Lidé poznávají svět kolem sebe pojmenováním věcí, rostlin, živých tvorů, které je obklopují, a pojmenováním činností, které se s nimi dějí. Neboli lidé poznávají svět prostřednictvím SLOV. Jedním slovem označíme nikoliv jednu věc nebo děj, nýbrž vždy skupinu věcí a dějů, které mají nějakou společnou vlastnost, například slova mléko a dojit nebo kámen a házet. S každým novým poznáním, objevem vznikají nová slova. Lidé viděli, že z ovcí i z nich samých vytéká něco prospěšného, a proto tu tekutinu pojmenovali novým slovem mléko. Zjistili také, že nevytéká samo, ale musí se mu pomoci určitou činností, kterou označili slovy dojení a kojení. Dnes a denně poznávají lidé nové věci, a vznikají tudíž nová slova, přitom za každým novým slovem, objevem je velké lidské úsilí. Třeba chleba, kolo, gravitace, atom nebo bacil. My se spoustu slov už učíme odmala, protože je znají naši rodiče, učitelé, kamarádi, aniž bychom museli prodělat hodiny či roky bádání. Pouze se musíme učit to, co již jiní objevili. A proto, že se neučíme dobře, pojali jsme mnoho slov a přitom velmi často nevíme, co je jejich počátkem, jaký objev pojmenovávají.

V návaznosti na tuto úvahu, snad správnou, si nelze nepoložit otázku, jaká slova znali Adam a Eva před tím polním pichem ze stromu poznání. Byli obklopeni zahradou Eden plnou rostlin a tvorů, ale nebyli nadáni je poznávat. Stvořil je snad Hospodin již se slovní zásobou, nebo jen se schopností být? Troufám si odhadnout, že bez potřeby poznávat žádná slova nepotřebovali. Nepotřebovali ani slovo Bůh. Se Stvořitelem byli snad v denním styku, ale neměli bez onoho jabka potřebu mu přidělit slovo. Myslím, že Hospodin předvídal, že by za tohoto stavu věci bylo jeho obrovské dílo – stvoření světa Jemu neužitečné, něco jako model vláčku, s kterým by si mohl hrát, avšak nic víc. Proto Člověka stvořil se schopností zlobit, neposlouchat a okusit plody stromu poznání. Vždyť i před stromem poznání si Adam s Evou položili přímo badatelskou otázku: „Proč bychom neokusili?“ Proto také Hospodin Adama varoval, věděl, že ta otázka přijde.

A lidé začali poznávat a vznikala slova. První lidé ještě byli s Bohem a vynalezli slovo Bůh zřejmě snadno, asi jako slovo táta. Kain byl Bohem přímo potrestán Kainovým znamením, Noe se s Bohem procházel a plnil Jeho příkazy a nechal se Jím vést a spoléhal na Něho. Avšak Abraham už šel před Bohem, on už s Bohem nebyl, už bylo jen na něm, jak se popasuje se svojí odpovědností naplňovat Hospodinův úkol žít a konat správně a dokonce splnit úkol obětování prvorozeného Izáka. Slovo Bůh tu bylo, ale jeho obsah už byl vzdálen.

Příběh Jákoba sdělený v paraše Vajeca začíná jeho útěkem před Ezauem a plněním otcova příkazu a jeho požehnání jít k Lavanovi, k bratru jeho matky Rebeky. V tu chvíli určitě nekráčel před Hospodinem jako Abraham a nemyslel na Hospodinovy úkoly. Myslel na Ezaua a na rodinu, Hospodin zůstal hodně vzadu, zůstal li vůbec. Až když usnul s kamenem pod hlavou, tak jej Hospodin dohonil, a to ve snu, v tom pověstném snu o žebříku do nebes s anděli, co sestupují a vystupují, a s Bohem, Jenž je nad žebříkem. Je nad ním, nedrží ho a žebřík přesto stojí, nepadá.

Jákob nespatřil Hospodina v bdělém stavu, spatřil ho ve snu a my víme, že málokterý sen si pamatujeme. Vzdálil se snad Hospodin Jákobovi natolik, že jej rozpoznal jen v zapomenutém snu? Ano, vzdálil se, ale ráno se probudil a řekl (překlad rabína Sidona): „Tedy je Hospodin na tomto místě a já to nevěděl!“ Ráno v bdělém stavu si obnovil tu Abrahamovu odpovědnost, ten pevný bod a smysl svého konání.

Je-li každé slovo označením výsledku hledání a objevování a následného používání a předávání si jeho významu mezi lidmi, je slovo Bůh výjimkou, je z podstaty jiné. Čím více slov určuje naše životy, tím více je Hospodin za námi a s tím větší obtíží se zastavujeme, aby nás Hospodin dohonil. Je to dáno onou výjimečností slova Bůh. To slovo totiž není výsledkem lidského poznání, lidského objevu. Obsah toho slova nelze předat, nelze se jej naučit zkušeností jiných lidí. Tak jako Abraham, Izák a Jákob jej musíme poznávat a objevovat každý den nebo každý týden nebo dokonce jen jednou za rok či snad jen jednou za život. Měli bychom prožít Jákobovu větu: „Tedy je Hospodin na tomto místě a já to nevěděl!“ Měli bychom současně odolávat pokušení namlouvat si, že takových slov je víc, třeba láska, štěstí, budoucnost, děti. Ne, pro obsah těchto slov to neplatí, byť se to tak podbízí - jediná láska, jenom štěstí, děti jsou vším nebo jsme tu jen pro budoucnost. Ne, jen Bůh je jeden a je náš, jak se modlíme ve Šema Israel. Jen slovo Bůh ztratí svůj obsah, jestliže si jej každý z nás znovu a znovu neobjevuje.

Naši moudří přišli na to, že Abraham vynalezl ranní modlitbu, Izák odpolední modlitbu a Jákob večerní modlitbu. Každá z těch modliteb má pro náš den jiný význam, jedno však mají společné. Prosíme v nich Hospodina, aby nám tak či onak pomohl a připomínáme si před Hospodinem náš úkol. Ty prosby nejsou nataženou rukou a žadoněním o milodar s tím, že jinak nepřežijeme. Ty prosby se obracejí k nám samým, abychom našli vlastní odhodlání, vlastní sílu a vlastní odpovědnost poznávat a objevovat Hospodina.

Šavua tov Vám přeje,

Michal Hron, předseda ŽOL

https://www.facebook.com/kehilaliberec