"Vajiru echav ki oto ahav avihem mikol echav vajisneu oto velo jachlu dabro lešalom". 
- "A viděli bratři, že ho otec má nejraději a nenáviděli ho, a nemohli s ním mluvit v pokoji. 
V dnešní paraše začíná příběh Josefa a jeho bratří, který byl nesmírně těžký, poučný a důležitý pro náš národ. Josef, přestože nebyl Jakovův prvorozenec, byl prvorozencem Rachel, která byla hlavní a milovanou ženou Jakova. 
To možná vysvětluje, že byl Josef privilegován Jakovem před ostatními bratry. 
Již úvodní verše popisující rod Jakovův, nejsou psány běžně, ale uvádí se pouze Josef. 
Je to zarážející a vykladači to vysvětlují tím, že celá další historie rodiny se odvíjela v závislosti s Josefovým příběhem, a proto se uvádí jako pokračování rodu. 
Jakov ho miloval více než ostatní děti, protože mu připomínal jeho milovanou ženu. 
Pod vlivem této lásky se však Jakov dopustil těžkého pedagogického omylu tím, že na něm bylo "vidět", že ho má raději (dal mu zvláštní dary). 
Rodič si může dovolit, v hloubi srdce, mít raději jedno z dětí, nikdy to však nesmí dát najevo a nenadržovat mu nad ostatními. 
To je základní pravidlo ve výchově - všechny děti si musí být rovny a musí jim být měřeno stejným metrem. Stejně tak je důležité, nesrovnávat děti mezi sebou. 
Každý je nějaký a má určité vlohy, a je nesmysl chtít, aby se děti sobě rovnaly. 
U každého je třeba rozvinout jeho zvláštní dary a podpořit ho v nich. 
V opačném případě to ničí jeho duši a neustále v něm narůstá pocit nelásky a méněcennosti, až nakonec tyto pocity mohou narůst do obludných rozměrů. 
Rodiče svým vlivem, výchovou i energiemi, které dávají dětem pociťovat, "tvoří" člověka - vkládají do nich jejich psychický fond a vlastnosti, které jim budou utvářet jejich další život. 
Této obrovské zodpovědnosti si musí být vědomi a chovat se podle toho. 
Jakov, přestože byl "cadik" a duchovní velikán, nedocenil vliv svého chování a rozpoutal smršť událostí, kterými nakonec sám nejvíc trpěl. 
Postupně si bratři Josefa vypěstovali tak silnou nenávist vůči němu, že ho byli schopni (někteří z nich) zabít. Verš, který říká - "nemohli s ním mluvit v pokoji" se však vysvětluje k jejich dobru. 
Byli tak přímočaří a upřímní, že se nebyli schopni přetvařovat, a jelikož měli v srdci odpor, raději s ním vůbec nekomunikovali (což je asi ta nejlepší rada pro takovou situaci). Jakov si "husté" atmosféry doma nevšiml, a poslal Josefa za bratry, když odešli se stády do Šchemu (notabene Šchem, který Šimon a Levi vybili). 
Je to možné vysvětlit tak, že Jakov ve své svatosti neodhadl sílu nenávisti, která dokáže člověka zcela ovládnout. 
(V Pirkej Avot se píše - 
"Rabi Jehošua říká - zlé oko, zlý pud a nenávist stvoření vyvádí člověka ze světa".) 
Jiným vysvětlením může být fakt, že celý tento bolestivý příběh byl vlastně přípravnou fází k vzniku židovského národa v Egyptě. 
Každá věc má svoji "cenu", a věci hodnotné často velmi bolestivou. 
"Vajhi Er bechor Jehuda ra beejnej Hašem" - "A byl Er prvorozenec Jehudy, špatný v očích Hospodina". 
Poté, co bratři nemilosrdně prodali Josefa do Egypta do otroctví (což byl nápad Jehudy), odchází Jehuda od rodiny. 
Vykladači vysvětlují, že když si bratři uvědomili, co udělali, zvlášť ve světle nekončícího zármutku otce - Jakova, dávali to nyní za vinu jemu. 
Z odstupem času a vývojem událostí člověk často zcela mění své postoje. 
Touto neustále mu podsouvanou vinou, byla pro Jehudu atmosféra nesnesitelná a rozhodl se odejít. 
Šel žít na jiné místo, oženil se a měl 3 syny - Er, Onan a Šela. 
Žení svého prvorozeného Era, který však po svatbě umírá. Dává vdovu - Tamar, druhému synovi, aby udělal tzv. "jibum". Je to zvláštní předpis, podle kterého má bratr zemřelého za povinnost, vzít si jeho ženu, v případě, že zemřel bezdětný. 
Tora si přeje, aby zplodil bratrovi potomky, a tím bude mít mrtvý pokračování ve světě. 
V případě, že bratr nemá chuť se oženit s vdovou, dělá jí tzv. "chalica" - což je obřad, při kterém se zprošťuje tohoto práva, a pak je žena volná pro kohokoliv (do té doby byla vázaná na rodinu zemřelého). 
Dnes se praktikuje pouze tato forma rozvázání vztahu, a nedovolujeme svatbu s vdovou po bratru - obáváme se, že to není myšleno "upřímně", ale že za tím stojí zištné důvody - bohatství, nebo její krása. 
Koneckonců vidíme, že to byl problém i bratra Onana, který nechtěl zplodit svému bratru potomstvo (vzal si Tamar pro její krásu). 
A tak i on umírá. 
Čeho se dopustili oba bratři, že je B-h kvůli tomu zabil? 
Nechtěli, aby Tamar otěhotněla, jelikož byla nesmírně krásná a oni nechtěli, aby si "zkazila postavu" dětmi. 
V očích Hospodina je však takové chování nepřípustné a je považováno za smrtelný hřích. 
To dobře vysvětluje i zlobu B-ží a jejich přísné potrestání. 
Primární povinností manželství je zajistit pokračování rodu. 
Z příběhu Tamar se učíme jedno velké pravidlo. 
Když měla být později potrestána za domnělé cizoložství a vyváděli ji k upálení (to ještě Jehuda nevěděl, že jsou to jeho vlastní děti a myslel, že nezůstala věrná rodině), nebránila se tím, že by veřejně vyhlásila jméno otce a tak si zachránila život. 
Nechtěla kompromitovat Jehudu, a proto důkazy, které ukazovali na jeho otcovství poslala jen jemu, aby sám rozhodl o její nevině. Kdyby se rozhodl celou věc zapřít, aby neutrpěla jeho důstojnost, raději by zemřela, než by ho před ostatními zahanbila. 
Výrok v "Pirkej Avot" říká - "Ten, kdo zahanbí druhého před jinými, nemá podíl na budoucím světě". 
Je to nesmírně vysoký morální požadavek a kdo z nás je ho schopen? 
A přece je to ideál, ke kterému máme povinnost směřovat a usilovat o něj. 
(V jiné formě je to i případ těch, kteří dávají přednost sebevraždě, před veřejnou hanbou - život je pro ně méně než důstojnost. 
To je extrémní případ, ale obecně platí - když jste někomu vzali důstojnost, vzali jste mu život. 
Dnes si bohužel oné důstojnosti lidé moc neváží, v lepším případě se jim jeví jako přežitek, v horším to berou skoro jako nadávku.) 
Také z chování Jehudy se učíme opravdovou lidskou velikost. 
Nedbá o své "image", a nezajímá ho, že se kompromituje - pravda je nade vše. 
Nemůže souhlasit s křivdou na někom spáchané, i kdyby to bylo na jeho úkor. 
Nesnaží se to ani pokoutně vyřešit, tak, aby "se vlk nažral a koza zůstala celá". 
Naopak veřejně, přede všemi vyhlašuje - "je spravedlivější než já", a hlásí se ke svým činům. 
Tímto aktem vnitřní síly si naopak posiluje roli vůdce židovského národa. 
Podstatou našeho národa na tomto světě je hlásat pravdu o jediném B-hu. 
Pravda je naše jediná "zbraň", kterou si už bezmála 4000 let razíme cestu světovou historií.

"Vajhi Hašem et Josef vajhi iš macliach" - 
"A byl Hospodin s Josefem, a byl úspěšný". 
Josefovi se podařilo velice rychle prosadit v domě svého pána, a z běžného otroka se vypracoval na správce nad celým domem. 
Z úspěchem však většinou přicházejí i zkoušky a dilemata. 
Žena jeho pána se pokouší Josefa svést a on stojí ve velkém pokušení. 
Nakonec se mu podaří obstát, což však způsobuje, že je křivě nařčen a poslán do vězení. 
Ale i ve vězení se mu daří, a znovu se stává správcem nad celou věznicí. 
Je to jeho požehnání a vrozený dar být vládcem, který mu pomáhá se prosadit v každé situaci. 
Dokonce i modloslužební Egypťané chápou, že je mimořádně požehnaný od Hospodina a snaží se ho využít ke svému prospěchu. 
Ve vězení se ukazuje i další Josefova schopnost - dar rozumět snům a vykládat je. 
Potom, co Faraon posílá své dva důležité sluhy do vězení, kde se jim zdají sny, které neumí vyložit, přichází Josef a dva zdánlivě stejné sny vykládá přesně naopak - jednomu, že se vrátí do služby, a druhému, že bude oběšen. 
Tato předpověď se později přesně vyplní. 
Naskýtá se otázka, zda bylo od Josefa moudré vyložit jednomu z nich, že bude zabit? Lepší by bylo říci, že neví, aby si ho nepopudil. 
Právě takové situace však bylo třeba, aby se ukázala síla a pravdivost Josefa, že ani v situaci, kdy mu to může způsobit potíže a možná dokonce ohrožení, se nebojí stát za pravým obsahem snů, kterým skutečně rozumí. 
Není žádný šarlatán, nebo politik, aby říkal jen to, co se od něj chce slyšet - on musí říci pravdu, ať to stojí, co to stojí. 
A právě tato pravdivost a neúplatnost mu nakonec přináší ovoce. Až přijde čas i Faraon se spolehne na jeho výklad, protože zná jeho schopnosti. 
Od Josefa se můžeme učit, že není důležité "být populární" v očích lidí, ale být přímočarý a pravdivý, což jsou hodnoty, které v pravou chvíli, lidé pochopí a ocení. 
Důležitým prostředkem Josefovi "kariéry" byly sny. 
Navíc je Josef přezdívaný "Josef Ha-cadik" - 
"Josef Spravedlivý" (myšleno dokonalý). 
Ukážeme si určitou souvislost mezi těmito dvěma věcmi. 
V moderní psychologii se dnes sny vysvětlují jako "plody" podvědomí - ty věci, které v sobě člověk potlačil a "nepustil" si je do vědomí, se mu pak ukazují ve snech. 
Analýzou snů se poté snaží dostat k pravé podstatě člověka - pochopit ,co jsou opravdové motivy jeho chování (hypnóza, která je používaná, je také určitým druhem spánku). 
To, že sny promítají skryté lidské tužby, je pro židovství již dlouho známá věc. 
V Talmudu jsou výroky - 
"Neukazujeme člověku nic jiného než myšlenky jeho srdce", a jiný výrok skepticky prohlašuje - "Sny hovoří hlouposti (zbytečnosti)" - nemají hlubší obsah, vyjadřují jen přání člověka (čeština výstižně říká - "o čem sní"). 
Často jsou to věci, které by rád dělal, ale nemůže si to dovolit - buď z morálních zábran, nebo společenských, či materiálních. 
Platon řekl - 
"Spravedlivý se spokojuje tím, že sní o věcech, které lump dělá". 
Tento výrok je klasickou ukázkou řecké kultury a její "péče o duši". 
V Řecku mělo hodnotu jen sebezdokonalování intelektuální, co se však týče oblasti lidských citů a vlastností, nebyla jim věnována patřičná pozornost. 
Řekové milovali intelektuální eskapády, bez snahy sestoupit do hlubin člověka a změnit ho. 
Proti tomuto konceptu zde stojí náš, naprosto opačný - "cadika" - spravedlivého, což je duchovní úroveň, která je každému kladena za úkol, aby se k ní propracoval. 
Tvrdíme, že "cadik" má sílu ovládat i své podvědomí, což znamená, že se natolik "vyčistí" od všech špatných a zbytečných věcí (přestává po nich vnitřně toužit), že se mu o nich potom ani nezdá. 
Jeho nitro je identické s jeho vnějškem - je to forma absolutní harmonie v člověku. 
Tento koncept, ve vztahu k snům je vyjádřen slovy Talmudu - 
"Dobrému člověku neukazujeme dobrý sen, a špatnému neukazujeme špatný sen". 
Což nám připadá jako zvrácená logika, ale do kontextu naší koncepce to přesně zapadá. "Cadik", který zcela vykořenil špatné stránky své osobnosti a tužby, nikdy neuvidí nic "dobrého" - myšleno na ten druh věcí, co svět prohlašuje za dobré - užívání si ve všech oblastech. 
Naopak lump vidí jen ty "dobré" věci - je zcela zaplněn chtíči a žádostivostmi, a na nic jiného nemyslí ani ve snu. 
O králi Davidovi je v Talmudu psáno, že za celý svůj život neměl "dobrý" sen, což o něm vypovídá, že byl dokonalý "cadik". 
Také Josef, se stal symbolem a prototypem "cadika", dostalo se mu to dokonce i do jména. 
To nám zpětně vysvětluje i jeho sny, které se mu zdály a reakce, jaké vzbudily. 
Bratři ho podezřívali z namyšlenosti, a tak si mysleli, že sny vypovídají o jeho pýše. 
Naproti tomu otec správně chápal osobnost Josefa, a proto "střežil" tyto sny. 
Věděl, že nejsou sny pyšného, ale jsou to prorocké, významné sny, které se zdávají lidem dokonale "pročištěným" od vlastních ambicí a tužeb.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/