to tak, může být člověk jiný než dnes. A může li se měnit sám, může začít měnit i své okolí, svůj svět. Čas je prostorem změn. V tu chvíli se zrodil koncept historie.“ Tento koncept historie označuje rabín Sacks jako opak do té doby žitého konceptu neměnného světa mýtů, kde bylo vše na věky dáno. Dalo by se říct, že Židé, tj. lidé, kteří poznali Boha jako svého jediného Stvořitele a Původce svého bytí, vynalezli čas. Čas, na rozdíl od hmotného prostoru zahrnujícího i lidské konání, nelze poznat lidskými smysly, nýbrž jen podle změn tohoto prostoru, tudíž i podle jednání lidí v něm.

Paraša Vajchi vypráví o konečném usmíření Josefa se svými bratry, kteří přišli do Egypta nikoliv za ním, ale z nouze, protože v jejich zemi byl hlad a Egypt díky Josefově prozíravosti prosperoval. Josef už se s bratry usmířil, přesto ti tomu zcela neuvěřili a stále měli strach, že jim Josef nějak oplatí jejich věrolomnost, to že ho prodali do egyptského otroctví. Tomu předcházela smrt jejich otce Jákoba. On totiž těsně před tím zhodnotil každého z nich svým posudkem, avšak jen Josefa vyzdvihl a požehnal mu, ostatní nešetřil někdy více a někdy méně negativním hodnocením jejich životů.

Přestože se Josef se svými bratry usmířil, oni zřejmě bez otcovy ochrany podlehli svému strachu a tlumočili Josefovi otcovu prosbu, aby svým bratrům odpustil. Naši moudří došli k závěru, že si toto otcovo přání vyslovené údajně před smrtí Jákoba vymysleli. V dlouhé řeči Jákoba před jeho smrtí totiž nic takového nenajdeme a ani jinde v Tóře o tom není žádná zmínka. Ta údajná otcova prosba zněla: „Odpusť, prosím, svým bratřím špatnost a jejich hřích, že ti oplatili zlem, a nyní, prosím, odpusť služebníkům Boha svého otce!“ Jestliže to ve skutečnosti nebyla slova jejich otce, potom to musela být jejich vlastní slova. V té jedné jejich větě čteme dvě sebehodnocení. V tom prvním rozpoznali, že byli zlí, že nejednali správně. V tom druhém sebehodnocení se přihlašují k těžkému poznávání Boha jejich otcem Jákobem a žádají odpuštění nejen jako bratři, ale jako lidé, kteří rozpoznali, že jednali v rozporu s vůlí Boha.

Josef se rozplakal. Proč ale plakal? Byl snad smutný, že na tu prosbu o odpuštění čekal tak dlouho? Byl snad dojatý z toho, jak si ho nakonec považují? Nebo měl radost z jejich sebepoznání? Jsem pro ten třetí důvod, neboť svou radost vyjádřil Josef v následujících dvou větách. Jejich přihlášením se k Bohu si náhle byli rovní, a proto Josef říká: „Nebojte se, copak jsem důležitější než Bůh?“ Josef měl radost z té bratry poznané rovnosti před Bohem, kdy jeden člověk Boha nemůže soudit jiného člověka Boha, kdy omluva poškozenému je jen zdvořilostním vyjádřením lítosti, avšak vlastní odpuštění je odpovědností viníka a jeho odhodláním způsobené zlo už nikdy neopakovat.

Josef si také uvědomil, že způsobené zlo nakonec vedlo k nalezení dobra, proto v oné druhé větě říká: „Vy jste mi sice zamýšleli způsobit zlo, ale Bůh, aby zachoval při životě početný lid, zamýšlel dobro!“ Zatímco v prvém případě museli viníci dospět k poznání svého zla, ve druhém případě musel postižený oním zlem sám rozpoznat a sám se přičinit, aby se to zlé přetavilo v dobré. I to bylo důvodem Josefovy radosti a jeho snad radostných slz.

Přiznám se vám ke dvěma svým podobným prožitkům. Nevím proč, ale vždy, když se mi někdo omlouvá za nějaké příkoří, jež mi způsobil, tak někdy v duchu, někdy nahlas, to především k dětem, reaguji přáním, aby omluvu směřoval spíše sám k sobě než ke mně. Nějak se necítím příslušný omlouvat nedobré věci druhých. A ten druhý prožitek mám, když se někdo obohatí na můj účet. Třeba když mě někdo okrade, tak si po prvním naštvání řeknu, že je to jen forma milodaru, která se liší jen tím, že milodar nedávám ze své vůle. Když rezignuji na tuto svoji ješitnost, abych někomu něco věnoval, jen když si to sám přeju, tak co by mělo bránit tomu, aby forma milodaru bez mé vůle byla stejně dobrá? Jenže stejně na této druhé analogii něco kulhá, a to že zloděj svého činu nelituje. Jenže. Na druhou stranu zpravidla ten zloděj ví, že krást se nemá, tak proč by mělo něco kulhat? Jenže. Jedna věc je vědět, že se něco nesmí, resp. musí, a druhá věc je rozhodnout se, že už víckrát krást nebudu. A to je to kulhání.

Snad těmi svými prožitky také trochu naplňuji poselství usmíření Jákobových synů.

Šavua tov Vám přeje,

Michal Hron

https://www.facebook.com/kehilaliberec